ECLI:CZ:US:2006:4.US.96.06
sp. zn. IV. ÚS 96/06
Usnesení
IV. ÚS 96/06
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti JUDr. Miroslava Nypla, správce podniku JLP Czech, s.r.o. v likvidaci, se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové 500 02, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 30. 12. 2005, č. j. 21 Co 579/2005-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž byl potvrzen výrok III. usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2005, č.j. 18 E 8667/2004-32 zn. Z 289/04, a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, přičemž obsahem napadeného výroku III. soudu první instance bylo rozhodnutí o tom, že náklady zastaveného výkonu rozhodnutí je povinen stěžovateli jakožto správci podniku zaplatit povinný.
Stěžovatel tvrdí, s odkazem na nálezy Ústavního soudu III. ÚS 224/98 a II. ÚS 372/04, porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ke kterému mělo dojít ústavně nekonformní interpretací ustanovení §338zo odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") určujícího osobu, které soud uloží povinnost zaplatit správci podniku odměnu a náhradu hotových výdajů v případě zastavení výkonu rozhodnutí; tuto odměnu a náhradu nákladů správci podniku soud fakticky upřel uložením povinnosti k jejich zaplacení povinnému, o němž věděl, že není schopen je uhradit. Tyto náklady měl soud přiznat k úhradě oprávněné, které, dle stěžovatele, vyplývá z ustanovení §338f odst. 1 o.s.ř. povinnost provést šetření za tím účelem, aby podnik povinného zjistila a označila. Pokud tuto povinnost nesplní a poměry povinného alespoň v obecné rovině nezjistí a následně pro nedostatek jeho majetku vezme návrh na výkon rozhodnutí prodejem podniku zpět, musí nést následky v podobě úhrady nákladů vykonávacího řízení.
Stěžovatel také namítá porušení čl. 9 odst. 1 a čl. 11 Listiny. Tím, že je stěžovatel zapsán v seznamu správců konkurzní podstaty, nemůže výkon funkce odmítnout. Dobrovolným zapsáním do seznamu stěžovatel předpokládal, že obdrží odměnu za výkon své funkce; za daných okolností však nelze mít výkon funkce za dobrovolný. Navíc vzhledem k tomu, že je plátcem daně z přidané hodnoty, bude povinen po právní moci usnesení okresního soudu tuto daň odvést a jestliže následně nedojde k úhradě nákladů ze strany povinného, bude hradit částku odpovídající dani z přidané hodnoty z přisouzené částky ze svého.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ke stěžovatelem přednesené otázce zaujal jasné stanovisko v nálezu Pl. ÚS 20/04 (publikován pod č. 195/2006 Sb., též i s odlišným stanoviskem disentujících soudců dostupným na www.judikatura.cz), v němž dospěl k závěru, že samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, že nebudou uspokojeny nároky správce podniku, není protiústavní, a to z důvodů v uvedeném nálezu vyložených. Na tyto lze pro stručnost odkázat.
Výše uvedeným nálezem byl při rozhodování o předmětné ústavní stížnosti senát Ústavního soudu vázán, a to přesto, či zejména za situace, kdy soudce zpravodaj pro citované stanovisko nehlasoval a publikoval své nesouhlasné stanovisko, od kterého sice nemá důvod se distancovat, které však nemůže způsobit, že by nyní mohl a směl nerespektovat většinový názor pléna Ústavního soudu. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci Pl. ÚS 11/02, " ... nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického správního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR)."
Ústavní soud nepřehlédl nedostatek řádného zastoupení stěžovatele pro řízení před Ústavním soudem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS - st. 1/96, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 9, s. 471), ale s ohledem na odmítnutí návrhu stěžovatele nepovažoval za nutné žádat napravení tohoto nedostatku podání, neboť by se tím na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nemohlo nic změnit.
Z důvodů vyložených výše Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. září 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu