ECLI:CZ:US:2007:1.US.116.06.1
sp. zn. I. ÚS 116/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti DŘEVO SENOŽATY, výrobního družstva, se sídlem 394 56 Senožaty 117, zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 17.3.2005, čj. 4 C 556/2001-520, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 2.12.2005, čj. 15 Co 366/2005-616, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud"), a to v těch výrocích, jimiž mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
Uvedl, že byl žalovaným v řízení o uložení povinnosti zdržet se obtěžování provozní činností, kterou vykonává (emise pachu a hluku, znečišťování studny) na parcelách žalobce Ing. J. B. Okresní soud rozsudkem ze dne 17.3.2005, čj. 4 C 556/2001-520, žalobu zamítl a současně rozhodl o tom, že se náhrada nákladů řízení stěžovateli nepřiznává podle §150 o.s.ř. Důvody zvláštního zřetele hodné shledal v tom, že rozhodnutí záviselo na znaleckém dokazování, když žalobce vycházel ze svých subjektivních pocitů a rozhodnutí učiněného v roce 1994 a za této situace by se přiznání náhrady nákladů řízení jevilo jako nepřiměřená tvrdost.
K odvolání stěžovatele proti tomuto výroku krajský soud rozsudkem ze dne 2.12.2005, čj. 15 Co 366/2005-616, prvostupňový rozsudek potvrdil a stěžovateli přiznal náhradu nákladů toliko odvolacího řízení, neboť odvolání proti zamítavému výroku ve věci samé podal i (v meritu neúspěšný) žalobce. Ohledně stěžovatelem napadeného výroku o náhradě nákladů řízení krajský soud uvedl, že bylo prokázáno, že předmětná stavba byla skutečně zhotovena bez stavebního povolení; v rámci stavebního řízení o dodatečném vydání stavebního povolení, jehož byl žalobce B. účastníkem, byl týž odkázán se svými námitkami na civilní soud. Žalobce, který se cítí subjektivně obtěžován provozní činností žalovaného nad míru přiměřenou poměrům, učinil to, co mu jako účastníkovi stavebního řízení umožnil zákon. Krajský soud uzavřel, že tato skutečnost nemůže jít k jeho tíži, neboť jednal v intencích zákona. Rozhodnutí zde záviselo výhradně na výsledcích znaleckého dokazování, navíc v otázce ryze odborné a technické. Prvotní příčina sporu prý netkví v jednání žalobce, ale žalovaného stěžovatele, který se dopustil i správních deliktů, jak konstatoval i veřejný ochránce práv.
Podle názoru stěžovatele obecné soudy tím zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu, zejména do jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť se nevypořádaly se skutečností, že byly splněny podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalobci, a současně porušily i zásadu rovnosti účastníků v řízení. Dále má stěžovatel za to, že byla porušena i ústavní zásada vyjádřená v čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). Z těchto důvodů se domáhá, aby Ústavní soud napadené výroky obou rozsudků zrušil.
II.
Ze spisu Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 4 C 556/2001 a listinných podkladů poskytnutých stěžovatelem Ústavní soud zjistil, že u Okresního soudu v Pelhřimově podal 3.7.2001 Ing. J. B. žalobu a domáhal se vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému povinnosti zdržet se obtěžování stěžovatele emisemi hluku, které vycházejí z průmyslového objektu Dřevo Senožaty postaveném na parcelách č. 113/1, 113/2 a zabránit emisím hluku vycházejícím z parcel č. 113/1, 113/2 a 134/2, v kat. úz. S. Po provedeném dokazování, zejména na základě dvou znaleckých posudků, okresní soud žalobu zamítl.
Ohledně nákladů řízení okresní soud konstatoval (str. 7 odůvodnění rozsudku), že ve věci měl stěžovatel plný úspěch. Soud však ve smyslu §150 o.s.ř. stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal z důvodů hodných zvláštního zřetele, které spatřuje v tom, že rozhodnutí záviselo na znaleckém dokazování, když žalobce vycházel ze svých subjektivních pocitů a rozhodnutí učiněného v roce 1994 a za této situace by se přiznání náhrady nákladů řízení jevilo jako nepřiměřená tvrdost.
Stěžovatel proti výroku o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení podal odvolání, v němž namítal, že důvody hodné zvláštního zřetele nejsou v předmětné věci dány. Krajský soud jeho námitky podrobně posoudil (str. 7 a 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), výrok soudu I. stupně shledal správným a potvrdil ho.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor. Uvedl, že odůvodnění stížnosti obsahuje prakticky obdobnou argumentaci stěžovatele, kterou uvedl ve svých odvolacích námitkách. S nimi se krajský soud ve svém rozhodnutí beze zbytku vypořádal a na své argumentaci setrvává, aniž by považoval za nutné k ní cokoliv dodávat. Proto Ústavní soud nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V posuzované věci jde o interpretaci a aplikaci ustanovení o.s.ř. o náhradě nákladů řízení (§142 - 150). Jde o ustanovení podústavního práva, jehož výklad je zásadně doménou obecných soudů. Nicméně, Ústavní soud rozhodování o nákladech soudního řízení považuje za integrální součást soudního řízení jako celku a shledává, že pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, je to v zásadě nutno označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl.36 odst. 1 Listiny (viz nález ve věci sp.zn. I. ÚS 305/03, www.judikatura.cz). Též Evropský soud pro lidská práva připouští možnost zásahu do práva účastníků podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod rozhodnutím o nákladech soudního řízení (srov. rozhodnutí ze dne 6. 2. 2004 ve věci Beer proti Rakousku, respektive v rozhodnutí ze dne 7. 10. 2004, ve věci Baumann proti Rakousku). Při rozhodování o nákladech řízení se uplatňuje především obecné pravidlo, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, podle níž soud přizná právo na náhradu nákladů tomu účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch (§142 o.s.ř.); v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě rozhodne, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (§142 odst. 2 o.s.ř.).
Existují ovšem i výjimky. Zjistí-li totiž soud v konkrétním případě, že existují důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat (§150 o.s.ř.). Toto ustanovení nelze považovat za normu, která by zakládala zcela volnou diskreci (ve smyslu libovůle) soudu, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Nelze ho proto vykládat tak, že lze kdykoliv bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení úspěšnému účastníkovi náhradu nákladů nepřiznat. Úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti, což je v konečném důsledku zásahem do základního práva chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny. (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 727/2000, www.judikatura.cz). Úkolem obecného soudu tedy není pouhé mechanické rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž soud musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. V této souvislosti je soud povinen při výkladu a aplikaci §150 o.s.ř. mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy). V takovém kontextu nejsou okolnostmi ovlivňujícími povinnost nahradit náklady řízení pouze skutečnosti, stojící na straně účastníků řízení (typicky majetkové a sociální poměry účastníků řízení), nýbrž také další skutečnosti, týkající se věci jako takové (např. okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další).
V posuzovaném případě okresní soud i krajský soud aplikovaly srozumitelně, jasně a přesvědčivě ustanovení §150 o.s.ř., jestliže za důvody hodné zvláštního zřetele k nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému stěžovateli spatřovaly řadu okolností, z nichž některé vyvolal svým chování sám stěžovatel (pořízení nepovolené stavby). Jestliže jimi soudy zdůvodnily použití §150 o.s.ř., právě s důrazem na dřívější chování stěžovatele, učinily ve výše naznačeném smyslu svým povinnostem zadost.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Stejně rozhodl Ústavní soud o ústavní stížnosti téhož stěžovatele ve věci zcela srovnatelné (sp. zn. I. ÚS 117/06)
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu