ECLI:CZ:US:2007:1.US.1092.07.1
sp. zn. I. ÚS 1092/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Komunistického svazu mládeže, občanského sdružení, se sídlem Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1, zastoupeného JUDr. Č. K., CSc., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 26 Nd 211/2006-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 26. 4. 2007 napadl stěžovatel v záhlaví specifikované rozhodnutí obecného soudu, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 12. 10. 2006, č. j. VS-6590/SDR/1-2006, o rozpuštění stěžovatele jako občanského sdružení.
Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením zastavil řízení z důvodu nedostatku své pravomoci, neboť dospěl k závěru, že daná věc přísluší po 1. 1. 2003 k projednání soudům ve správním soudnictví. Podle Nejvyššího soudu ČR představuje zákon č. 150/2002 Sb., správní řád soudní, nepřímou novelu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž mezi těmito dvěma zákony není vztah zákona obecného a zvláštního, nýbrž vztah zákona dřívějšího a zákona pozdějšího, který se použije namísto zákona dřívějšího.
Nejvyšší soud ČR proto dovodil, že po přijetí soudního řádu správního přísluší civilním soudům rozhodovat pouze ve věcech, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, a případně ve věcech, které byly v předchozím řízení již rozhodnuty správními orgány, ovšem i zde pouze pokud se jedná o věci z oblasti soukromého práva (§244 - 250l o. s. ř.). Dělicím kritériem toho, zda je k projednání věci příslušný civilní soud či správní soud, je tedy to, zda správní orgán rozhodoval o subjektivním veřejném právu, nebo ve věci soukromoprávní.
Stěžovatel je naopak názoru, že pravomoc soudů ve správním soudnictví je taxativně stanovena v ust. §4 ve spojení s §6 s. ř. s., a je tedy výslovně dána pouze ve věcech politických stran a hnutí. Věci občanských sdružení v těchto ustanoveních obsažena nejsou, a proto do správního soudnictví nepatří. Naopak podle ust. §9 odst. 4 o. s. ř. je Nejvyšší soud ČR příslušný rozhodovat, pokud tak stanoví zvláštní zákon. Tímto zákonem je podle stěžovatele právě zákon č. 83/1990 Sb., neboť podle jeho §12 odst. 3 se výslovně stanoví, že proti rozhodnutí o rozpuštění občanského sdružení je možno podat opravný prostředek k Nejvyššímu soudu ČR.
Na pravomoci civilních soudů rozhodovat ve věcech občanských sdružení podle stěžovatele nic nezměnil ani zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního. Stěžovatel se proto domnívá, že výklad Nejvyššího soudu ČR je zavádějící, neboť zákon č. 83/1990 Sb. nebyl novelizován nepřímo, ale naopak přímo, a to právě zákonem č. 151/2002 Sb., ovšem bez toho, že by byla dotčena pravomoc Nejvyššího soudu ČR.
Stěžovatel proto tvrdí, že Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením porušil jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a právo nebýt odňat svému zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, neexistují-li již jiné procesní prostředky, které jsou způsobilé zajistit ochranu práv jednotlivce. Pokud takové prostředky ochrany práva existují, přičemž dosud nebyly vyčerpány, je třeba ústavní stížnost považovat za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Vedle zásady subsidiarity je zde rovněž i zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, která brání Ústavnímu soudu, aby před tím, než se k určité otázce výkladu jednoduchého práva vyjádřily jiné příslušné orgány veřejné moci, do jejich rozhodování ingeroval, a to z pohledu ústavně zaručených základních práv.
V daném případě je předmětem ústavní stížnosti právo na fair proces a právo na zákonného soudce, které mělo být porušeno ze strany Nejvyššího soudu ČR konstatováním nedostatku pravomoci k projednání žaloby stěžovatele a odkázáním stěžovatele na přezkum v rámci správního soudnictví.
Pokud jde o právo na soudní a jinou právní ochranu, nelze prozatím o jeho porušení ze strany obecných soudů vůbec hovořit, neboť napadeným usnesením nebylo stěžovateli odepřeno právo na soud. Tato situace by nastala až tehdy, pokud by také soudy ve správním soudnictví konstatovaly nedostatek své pravomoci, čímž by byla založena situace denegationis iustitiae, tedy odepření soudní ochrany.
V dané fázi tak představuje napadené usnesení především kompetenční otázku, resp. případnou dílčí část potenciálního kompetenčního sporu mezi civilními a správními soudy o pravomoc rozhodovat o žalobách občanských sdružení proti rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR o jejich rozpuštění. Pokud by rovněž správní soudy popřely svou pravomoc, předpokládá zákon č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, zvláštní proceduru řešení tohoto kompetenčního sporu. Pokud by proto Ústavní soud nyní rozhodoval o této kompetenční otázce (byť skrze základní právo na zákonného soudce), nepřípustně by zasáhl do pravomoci obecných soudů, aby případně samy v proceduře předvídané shora uvedeným zákonem rozhodly o pravomoci posoudit žalobu stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2007
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj