ECLI:CZ:US:2006:4.US.83.06
sp. zn. IV. ÚS 83/06
Usnesení
IV. ÚS 83/06
Ústavní soud rozhodl dne 31. července 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. K., JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem Mansfeldova 792/3, P. O. BOX 41, 198 21 Praha 98, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, čj. 39 Co 486/2005-26, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 8. 2005, čj. 10 C 217/2004-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů.
II.
Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 10 C 217/2004, vyplynulo, že stěžovateli byly v únoru 1984 při domovní prohlídce zabaveny tiskoviny, které mu až na jednu položku nebyly vráceny. V trestním řízení (souvisejícím s domovní prohlídkou) byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 4. 1984, sp. zn. 1 T 363/84, uznán vinným trestným činem maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle ustanovení §178 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. V rehabilitačním řízení vedeném podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci") byl tento trestní rozsudek zrušen usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 6. 1991, sp. zn. 1 Rt 259/91, a trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno.
V březnu 2004 stěžovatel požádal podle ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu o vrácení odňatých věcí, jeho žádost však Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 1 Rt 259/91, zamítl s tím, že věci byly zničeny. Stěžovatel měl za to, že stát měl o zabavené věci pečovat s péčí řádného hospodáře, a požádal Ministerstvo spravedlnosti o odškodnění ve výši 23 685,- Kč, náhradu právního zastoupení ve výši 2 150,- Kč a spravedlivé zadostiučinění za způsobené útrapy spojené s neoprávněným odnětím věcí ve výši 20 000,- Kč. Ministerstvo spravedlnosti jeho požadavek dopisem ze dne 16. 8. 2004 odmítlo s tím, že nárok na odškodnění nebyl dán. S tímto způsobem vyřízení stěžovatel nesouhlasil a podal proti ČR - Ministerstvu spravedlnosti žalobu zaměřenou pouze na náhradu nákladů právního zastoupení v řízení, které proběhlo u Okresního soudu v Litoměřicích v období od 31. 3. 2004 do 12. 5. 2004 (postup podle §80 odst. 1 tr. řádu).
Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Uvedl, že byl-li stěžovatel soudně rehabilitován, měl postupovat podle speciálního zákona, kterým je zákon o soudní rehabilitaci. Podle jeho ustanovení §19 odst. 3 nese náklady obhajoby stát v řízení podle §3 citovaného zákona, byl-li návrh shledán důvodným alespoň zčásti. Podle názoru Obvodního soudu pro Prahu 2 nebyl nárok stěžovatele důvodný, neboť si zvolil svého právního zástupce sám a sám si tedy musel nést i náklady za poskytnuté právní služby. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Připustil sice, že nárok stěžovatele nebylo možno podle zákona o soudní rehabilitaci přiznat, dle jeho názoru však nemohl být přiznán ani podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť v předmětném řízení (postup podle §80 tr. řádu) k žádnému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Pokud mělo podle stěžovatele dojít k nesprávnému úřednímu postupu v trestním řízení skončeném rozhodnutím podléhajícím následné rehabilitaci, pak požadované náklady právního zastoupení nebyly v příčinné souvislosti s předchozím řízením a jejich náhradu nebylo možno přiznat ani podle zákona č. 56/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
S tímto názorem stěžovatel nesouhlasil. Měl za to, že jeho věc měla být posouzena podle zákona č. 58/1969 Sb., a nikoliv podle ustanovení zákonů, která na věc nedopadala, tj. §19 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci (soud prvního stupně), či §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (soud druhého stupně). Takový postup obecných soudů označil za porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, porušení práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny pak dovodil z toho, že byl-li v roce 1984 odsouzen neprávem, byl jeho návrh podaný v roce 2004 důvodný a náhrada vynaložených nákladů spojených s právním zastupováním mu neměla být odepřena.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Tato neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovatelem, jakož i z ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud se již dříve ve svých rozhodnutích zabýval otázkou, která s předmětem projednávané ústavní stížnosti neoddělitelně souvisí (srov. např. usnesení ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. III.ÚS 349/05, ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. II.ÚS 714/05, ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III.ÚS 18/06 a další), tj. tím, zda pro osoby soudně rehabilitované, oprávněné žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava (zákon o soudní rehabilitaci, zákon o mimosoudních rehabilitacích), či zda se mohou domáhat uspokojení svých nároků podle obecných předpisů (zákon č. 82/1998 Sb., zákon č. 58/1969 Sb.). Ústavní soud se v této otázce ztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu ČR (srov. rozsudek ze dne 23. 4. 1998, čj. 2 Cdon 1542/97-41, verifikovaný usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. III.ÚS 331/98, či rozsudek ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 14/2003), podle kterého se v případech, na které dopadá restituční zákon, nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků než těch, které speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito zvláštními zákony. Rozhodnutí, kterými Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze (soudy věcně, místně a funkčně příslušné k rozhodování o žalobách o náhradu škody směřujících proti ČR - Ministerstvu spravedlnosti) zamítly žaloby osob soudně rehabilitovaných, domáhajících se stejně jako stěžovatel náhrady škody (a náhrady nákladů právního zastoupení) za věci (tiskoviny s náboženskou tematikou) zabavené jim v trestním řízení, tak Ústavní soud označil za ústavně konformní (srov. shora citovaná usnesení Ústavního soudu).
V projednávané věci se jednalo o náklady řízení představující náklady právního zastoupení a z nich vyvozovaný nárok na náhradu škody. Náklady řízení jsou však neoddělitelně spjaty s meritem (a výsledkem) věci, o kterou v soudním řízení šlo. Tou byl tvrzený nárok na náhradu škody uplatněný na Ministerstvu spravedlnosti podle obecných předpisů, přestože tvrzená škoda ve výši 23 685,- Kč za zabavení a nevrácení tiskovin měla původ v trestním řízení následně podléhajícím soudní rehabilitaci. O nároku takového charakteru Ústavní soud kromě odkazu na postup podle speciálních předpisů rovněž uvedl, že zákonodárcem vědomě a zamýšleně vytvořenou mezeru v zákoně o mimosoudních rehabilitacích [(§13), který je speciálním zákonem, na nějž odkazoval v ustanovení §23 odst. 2 zákon o soudní rehabilitaci] v podobě absence poskytování finanční náhrady za jednotlivé propadlé věci je třeba respektovat a akceptovat i z ústavního hlediska a že tvrzený nárok nelze založit či "rekonstruovat" zahájením jiného (trestního) řízení (srov. usnesení ze dne 2. 3. 2006 sp. zn. II.ÚS 7/06). Tento závěr plně dopadá i na stěžovatelovu věc. Bylo-li totiž ve věcně totožném případě judikováno, že nepřiznání nároku na náhradu škody "věci samé" je rozhodnutím ústavně konformním, pak o rozhodnutí, kterým nebyla přiznána náhrada škody představující náhradu nákladů řízení, nemůže být usuzováno opačně, neboť jde o nárok akcesorický. Na tento závěr nemá vliv ani skutečnost, že z ústavní stížnosti či ze soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 nevyplývá, zda vůbec (a s jakým výsledkem) stěžovatel podal žalobu proti ČR - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody za nevrácené (zničené) věci, tj. žalobu o věci samé.
Lze tedy uzavřít, že podmínky pro přiznání důvodnosti ústavní stížnosti nebyly shledány a zásah do ústavně zaručených práv se stěžovateli nepodařilo prokázat. Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I.ÚS 367/99 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 21, č. 23) nebyl pro projednávanou ústavní stížnost případný. V tomto nálezu Ústavní soud sice uvedl, že "...došlo-li ke zrušení odsuzujícího rozsudku, je přiměřené, aby stát chápal nutné náklady na právní zastoupení osoby neprávem odsouzené jako náklady vynaložené v zájmu právního státu samého", tuto část odůvodnění však nelze vytrhovat z kontextu celého odůvodnění a je třeba vzít v úvahu rozhodující odlišnost, a to, že tehdejší stěžovatel při uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. neměl status osoby soudně rehabilitované, neboť rozsudek, který byl zrušen, byl rozsudkem vydaným v roce 1996.
Vzhledem k důvodům výše uvedeným Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost pro její neopodstatněnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 31. července 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost: Ivana Šmerdová