ECLI:CZ:US:2007:1.US.119.05
sp. zn. I. ÚS 119/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti L. V., ve výkonu trestu, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Nováčkem, advokátem v Brně, Vlhká 25, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.10.2004, sp.zn. 4 To 88/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody.
Stěžovatel v prvé řadě poukázal na to, že již soud I. stupně dostatečně nehodnotil některé skutečnosti, které mají zásadní vliv na posouzení celé skutkové podstaty věci. Nebylo prokázáno, že získal od společnosti AWE LIVE, a.s., částku 14. mil. Kč, jak mu klade za vinu obžaloba.
Stěžovatel prý již ve svém odvolání proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni nezpochybnil, že v uvedené společnosti vzniklo manko 14. mil. Kč, ale nebylo objasněno, jak vzniklo a že peníze byly vyplaceny právě jemu. Rovněž vytkl rozpory ve výpovědích svědků týkající se podpisů bianco papírů a, návštěv svědkyně Š. v zahraničí. Tyto rozpory soudy spolehlivě nevysvětlily a nevyslechly k některým okolnostem navrhované svědky (I. I., auditora Ž., správce konkurzní podstaty JUDr. Potočka a další a soudního znalce PhDr. V.), kteří se mohli k těmto závažným skutečnostem vyjádřit. Tím prý bylo porušeno stěžovatelovo základní právo dané čl. 6 odst. 3 písmeno d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru stěžovatele bylo kráceno jeho právo na spravedlivý proces, neboť neexistuje žádný ani přímý ani nepřímý důkaz, že spáchal uvedený trestný čin. Důkaz o jeho vině je stavěn pouze na výpovědi jediné svědkyně ing. L. Š., jejíž věrohodnost soud sám zpochybnil. Výpovědi svědkyně F. naproti tomu soud neuvěřil.
Stěžovatel podotýká, že původní usnesení Vrchního soudu ve věci Nejvyšší soud usnesením ze dne 211.5.2004, sp.zn. 11 Tdo 509/2004, zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, leč Vrchní soud tak neučinil.
V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 20.2.2006, poukázal stěžovatel na to, že v mezidobí byl Krajským soudem v Plzni zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení ve věci 2 T 9/2002 (pozn.: právě původní věc 2 T 9/2002 je předmětem této projednávané ústavní stížnosti) a Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítl. Dále Okresní soud v Rokycanech rozhodl o zproštění stěžovatele obžaloby ve věci vedené pod sp.zn. 1 T 6/2003, kladoucí mu za vinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění společnosti AWE LIVE, a.s., neboť nebylo prokázáno, že stěžovatel tento skutek spáchal. Obě věci spolu bezprostředně souvisí a v obou měl být stěžovatel usvědčen především výpověďmi svědkyně ing. L. Š. V odůvodnění zprošťujícího rozsudku bylo uvedeno, že výpověď svědkyně ing. L. Š. nemohla být podkladem pro skutková zjištění, neboť se nabízí motiv nepravdivé výpovědi svědkyně v podobě obavy z vlastního trestního stíhání.
Obdobně lze podle stěžovatele nalézt rozpory v hodnocení dalších důkazů, jež byly prováděny v těsně souvisejících řízeních. V obou věcech rozhodoval týž Krajský soud v Plzni, byť v jednom případě jako soud prvého stupně a ve druhém jako soud odvolací. Nelze tutéž svědkyni v jednom řízení považovat za věrohodnou a ve druhém nikoliv. Jestliže k pochybnostem o věrohodnosti svědkyně jsou dány konkrétní a objektivní důvody, pak taková svědkyně není stoprocentně věrohodná nikdy, zejména pokud vypovídá proti témuž obžalovanému a stran shodné činnosti týkající se spolupráce obžalovaného a svědkyně při výkonu podnikatelské činnosti.
Stěžovatel proto znovu navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 2 T 9/2002, vedený u Krajského soudu v Plzni. Zjistil, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10.9.2003, čj. 2 T 9/2002-2863, uznal stěžovatele vinným, že v přesně nezjištěné době v roce 1996 do 10.10.1997 jako předseda představenstva společnosti AWE LIVE, a.s., nyní LUVOS HOLDING, a.s. v konkurzu, převzal částečně z pokladny společnosti AWE LIVE, a.s., prostřednictvím členky představenstva a současně osoby, která vedla účetnictví, ing. L. Š. a částečně nepředal této finanční prostředky z majetku společnosti v celkové částce 14. mil. Kč, které použil nezjištěným způsobem, když nakládání s touto částkou nebylo z jeho strany žádným způsobem účetně doloženo a až dne 10.10.1997 na výzvu ing. Š. podepsal potvrzení, ze kterého vyplynulo převzetí zmíněné částky jako platby za budoucí převod akcií společnosti GORDON CARS, a.s., společnosti AWE LIVE, a.s. K převodu těchto akcií nikdy nedošlo a částka 14. mil. Kč nebyla společnosti AWE LIVE, a.s.. nikdy vrácena. Tím spáchal trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zákona a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků.
Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18.12.2003, čj. 4 To 85/2003-2900, zamítl. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 21.5.2004, čj. 11 Tdo 509/2004-2965, toto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil, neboť ten postupoval v rozporu se zákonem, když opomněl řádně vyrozumět o konání veřejného zasedání obviněného a podané odvolání projednal v jeho nepřítomnosti.
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 25.10.2004, sp.zn. 4 To 88/2004, odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10.9.2003, sp.zn. 2 T 9/2002, zamítl. Uvedl, že námitkám stěžovatele "o neúplném dokazování, když soud nevyslechl znalce PhDr. J. V.", nebylo možno přisvědčit. Krajský soud znalecký posudek znalce PhDr. V. přečetl jako listinný důkaz, neboť posudek neobsahoval doložku znalce, že je si vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku; po zjištění, že originál smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o převodu cenných papírů nelze opatřit a bez ní nelze upřesnit závěr znalce, že sporný podpis na citované smlouvě ze dne 10.10.1997 není pravděpodobně podpisem stěžovatele, nepřistoupil k výslechu znalce v hlavním líčení. Nelze předpokládat, že by znalec při výslechu mohl dospět k jiným závěrům. Krajský soud se však závěrem znalce zabýval a ve vztahu k výpovědi svědkyně ing. L. Š. se s ním dostatečně vypořádal. Výslech znalce by tedy nemohl být žádným přínosem pro objasnění skutkového stavu věci a nemohl by vést ke zpochybnění věrohodnosti svědkyně Š. Provedení navrhovaného důkazu by nemohlo zvrátit závažnost skutečností zjištěných z jiných provedených důkazů. Ze stejných důvodů soud považoval za nadbytečné další návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, s výjimkou těch důkazů, které sám provedl. Podle vrchního soudu provedené důkazy krajský soud hodnotil logickým a přesvědčivým způsobem, přičemž se náležitě vypořádal i s obhajobou stěžovatele. Své úvahy a závěry v odůvodnění rozsudku podrobně a přesvědčivě rozvedl, nelze mu vytýkat zjevné nesprávnosti či nelogičnosti, ani to, že by některé důkazy a výsledky provedeného dokazování při svém rozhodnutí nevzal v úvahu. Námitky stěžovatele jsou prý v podstatě jen opakováním jeho obhajoby, kterou uplatnil až v hlavním líčení a s nimiž se krajský soud náležitě vypořádal.
Provedenými důkazy shledal odvolací soud opodstatněným závěr krajského soudu, že stěžovatele usvědčují z trestné činnosti zejména výpovědi svědkyně ing. L. Š. spolu s potvrzením ze dne 10.10.1997. Námitky stěžovatele, že nebyla objasněna příčina vzniku manka, naznačující možnost pachatelství jinou osobou neshledal soud důvodnými. Výpovědi svědkyně, v nichž popsala i svou, nikoliv nepodstatnou roli a své přispění stěžovateli při odčerpání prostředků z majetku společnosti, a kdy zcela nepochybně porušovala své povinnosti, byly po celou dobu trestního řízení neměnné, pokud jde o podstatu věci. Stěžovatel sám výši manka nezpochybňuje; svědkyně pak dostatečně věrohodně vysvětlila, za jakých okolností byly vyhotoveny a do účetnictví založeny dokumenty, které neodpovídaly skutečnosti, pokud jde o data a výši výběrů. Z její výpovědi je dále zřejmé, že skutečné výdajové doklady nemohou být k dispozici, jestliže nepostupovala jako účetní a pokladní řádně, neboť peníze vydávala bez dokladů, popř. přijímala příjmové doklady bez odpovídající hotovosti.
Krajský soud prý správně poukázal na to, že výpovědi svědkyně ing. L. Š. nejsou osamoceným důkazem o vině stěžovatele, ale jsou podporovány dalšími důkazy, zejména potvrzením ze dne 10.10.1997 a zprávou auditora z ověření účetní uzávěrky za rok 1997. Skutečnosti vyplývající z výpovědi svědkyně ing. L. Š. korespondují s výpisy z účtu; provedené důkazy svědčí i o tom, že při přijímání finančních prostředků od investorů za požitkové listy docházelo k platbám v hotovosti, stěžovatel s těmito platbami přicházel do styku a měl možnost s nimi disponovat.
Odvolací soud však částečně vyhověl návrhům stěžovatele na doplnění dokazování, přečetl prohlášení svědka ing. F. K., znovu vyslechl stěžovatele, svědkyni ing. L. Š., a svědka ing. F. K. k podepisování bianco papírů stěžovatelem, a vyslechl i zpracovatele znaleckých posudků, které předložil stěžovatel, vyslechl znalce z oboru ekonomika ing. L. V. a doc. ing. J. L.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Plzni, který pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a Vrchní soud v Praze, který uvedl, že provedl důkazy navržené stěžovatelem v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, a že důvody neprovedení dalších důkazů z odůvodnění předmětného rozhodnutí vyplývají. Ve vyjádření k doplnění ústavní stížnosti vrchní soud uvedená tvrzení v podstatě zopakoval. Dodal, že výsledky řízení, úvahy a závěry, k nimž dospěl jiný soud v jiné trestní věci stěžovatele, byť v ní měl být usvědčován stejnou svědkyní, nejsou způsobilé k jakémukoliv zpochybňování závěrů v posuzované věci.
Obě vyjádření byla poskytnuta právnímu zástupci stěžovatele, který v replice vyjádřil opakovaně nesouhlas se závěry obecných soudů zejména proto, že nevěrohodnost svědkyně ing. L. Š. prý byla zjištěna, a že znalec Dr. V. nebyl u hlavního líčení vyslechnut.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že svým podáním směřuje především proti způsobu hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, respekt. proti neprovedení některých stěžovatelem navrhovaných důkazů.
K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy hodnotily logickým a přesvědčivým způsobem a s obhajobou stěžovatele se náležitě vypořádaly. Své úvahy a závěry v odůvodnění rozsudků podrobně a přesvědčivě rozvedly; nelze jim vytýkat zjevné nesprávnosti či nelogičnosti, ani to, že by některé důkazy a výsledky provedeného dokazování při svém rozhodnutí nevzaly v úvahu.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že Vrchní soud v Praze některé jím navrhované důkazy neprovedl, poukazuje Ústavní soud na svoji ustálenou a obecně dostupnou judikaturu. Z ní plyne, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o.s.ř.). Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí [§221 odst. 1 písm. c), §243b odst. 1 věta druhá o.s.ř.], ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy). Ze zmíněných zásad však nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§120 odst. 1 věta druhá 2 o.s.ř.).
Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že stěžovatel navrhoval k důkazu především výslech znalce PhDr. J. V., pokud jde o jeho zjištění pravosti podpisu stěžovatele na smlouvě o uzavření budoucí smlouvy o koupi cenných papírů. K této námitce poukazuje Ústavní soud na napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, který přesvědčivě zdůvodnil, proč by výslech znalce nemohl být přínosem ke zjištění skutkového stavu věci (str. 7 napadeného usnesení). právě tak vrchní soud - v souladu s ust. §89 tr. řádu - ze stěžovatelem navrhovaných důkazů (výslech svědků ing. F. K., ing. L. Š., ing. H., ing. B. k okolnostem týkajícím se bianco papírů jím podepsaných, znalecké posudky ing. L. V. a doc. ing. J. L., výslech správce konkurzní podstaty JUDr. Potočka, výslech auditora) provedl ty, které mu umožnily zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Okolnost, proč některé z navrhovaných důkazů neprovedl, vrchní soud dostatečně a přijatelným způsobem zdůvodnil (str. 8 napadeného usnesení).
K námitce nevěrohodnosti svědkyně ing. L. Š. Ústavní soud rovněž poukazuje na obsah napadeného usnesení, v němž vrchní soud (v souladu se spisem) podrobně a logicky zdůvodnil, proč její svědectví považoval za věrohodné. Provedené důkazy pak hodnotil v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu, tj. po zvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což vyjádřil v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že svědkyně ing. L. Š. byla shledána v řízení před Okresním soudem v Rokycanech ve věci vedené pod sp.zn. 1 T 6/2003, nevěrohodnou, že obě věci spolu bezprostředně souvisí, a že soudy tedy měly i v napadeném řízení považovat svědkyni za nedůvěryhodnou, poukazuje Ústavní soud na to, že výpověď svědkyně ing. L. Š. byla jen jedním z důkazů, které podle obecného soudu usvědčovaly stěžovatele; jak již bylo uvedeno výše, soud přesvědčivě zdůvodnil, proč v tomto případě svědkyni Š. uvěřil. Obě věci spolu "souvisí" jen pokud jde o zúčastněné osoby, nikoliv však pokud jde o předmět řízení, tedy o jednání, které bylo stěžovateli kladeno za vinu. Ve věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp.zn. 1 T 6/2003 (viz přílohy ke spisu Ústavního soudu) byl stěžovatel obžalován pro trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že jako předseda představenstva společnosti AWE LIVE, a.s.dal pokyn ing. L. Š. ke konečnému vyúčtování stavebních prací, které měly být provedeny na základě smlouvy o dílo na zhotovení stavebních prací a které měly být dodány ing. L. V. jako fyzickou osobou podnikající pod obchodním jménem ing. L. V. - L., ačkoliv věděl, že tyto stavební práce nebyly dodány v rozsahu odpovídajícím smluvním podmínkám. Soud jej obžaloby zprostil, protože nebylo jednoznačně prokázáno, že tento skutek spáchal. Odvolání státního zástupce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3.10.2005, sp.zn. 6 To 494/2005, zamítl. V odůvodnění uvedl, že výpověď svědkyně ing. L. Š. neshledává zcela věrohodnou, a zároveň označuje důkazy, které tuto výpověď vyvracejí (viz str. 3 cit. rozsudku). Ve věci nyní posuzované Ústavním soudem však žádný z provedených důkazů věrohodnost výpovědi svědkyně ing. L. Š. nezpochybnil. K tomuto lze dodat, že soud při rozhodování vychází z důkazů, které byly v řízení před ním provedeny a výsledky řízení, úvahy a závěry, k nimž dospěl jiný soud v jiné trestní věci, byť by v ní byl stěžovatel usvědčen stejnou svědkyní, nemohou být samy o sobě způsobilé ke zpochybňování jeho závěrů, jak ve svém vyjádřením správně uvedl vrchní soud.
Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů, stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že je jejich rozhodnutím zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. To však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr, že stěžovatel spáchal trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zákona a své rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnily. To, že s takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod, jak Ústavní soud ve své judikatuře vícekrát zdůraznil.
V předmětné věci tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a mezi jejich skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, není ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu