ECLI:CZ:US:2007:1.US.1234.07.1
sp. zn. I. ÚS 1234/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem se sídlem Havířov, Moskevská 24a, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 8 Tdo 116/2007, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 5 To 576/2006, a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 17. 7. 2006, čj. 102 T 79/2006 - 479, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se L. P. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, za současného uložení trestu propadnutí věcí specifikovaných ve výrokové části rozsudku.
Stěžovatel tvrdil, že v řízení před soudem bylo prokázáno, že vyrobil, prodal a jinému jinak opatřil toliko 9,1 gramu pervitinu, což je množství, které nenaplňuje znak "ve větším rozsahu", který je nezbytný k naplnění skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl odsouzen. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, který, v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03 (chybně uvedeno sp. zn. III. ÚS 193/03), vyhodnotil provedenou domovní prohlídku jako zákonnou. Navíc, obecné soudy vycházely z výpovědí nevěrohodných svědků J. H., D. P. a P. K., přičemž ve vztahu k prvně jmenovanému navrhoval provedení znaleckého posudku k posouzení jeho věrohodnosti. Tomuto návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno a odvolací soud se jím vůbec nezabýval.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavně právní roviny. Jeho námitky jsou opakováním obhajoby, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy a v opravných prostředcích, včetně dovolání. Stěžovatel se v podstatě domáhal změny skutkových zjištění ve snaze dosáhnout změny právní kvalifikace jednání ve svůj prospěch a tím zmírnit následky svého trestně právního jednání. Po Ústavním soudu tak požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší.
V daném případě nezbývá než konstatovat, že s uvedenou argumentací se obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu ČR, vypořádaly a své závěry řádně odůvodnily ve svých rozhodnutích, kde vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, včetně podrobného rozboru právní kvalifikace posuzovaného jednání stěžovatele a naplnění kvalifikované skutkové podstaty stíhaného trestného činu ve vztahu k naplnění zákonného znaku "ve větším rozsahu" (viz str. 7 - 8 rozsudku soudu prvního stupně, str. 5 - 6 usnesení odvolacího soudu a str. 5 - 7 usnesení Nejvyššího soudu ČR). V tomto směru Nejvyšší soud ČR doplnil, že závěr o naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty "ve větším rozsahu" je nutno opřít nejen o množství omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího takovou látku, a to i s ohledem na druh a kvalitu této látky, ale současně je nutné podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl čin spáchán, tedy zejména dobu, po kterou pachatel s uvedenými látkami nakládal, počet osob, jimž je opatřil, prodal, pro ně přechovával apod. V daném případě bylo zjištěno, že stěžovatel v podstatě jedenáct měsíců opakovaně více osobám předal psychotropní látku zvanou pervitin, obsahující metamfetamin. Celkové množství látky, kterou takto předal, činilo 9,1 gramu metamfetaminu a celkové množství látky, kterou sám vyrobil, činilo nejméně 20 gramů. Tyto skutkové okolnosti dávaly, i přes částečnou nekonkrétnost některých dílčích útoků stěžovatele, dostatečný podklad k právnímu závěru, že označený trestný čin spáchal ve větším rozsahu, tzn. že naplnil zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. K zákonnosti domovní prohlídky Nejvyšší soud ČR poukázal na fakt, že ačkoli se odvolací soud svým závěrem o zákonnosti domovní prohlídky, s odkazem na odlišné stanovisko označeného nálezu, odchýlil od závěru soudu prvního stupně, aniž by si pro takovou změnu vytvořil zázemí ve výsledcích dokazování, nemělo toto odchýlení žádný negativní vliv na správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť ta z těchto důkazů nevycházela.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí rovněž vyplývá, že obecné soudy věnovaly hodnocení provedených důkazů dostatečnou pozornost, i z hlediska věrohodnosti shora uvedených svědků, a hodnotící úvahy také řádně rozvedly (str. 7 - 8 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4 - 5 usnesení odvolacího soudu a str. 4 usnesení Nejvyššího soudu ČR).
Skutečnost, že odvolací soud neprovedl stěžovatelem navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k určení (ne)věrohodnosti svědka J. H., neznamená, že takové rozhodnutí soudu je nezákonné, resp. protiústavní. Je pouze věcí obecných soudů, jakými důkazními prostředky budou skutkový děj zjišťovat. Posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování a nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy (např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94). Proto neprovedení některého navrženého důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé a že došlo ke krácení práva na spravedlivý proces, potažmo práva na obhajobu, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou navrhovány. Soud je však povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
V tomto případě pokládá Ústavní soud za pochybení, že odvolací soud, ačkoli se věrohodností označeného svědka zabýval (str. 4 - 5) a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, výslovně nezdůvodnil, proč navrhovaný důkaz neprovedl, což by přispělo k přesvědčivosti a transparentnosti jeho rozhodnutí. Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval problematikou tzv. opomenutých důkazů a podmínkami, za nichž je nutno hodnotit neprovedení důkazů jako porušení ústavních práv a svobod (srov. např. sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, IV. ÚS 570/03 a další). V dané věci však nedosahuje pochybení odvolacího soudu ústavní roviny a nemá žádný negativní vliv na celkový výsledek dokazování, neboť trestná činnost stěžovatele, tak jak je popsána v napadených rozhodnutích obecných soudů, bez jakýchkoliv pochybností vyplývá z provedeného dokazování, stejně jako věrohodnost dotyčného svědka a navrhovaný důkaz k prokázání jeho věrohodnosti by byl nedůvodný a nadbytečný. Nadto se sluší poznamenat, že otázka věrohodnosti svědka, a to s ohledem na jeho užívání psychotropních látek, byla předmětem dokazování v hlavním líčení, soud prvního stupně se s nimi v odůvodnění svého rozsudku vypořádal a odvolací soud se s těmito závěry, které ještě doplnil, ztotožnil.
Ústavní soud nepovažuje za nezbytné podrobnou argumentaci obecných soudů podrobně opakovat a zcela na ni odkazuje.
V dané věci obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Stěžovatel byl stíhán za jednání definované (trestním) zákonem jako trestný čin, za jehož spáchání mu byl uložen trest stanovený rovněž (trestním) zákonem (čl. 39 Listiny). Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a dostály i ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů, vztahující se k důkaznímu řízení, se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Odůvodnění napadených rozhodnutí soudů je pak v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 TrŘ a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. V odůvodnění napadených rozhodnutí je totiž dokonale patrna logická vazba mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudu a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženém trestu.
Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jak tomu bylo v dané věci, ale toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu