ECLI:CZ:US:2007:1.US.1054.07.1
sp. zn. I. ÚS 1054/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. C., zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem Český Krumlov, Kaplická 327, proti rozhodnutí Celního úřadu v Českém Krumlově ze dne 14. 4. 2006, čj. E/6210005, rozhodnutí Celního úřadu v Českém Krumlově ze dne 9. 5. 2006, čj. 1042-05/06-0378-21, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2006, čj. 10 Ca 98/2006 - 50, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2007, čj. 7 Afs 171/2006 - 87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení všech shora označených rozhodnutí, protože postupem celního úřadu i obou soudů byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 4, čl. 11 odst. 1, 5 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské listiny o lidských právech a základních svobodách. V odůvodnění ústavní stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh řízení a uvedl i všechny své námitky, které uplatnil ve správní žalobě u Krajského soudu v Českých Budějovicích a v kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel tvrdil, že v jeho případě došlo k porušení tzv. principu zákazu retroaktivity právních norem, protože byl postižen sankcí, uloženou mu rozhodnutím cizozemského orgánu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 191/2004 Sb., před vstupem do Evropské unie, tedy i před přijetím komunitárního práva i před účinností zákona č. 252/2000 Sb. V daném případě je exekučním titulem rozhodnutí Hauptzollamt Linz ze dne 14. 8. 1997, č. 500/001484/97/21-Go, které se týkalo doplatku za doměřené clo, daň z tabáku a dovozní daň z přidané hodnoty, včetně úroků z prodlení. Uvedené rozhodnutí rakouského úřadu bylo vůči stěžovateli vymáháno na základě zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek. Při posouzení časové souslednosti vydání jednotlivých rozhodnutí je zjevné, že v době vydání exekučního titulu nebylo v České republice vykonatelné. Teprve vydáním zákona č. 191/2004 Sb. bylo fakticky umožněno vykonávat, v dané právní oblasti, rozhodnutí cizozemských orgánů.
Stěžovatel dále tvrdil, že byly postiženy prostředky na jeho peněžním účtu, k nimž neměl vlastnické právo. Je sice vlastníkem účtu, ale s prostředky na něm uloženými má omezené právo nakládat, protože nejsou v jeho vlastnictví. Tím došlo k porušení vlastnického práva subjektů vlastnících tyto prostředky, které byly dočasně deponovány na účtu stěžovatele.
Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že rozhodnutím Celního úřadu v Českém Krumlově čj. E/6210005, ze dne 14. 4. 2006, byl vydán exekuční příkaz k vymáhání pohledávky v celkové výši 702 590,12 Kč a peněžnímu ústavu bylo přikázáno, podle příslušných ustanovení OSŘ, aby od okamžiku doručení exekučního příkazu nevyplácel z účtu povinného, až do celkové výše vymáhané pohledávky, peněžní prostředky, neprováděl na ně započtení ani jinak s nimi nenakládal a po doručení vyrozumění o právní moci exekučního příkazu provedl odepsání peněžních prostředků z účtu stěžovatele a tyto prostředky vyplatil celnímu úřadu.
Námitku stěžovatele proti exekučnímu příkazu Celní úřad v Českém Krumlově zamítl rozhodnutím ze dne 9. 5. 2006, čj. 1042-05/06-0378-21.
Žalobu stěžovatele proti zmíněnému rozhodnutí Celního úřadu v Českém Krumlově zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 7. 2006, čj. 10 Ca 98/2006 - 50, poté, co dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že v předmětné věci bylo zahájeno vymáhání zahraniční pohledávky na základě žádosti Spolkového ministerstva financí Rakouské republiky, výzvou k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle §73 odst. 1 daňového řádu. Protože stěžovatel ani po výzvě nedoplatek neuhradil, přistoupil žalovaný Celní úřad v Českém Krumlově k daňové exekuci vydáním shora zmíněného exekučního příkazu. Krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, který v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1774/99 mj. konstatoval, že výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu se týká pohledávky, kterou má majitel účtu, na základě smlouvy o účtu, vůči peněžnímu ústavu, a je zcela nerozhodné, čí byly peněžní prostředky, které byly na účet uloženy. Podstatná je skutečnost, kdo je majitelem účtu, neboť jedině on má pohledávku z účtu u peněžního ústavu, kterou lze postihnout výkonem rozhodnutí podle §303 až 311 OSŘ. Z pohybu na dotčeném peněžním účtu je navíc zřejmé, že stěžovatel s peněžními prostředky na tomto účtu volně nakládal, byly z něj hrazeny trvalé příkazy a běžné transakce prováděné platební kartou stěžovatele. Vymáhání pohledávky, vyměřené stěžovateli pravomocným rozhodnutím rakouského celního úřadu, bylo zahájeno výzvou k jejímu zaplacení v náhradní lhůtě. Ve výzvě je zmíněn zákon č. 191/2004 Sb., který upravuje postup a podmínky, za kterých orgány ČR poskytují mezinárodní pomoc, na základě vzájemnosti, členským státům Evropské unie. Ve výzvě je také ocitováno rozhodnutí rakouské strany a výkaz nedoplatku, které se, podle §6 odst. 1 tohoto zákona, bez dalšího považují za exekuční tituly pro daňovou exekuci. Absence uvedení příslušných ustanovení zákona č. 191/2004 Sb. nečiní výzvu, podle konstantní judikatury, neplatnou a neplatný není ani exekuční příkaz ani rozhodnutí o námitkách, které na výzvu navazují. Pokud zákon o mezinárodní pomoci stanoví, že doklad, který je exekučním titulem pro vymáhání pohledávky ve státě příslušného orgánu, se ode dne obdržení žádosti o vymáhání považuje, bez dalšího, za exekuční titul pro vymáhání pohledávky v ČR, nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že chybí uvedení důvodů, pro které je exekuční titul vykonatelný.
Výzva, kterou bylo zahájeno exekuční řízení, byla vydána dne 14. 3. 2005, na žádost rakouské strany ze dne 11. 2. 2005, s odvoláním na směrnici Rady ES č. 76/308/EHS, ze dne 15. 3. 1976, o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z operací, které jsou součástí systému financování Evropským zemědělským fondem, zemědělských dávek a cel, tedy s odvoláním na právo Evropského společenství. Zákon č. 191/2004 Sb. upravuje, v souladu s ním, podmínky vymáhání pohledávek. Žádost orgánů Rakouské republiky, iniciující zahájení exekučního řízení, jakož i následně vydaná rozhodnutí českých celních orgánů, zahajující vymáhací řízení, byla vydána poté, co citovaný zákon o mezinárodní pomoci nabyl účinnosti. O nepřípustný případ retroaktivity se tedy nejedná.
Kasační stížnost stěžovatele byla zamítnuta shora označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu a z jeho odůvodnění vyplývá, že se Nejvyšší správní soud postupně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. Není tedy nutné argumenty z odůvodnění tohoto rozsudku zde opakovat.
Po prostudování ústavní stížnosti a rozhodnutí, jejichž zrušení stěžovatel navrhl, dospěl první senát Ústavního soudu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě vyjádřil nesouhlas s právními závěry celního úřadu i správních soudů obou stupňů a prezentuje své vlastní právní názory. Vznesl v podstatě shodné námitky, které již uvedl ve správní žalobě i v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se všemi stěžovatelovými námitkami řádně zabýval a zcela vyčerpávajícím způsobem se s nimi vypořádal. Skutečnost, že stěžovatel s jeho závěry nesouhlasí, ještě není důvodem k podání úspěšné ústavní stížnosti. První senát Ústavního soudu neshledal v přezkoumávané věci žádné porušení základních práv stěžovatele.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Na základě uvedených skutečností dospěl první senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu
Po prostudování ústavní stížnosti a rozhodnutí, jejichž zrušení stěžovatel navrhl, dospěl první senát Ústavního soudu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě vyjádřil nesouhlas s právními závěry celního úřadu i správních soudů obou stupňů a prezentuje své vlastní právní názory. Vznesl v podstatě shodné námitky, které již uvedl ve správní žalobě i v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se všemi stěžovatelovými námitkami řádně zabýval a zcela vyčerpávajícím způsobem se s nimi vypořádal. Skutečnost, že stěžovatel s jeho závěry nesouhlasí, ještě není důvodem k podání úspěšné ústavní stížnosti. První senát Ústavního soudu neshledal v přezkoumávané věci žádné porušení základních práv stěžovatele.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Na základě uvedených skutečností dospěl první senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu