ECLI:CZ:US:2007:1.US.1253.07.1
sp. zn. I. ÚS 1253/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupené JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem Haštalská 27, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 8 C 131/2000, s návrhem na odklad vykonatelnosti tohoto rozsudku, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníka řízení, a J. C., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, jímž byla stěžovatelka zavázána zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníkovi v řízení o ústavní stížnosti) částku 420 000 Kč se 17% úrokem z prodlení od 3. 3. 1995 do zaplacení a České republice zaplatit soudní poplatek ve výši 16 000 Kč. Uvedenému rozsudku vytýká porušení svých základních práv, garantovaných zejména čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 96 Ústavy. Podstata ústavní stížnosti tkví v tom, že obvodnímu soudu se nezdařilo doručit stěžovatelce žalobu na adresu jejího trvalého bydliště; soud jí proto ustanovil podle §29 odst. 3 o. s. ř. opatrovníka, jímž byl - v rozporu s judikaturou Ústavního soudu - vyšší soudní úředník, který svou funkci vykonával toliko formálně a nedbalým postupem (zejména nevznesením námitky promlčení) stěžovatelku poškodil. O existenci rozsudku obvodního soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 8 C 131/2000, se stěžovatelka dozvěděla teprve dne 16. 3. 2007, kdy jí bylo doručeno usnesení téhož soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 35 Nc 1170/2006, o nařízení exekuce; rozsudek si stěžovatelka osobně vyzvedla u obvodního soudu teprve dne 10. 4. 2007 (a tento den považuje za den řádného doručení). Vzhledem k tomu, že rozsudek byl stěžovatelce dle jejího názoru řádně doručen teprve naposled uvedeného dne, nemohl nabýt právní moci; stěžovatelka jej proto napadla odvoláním, stejně jako usnesení o nařízení exekuce. K tomu stěžovatelka dodává, že ústavní stížnost podává z opatrnosti, aby nezmeškala lhůtu pro její podání, jakož i pro užívání institutu opatrovníka obecnými soudy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. S ústavní stížností stěžovatelka spojila též návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. V platném právu je tato zásada vyjádřena v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V civilním řízení soudním to znamená, že je v prvé řadě na obecných soudech, aby poskytly ochranu základním právům a svobodám stěžovatelky (srov. čl. 4 Ústavy). Teprve vyčerpá-li stěžovatelka neúspěšně všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje, může se bránit ústavní stížností u Ústavního soudu.
Procesními prostředky, které mají účastníci v občanském soudním řízení k dispozici, jsou především odvolání a posléze i dovolání (je-li přípustné). V dané věci stěžovatelka, jak sama v ústavní stížnosti uvádí, odvolání podala, odvolací soud však o něm dosud nerozhodl; stěžovatelka tedy nevyčerpala dosud ani řádný opravný prostředek, který jí občanský soudní řád k ochraně jejího práva poskytuje. Za této situace není Ústavní soud oprávněn zabývat se ústavní stížností po věcné stránce, neboť ústavní stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků ochrany práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tento závěr neznamená, že by Ústavní soud provždy odpíral stěžovatelce ochranu jejích základních práv a svobod; ústavní stížnosti však může stěžovatelka - v souladu s principem subsidiarity - využít teprve tehdy, neuspěje-li s odvoláním a případně i s dovoláním (bude-li přípustné).
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které ji zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zdejší soud odmítl její ústavní stížnost jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona].
Z tohoto důvodu nemohl Ústavní soud vyhovět ani návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; uvedený postup by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by ústavní stížnost byla přípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj