ECLI:CZ:US:2007:1.US.1132.07.1
sp. zn. I. ÚS 1132/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Josefem Oubrechtem, advokátem se sídlem AK v Hradci Králové, Střelecká 672, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2006 č. j. 1 Cad 74/2005-44 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. března 2007 č. j. 4 Ads 81/2006-78, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2006 (1 Cad 74/2005-44), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 9. června 2005 č. X. Domáhal se rovněž zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. března 2007 (4 Ads 81/2006 - 78). Podle stěžovatele oba soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a na účinnou soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K porušení shora uvedeného základního práva došlo, podle tvrzení stěžovatele, tím, že oba soudy, které se věcí zabývaly, neprovedly jím navrhované důkazy, a to provedení revizního znaleckého posudku jeho zdravotního stavu z oboru ortopedie a neurologie. Stěžovatel považuje závěry obecného soudu za nezákonné, neboť v odůvodnění svého rozsudku konstatuje, že je nadbytečné doplňovat řízení vypracováním znaleckého posudku. Nesouhlasí se závěry soudu, že v případě zhoršení zdravotního stavu má stěžovatel možnost podat novou žádost o invalidní důchod. Pro stěžovatele je nepřijatelné, že soud při svém rozhodování vyšel z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (dále jen "MPSV") v Hradci Králové ze dne 16. ledna 2006 a nepřihlédl k jeho současnému zdravotnímu stavu, kdy není schopen soustavně vykonávat jakoukoliv práci.
Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud, při přezkumu rozhodnutí soudu, vycházel z uvedené chybné interpretace soudu, s níž se ztotožnil, a nevzal v úvahu jeho procesní pochybení. Postupem soudu tak byla stěžovateli odňata možnost domáhat se svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, obecné soudy porušily stanovený postup v mezích zákona č. 150/2002 Sb., v platném znění soudního řádu správního (dále jen "s.ř.s.), když odmítly vypracování nového znaleckého posudku, neučinily tak vše k objektivnímu zjištění skutečného stavu věci.
II.
Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí zjistil následující skutečnosti:
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2006 (1 Cad 74/2005-44) Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 9. června 2005 č. X, kterým ČSSZ nevyhověla jeho žádosti o plný invalidní důchod, protože nesplnil podmínky §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Soud v rozsahu tvrzených důvodů nezákonnosti, jimiž je vázán, přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo a uzavřel, že žaloba není důvodná. Při přezkoumávání rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ve svém rozhodnutí vycházel z posudku posudkové komise MPSV v Hradci Králové ze dne 16. ledna 2006, nejnovějších lékařských zpráv z ortopedie, neurologie, gastroskopie, zprávy ošetřujícího lékaře stěžovatele z 13. ledna 2006 a z výpovědi stěžovatele. Podle uvedeného posudku činil pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kapitoly XV., oddílu H, položky 56b na 20%. Podle závěru komise v důsledku dlouhodobých nepříznivých příčin a dělnické profesi stěžovatele byla zvýšena procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti o dalších 10% na celkových 30%. Soud konstatoval, že daný posudek je objektivní a přesvědčivý, na jeho podkladě dovodil, že stěžovatel nebyl k datu vydání napadeného rozhodnutí plně ani částečně invalidní (§39 odst. 1 a §44 odst. 1 a 2 zákona č. 155/1995 Sb.), a proto žalobu zamítl.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu bylo zjištěno, že výrokem I. byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele v části směřující proti výroku, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2006 (1 Cad 74/2005-44). Výrokem II. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumal v rozsahu stanoveném zákonem a s ohledem na námitky stěžovatele v kasační stížnosti se zabýval tím, zda řízení před Městským soudem v Praze nebylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Žádné závažné nedostatky nezjistil, které by měly za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
III.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů a řízení jim předcházejícím, z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice s právními závěry Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní závěry, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že rozhodnutí o nároku na invalidní důchod je závislé především na odborném lékařském posouzení. V přezkumném soudním řízení ve věcech důchodového pojištění je k takovému posouzení povoláno, podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., v platném znění, Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje posudkové komise. Posudek uvedené komise soud sice hodnotí jako kterýkoliv jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2 s.ř.s., ale pokud takový posudek nevzbuzuje z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti žádnou pochybnost a nejsou-li v řízení zjištěny a prokázány jiné skutečnosti, jimiž by správnost posudků byla zpochybněna, je zpravidla důkazem stěžejním.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze, který vycházel z posudku posudkové komise MPSV v Hradci Králové ze dne 16. ledna 2006, nejnovějších lékařských zpráv z ortopedie, neurologie, gastroskopie, zprávy ošetřujícího lékaře stěžovatele z 13. ledna 2006 a z výpovědi stěžovatele. Stěžovatel u jednání 17. března 2006 souhlasil se závěrem lékařské posudkové komise, že rozhodujícím postižením stěžovatele v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu bylo poúrazové omezení pohybu levého kolena, zároveň poukazoval na onemocnění páteře, ale až v kasační stížnosti se dovolával dalších vyšetření EMG páteře.
Ústavní soud konstatuje, že závěry obou orgánů jsou shodné, úplné a do té míry přesvědčivé, že jimi bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatel k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí ČSSZ nesplňoval podmínky plné invalidity podle §39 zákona č. 155/1995 Sb., ani podmínky částečné invalidity podle §44 odst. 1, 2 téhož zákona. Posudkové orgány zpracovaly posudky v řádném složení, za účasti lékařů specialistů podle povahy stěžovatelova postižení, po studiu a vyhodnocení veškeré zdravotní dokumentace a lékařských nálezů nejen z doby bezprostředně před vydáním přezkoumávaného rozhodnutí, ale i nálezů novějších, jichž se stěžovatel dovolával. O správnosti zjištěné souhrnné klinické diagnózy stěžovatelova onemocnění není tedy žádných pochyb. Podle přesvědčivých posudkových závěrů nedosahuje procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele 66% a zjištěný zdravotní stav jej nečiní schopným vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek ve smyslu přílohy č. 3 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. ČSSZ tedy nepochybila, když žádost stěžovatele o plný invalidní důchod zamítla.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele na doplnění dokazování s ohledem na ustanovení §109 odst. 44 s.ř.s. neshledal důvodným, neboť stěžovatel tento návrh na EMG vyšetření poprvé uplatnil až v druhém doplnění kasační stížnosti. Podle citovaného ustanovení Nejvyšší správní soud nepřihlížel k uplatněným skutečnostem poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí. V nevyhovění návrhu stěžovatele na doplnění dokazování nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Na základě návrhu stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy obou stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Soudy obou stupňů provedly potřebné důkazy, jimiž byl správně zjištěn skutkový stav věci a vyvodily z nich podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou logické, přesvědčivé a v souladu s obecným právem. Na podrobná a vyčerpávající odůvodnění jejich rozhodnutí (viz shora) nelze než poukázat.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. srpna 2007
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu