ECLI:CZ:US:2007:1.US.1204.07.1
sp. zn. I. ÚS 1204/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti J. Ž., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 8 As 52/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 11. 5. 2007 obdržel Ústavní soud podání zaslané Krajským soudem v Hradci Králové, kterým tento soud "postoupil" Ústavnímu soudu ústavní stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu specifikovanému v záhlaví.
Stěžovatelka proti napadenému rozhodnutí obecného soudu namítala, že v průběhu řízení nebyl veden spravedlivý proces, stěžovatelka nebyla obeslána s vyjádřeními ostatních účastníků řízení a soud se nezabýval dostatečně věcí samou. Stěžovatelka se domnívá, že v řízení byla porušena její ústavně zaručená základní práva, zejména práva majetková.
Vzhledem k tomu, že k ústavní stížnosti nebyla přiložena kopie napadeného rozhodnutí, Ústavní soud si vyžádal jeho zaslání Krajským soudem v Hradci Králové. Z něj zjistil, že stěžovatelka podala u Krajského soudu v Hradci Králové návrh na obnovu řízení ve věci rozhodnuté pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 12. 2. 1999, sp. zn. 30 Ca 89/98 a 30 Ca 125/98, jímž byla zamítnuta žaloba proti blíže uvedeným rozhodnutím Okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou. Těmito rozhodnutími bylo rozhodováno o vlastnictví stěžovatelky k blíže specifikovaným nemovitostem podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů.
Krajský soud návrh na obnovu řízení odmítl jako nepřípustný, neboť se nejedná o věc, v níž by byla obnova řízení podle §114 odst. 1 s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud pak v napadeném rozhodnutí potvrdil správnost takového závěru a k námitce stěžovatelky stran toho, že nebyla seznámena s vyjádřeními, která si krajský soud vyžádal od ostatních účastníků (příslušných správních orgánů), uvedl, že případná replika stěžovatelky by nic nezměnila na nepřípustnosti jejího návrhu.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Ústavní stížnost je současně založena na principu subsidiarity, tj. představuje takový prostředek k ochraně práv, který lze využít až poté, kdy stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Tato zásada má své konkrétní vyjádření v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti. Ta je dána tehdy, když stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), přičemž z hlediska zákona o Ústavním soudu nutno procesními prostředky k ochraně práva rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Současně se musí jednat o prostředky efektivní, resp. způsobilé vůbec vyvolat důsledky, které stěžovatel uplatněním takového prostředku sleduje, tj vedoucí k ochraně toho kterého práva stěžovatele.
V daném případě je evidentní, že uplatněním návrhu na obnovu předchozího řízení, z něhož vzešel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 1999, sp. zn. 30 Ca 89/98 a 30 Ca 125/98, stěžovatelka sledovala změnu tohoto původního rozhodnutí, tj. vlastně odvrácení negativních důsledků tohoto rozhodnutí do její majetkové sféry. Vzhledem k tomu, že zákon č. 150/2002 Sb., správní řád soudní, připouští - z důvodu zachování právní jistoty - obnovu řízení pouze ve výslovně vyjmenovaných případech, do nichž věc stěžovatelky nelze zahrnout, byl takový prostředek uplatněný stěžovatelkou zjevně nezpůsobilý dosáhnout toho, co stěžovatelka jeho uplatněním sledovala.
V souvislosti s tím nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že pokud stěžovatelka již v době vydání původního rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové měla za to, že tento rozsudek porušuje její majetková práva, mohla se cestou ústavní stížnosti domáhat ochrany přímo proti tomuto původnímu rozhodnutí. Pokud tak tehdy neučinila, nelze tuto situaci zhojit nyní připuštěním ústavní stížnosti, jenž navíc směřuje proti rozhodnutím o procesním prostředku, který vůbec nebyl způsobilý ochrany majetkových práv stěžovatelky dosáhnout.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl jako návrh nepřípustný.
S ohledem na nepřípustnost ústavní stížnosti již soudce zpravodaj nevyzýval stěžovatelku k odstranění vad ústavní stížnosti, zejména zajištění právního zastoupení advokátem, které je v řízení před Ústavním soudem povinné (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2007
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj