ECLI:CZ:US:2007:1.US.1066.07.1
sp. zn. I. ÚS 1066/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem Praha 9, Krausova 605/6, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2007. sp. zn. 44 To 217/2007, a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 3. 2007, čj. 44 Nt 516/2007 - 5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se V. H. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně. Tímto usnesením bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v ustanoveních §67 písm. a), b) trestního řádu (dále jen "TrŘ").
Stěžovatel byl stíhán pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ"), kterého se měl dopustit tím, že si od slovenské firmy Abrix, s. r. o., zapůjčil vozidlo Škoda Octavia a odjel s ním do České republiky. Následně, na základě pozměněného technického průkazu, požádal Magistrát hl. m. Prahy o schválení technické způsobilosti vozidla a vydání technického průkazu pro registraci vozidla v ČR. Poté předal vozidlo samostatně stíhanému L. H. a ten ho předal k prodeji. Tím způsobil společnost Abrix, s. r. o., škodu ve výši 550 000,--Kč.
Stěžovatel tvrdil, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vzetí do vazby pro absenci vazebních důvodů. Odůvodnění jednotlivých vazebních důvodů je povšechné a obecné. Útěková vazba byla odůvodněna toliko úředními záznamy policie a koluzní vazba se opírala o potřebu vyslechnout L. H., jehož by mohl stěžovatel ovlivňovat. Trestné činnosti se nedopustil a při rozhodování o jeho vzetí do vazby se vycházelo z podvržených registračních listin vozidel a nebyl vypracován jím navrhovaný grafologický posudek. Navíc soud prvního stupně nevyrozuměl jeho obhájce o jednání o rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil odvolací soud, který plně odkázal na odůvodnění svého usnesení, v němž se námitkami stěžovatele, uváděnými v ústavní stížnosti, již zabýval. Zbývající část ústavní stížnosti je způsobem obhajoby. Toto vyjádření nepřineslo nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, Ústavní soud z něj nevycházel a z tohoto důvodu nebylo ani zasláno stěžovateli k případné replice.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti vychází ze zásady subsidiarity. Staví se proto zdrženlivě k zásahům do probíhajícího trestního řízení, neboť v jeho dalším průběhu lze využít řady procesních prostředků vedoucích k ochraně práv obviněného. Výjimku připouští pouze v případech, kdy je trestní stíhání spojeno s dalšími zásahy vysoké intenzity do základních práv a svobod. Vzetí do vazby patří právě mezi tyto případy.
I tak je ale nutno mít na paměti skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich činností. V minulosti již mnohokrát konstatoval, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stadiu posoudit, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze takového účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí obecných soudů, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou soudu známé v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny), nebo jestliže jsou tvrzené nedostatečně zjištěné důvody vazby v extrémním nesouladu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku (srov. též sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
Ústavní soud přezkoumal, v naznačených mezích, napadená rozhodnutí a ve vztahu ke stěžovatelem tvrzeným nedostatkům zdůvodnění vazby konstatuje, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Soud prvního stupně vycházel z usnesení o zahájení trestního stíhání, z dosud zjištěných skutečností (podaná vysvětlení, úřední záznamy a dalších listinné materiály), z osoby stěžovatele, z povahy a závažnosti stíhané trestné činnosti a s ohledem na sazbu, kterou je ohrožen; na jejich základě dovodil důvodnost vazebního stíhání stěžovatele. Odůvodnění rozhodnutí obsahuje konkrétní skutečnosti, které vyústily ve vyslovení důvodné obavy, že by se stěžovatel, při ponechání na svobodě, zachoval způsobem předpokládaným v ustanovení §67 písm. a), b) TrŘ. Stěžovatel se nezdržuje v místě svého bydliště, nepodařilo se ho tam zastihnout, v domě ho nikdo nezná, nebyl zastižen ani v zahradní chatce a není vázán ani na žádné konkrétní místo výkonu zaměstnání.
Existuje rovněž obava z ovlivňování samostatně stíhaného L. H., který se na trestné činnosti podílel a usvědčuje i stěžovatele. V tomto směru Ústavní soud dodává, že i sám stěžovatel tvrdil, že L. H. byl vyslechnut dne 9. 3. 2007. Vzhledem k tomu, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno až dne 19. 3. 2007, je zřejmé, že jeho výslech, jako svědka, bude opakován. Obava z jeho ovlivňování stěžovatelem, za účelem změny výpovědi v jeho prospěch, je tedy důvodná. Odvolací soud se, pokud jde o opodstatněnost vazby, ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Současně uvedl, že výslechu stěžovatele před soudem prvního stupně byl přítomen obhájce Mgr. Michal Mrzena, kterého si stěžovatel zvolil na základě plné moci, jež byla založena ve spise. Proto nebyl důvod vyrozumívat o výslechu obhájce dalšího.
Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění označených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§134 odst. 2 TrŘ, ve spojení s §67 TrŘ). Napadená usnesení obsahují konkrétní skutečnosti odůvodňující vazební důvody podle §67 písm. a), b) TrŘ. Obecné soudy přijaly odpovídající závěry týkající se důvodu vazby, jež mají oporu ve skutkových zjištěních a nejsou v extrémním nesouladu s ústavními zárukami, mimo jiné se zásadou přiměřenosti, rozhodly v zákonné lhůtě, zákonem stanoveným způsobem, čímž došlo k naplnění zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody stěžovatele. Za dané situace nelze proto odmítnout přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o přítomnosti konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. a), b) TrŘ, jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 5 Listiny, čl. 5 Úmluvy o lidských právech a základních svobod).
V dané věci je nutno připomenout, že stěžovatel napadl prvotní rozhodnutí o vazbě, které je vždy do jisté míry obecnějším konstatováním důvodů vazby. S ohledem na převážně preventivní funkci vazebních důvodů uvedených v §67 TrŘ nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se následek předpokládaný v uvedeném ustanovení trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný se chová tak, jak předpokládá toto ustanovení. V tomto směru nelze přehlédnout gramatický výklad ustanovení §67 TrŘ, podle něhož obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava z následků předvídaných v citovaném ustanovení. Až v pokročilejších stadiích vyšetřování pak nabývají důvody vazby konkrétnější podoby. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že trestní stíhání stěžovatele bylo v mezidobí rozšířeno o další skutky a byla změněna právní kvalifikace. Trestná činnost stěžovatele bude nadále posuzována jako pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) TrZ, spáchaný ve spolupachatelství s L. H. a D. S., se způsobenou škodou ve výši minimálně 5 000 000,-- Kč.
Nepřípadnou je rovněž námitka stěžovatele, týkající se důkazní situace (tvrzení o podvrzích registračních listin vozidel a návrh na vypracování znaleckého grafologického posudku ještě před vzetím do vazby), o niž opírá nedůvodnost vazby. Hodnocení doposud ve věci shromážděných důkazů je totiž prováděno pouze pro účely rozhodování o vazbě, které není a ani nesmí být rozhodováním o vině či nevině. Otázka viny a případného trestu je úkolem obecného soudu až v rámci dokazování v hlavním líčení. Vazba je pouze zajišťovací institut, sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Rozhodování o ní nespočívá na principu jistoty bez důvodných pochybností, ale vždy je vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, za současného zjištění, jak tomu bylo v projednávané věci, že zjištěné skutečnosti (obsah spisového materiálu) nasvědčují tomu, že skutek, pro který je vedeno trestní stíhání stěžovatele, byl spáchán, má znaky trestného činu zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 3 písm. c) TrZ a jsou zřejmé i důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal právě stěžovatel. Ústavnímu soudu, jež není součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 91 Ústavy ČR) ani ostatních orgánů veřejné moci, nepřísluší přezkoumávat po věcné stránce, jsou-li dány či nikoliv důvody k podezření, zda stěžovatel spáchal nebo nespáchal stíhaný trestný čin.
Tvrzení stěžovatele, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR, není namístě. Uvedený článek, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, samy o sobě přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale obsahují především institucionální záruky soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců. To je zřejmé i ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu