ECLI:CZ:US:2007:1.US.1014.07.1
sp. zn. I. ÚS 1014/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti J. N., zast. JUDr. A. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.10.2006, č.j. 39 Co 143/2006-85, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha, 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, s odvoláním na porušení základních práv na soudní ochranu, požaduje zrušení shora uvedeného rozsudku vydaného ve sporu o náhradu škody. V průběhu řízení stěžovatel, na základě výzvy Ústavního soudu, sdělil, že proti tomuto rozsudku podal dovolání a současně s odkazem na nález ve věci sp.zn. III. ÚS 40/93 uvedl, že dovolání nelze považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod poskytuje, takže lhůta k podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci napadeného rozsudku.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná.
Podle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu]. Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnou pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost. Stěžovatelův nesprávný právní názor o významu dovolání a běhu lhůty k podání ústavní stížnosti totiž zjevně vychází z již překonané právní úpravy zařazené do původního znění zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2007
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj