ECLI:CZ:US:2007:1.US.129.07.1
sp. zn. I. ÚS 129/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bohem production, s. r. o., se sídlem Praha 4, K Safině 659, IČ 60491337, zastoupeného Mgr. Ing. J. S., proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2003, čj. 33 Cm 191/2003 - 8, Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2004, čj. 8 Cmo 125/2004 - 21, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2006, čj. 32 Odo 1214/2004 - 42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, včas podanou ústavní stížností, navrhl zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2003, čj. 33 Cm 191/2003 - 8, kterým bylo zastaveno řízení o jeho žalobě a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2004, čj. 8 Cmo 125/2004 - 21, jímž bylo usnesení městského soudu potvrzeno. Dále navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2006, čj. 32 Odo 1214/2004 - 42, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze.
V ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a uvedl, že nepřípustně zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž byl porušen princip vázanosti soudů zákonem, zakotvený v čl. 95 Ústavy ČR.
Ústavní soud si, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření obecných soudů, jako účastníků řízení.
Vyjádřil se pouze Nejvyšší soud ČR, který poukázal na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí stejné námitky, které uplatnil již v dovolání a se kterými se dovolací soud ve svém rozhodnutí podrobně vypořádal. Proto odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ze shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") Ústavní soud zjistil, že řízení o žalobě stěžovatele na zaplacení 368 160,-- Kč proti žalovanému Ing. J. Ž. bylo zastaveno, protože není dána pravomoc českých soudů k rozhodnutí tohoto sporu. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení §37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, na ustanovení §84, §86, §9 a §11 OSŘ a konstatoval, že vzhledem k tomu, že žalovaný není osobou s bydlištěm na území ČR a k datu zahájení řízení nebyl podnikatelem, nemůže být dána věcná příslušnost krajského (v Praze městského) soudu. Dohoda účastníků v distribuční smlouvě ze dne 3. 12. 1999 je neurčitá, protože není zřejmé, který z dvanácti okresních (obvodních) soudů se sídlem v Praze by měl být místně příslušný k rozhodnutí sporu. Městský soud v Praze to být nemůže právě s ohledem na nedostatek věcné příslušnosti.
Označené usnesení městského soudu potvrdil Vrchní soud v Praze, který dospěl ke shodnému závěru, tj. že předmětná věc nepatří do pravomoci tuzemských soudů, přičemž jde o neodstranitelnou podmínku řízení. Stěžovatel se na žalovaném, se sídlem ve Slovenské republice, tedy v jiném státě, domáhal uspokojení nároku z obchodního vztahu. Jedná se o věc s mezinárodním prvkem. Poněvadž žádná z mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána, nestanoví nic jiného, bylo nutno otázku pravomoci českých soudů řešit podle §37 odst. 1 a 2 zákona č. 97/1963 Sb. Vzhledem k tomu, že příslušností soudů se, podle odst. 1 tohoto ustanovení, rozumí místní příslušnost, je třeba vzít ohled na to, že úprava místní příslušnosti v OSŘ se, až na výjimky, řídí bydlištěm, popř. sídlem toho účastníka, proti němuž směřuje žaloba. Vzhledem k uvedenému odvolací soud zkoumal, zda tvrzenou smlouvou o distribuci byla založena pravomoc českých soudů ve smyslu §37 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb. Předmětná smlouva v čl. VI. bod 5 obsahuje text: "Případné spory se řeší podle zákonů ČR, místem jejich řešení je Praha". Podle odvolacího soudu z tohoto znění dohody nelze vyvodit závěr, že jí účastníci založili pravomoc českých soudů. Formulaci "místem jejich řešení" (tj. sporů) "je Praha" nelze chápat výhradně tak, že spory mají být řešeny některým soudem v Praze. Lze připustit, že účastníci se mohli k řešení sporů sejít v Praze, že mohlo jít o řešení sporů v Praze v rozhodčím řízení či před příslušným rozhodčím soudem se sídlem v Praze. Citovaná dohoda byla proto posuzována jako nejasná, nesrozumitelná, a proto neplatná.
Nejvyšší soud ČR dovolání proti usnesení odvolacího soudu zamítl. Na základě §37 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb. dovodil, že účastníky použitá textace "místem řešení sporů je Praha" dohodu účastníků o pravomoci českých soudů neobsahuje. Ztotožnil se s úvahou odvolacího soudu o tom, že nelze z výše uvedené dohody, ve smlouvě o distribuci, ani za použití výkladových pravidel projevu vůle podle §35 odst. 2 ObčZ, ve spojení s §266 ObchZ, dovodit, že by účastníci touto dohodou zamýšleli právě a pouze založení pravomoci českých soudů ve smyslu §37 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb. Výklad projevu vůle může pouze směřovat k objasnění toho, co bylo projeveno, přičemž pomocí výkladu projevu vůle není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Dovolací soud zde poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 227/2000, a uzavřel, že ve výkladu předmětného smluvního ujednání, obsaženého v čl. VI. bod 5 smlouvy o distribuci, pochybení odvolacího soudu neshledal. Nařízení Rady ES č. 44/2001, o které stěžovatel pravomoc českých soudů rovněž opíral, nelze v souzené věci použít z toho důvodu, že toto nařízení se stalo pro ČR závazným až k 1. květnu 2004, zatímco žaloba byla podána před tímto datem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ní namítá porušení práva na spravedlivý proces. Argumenty, které uvedl na podporu svých tvrzení, jsou však, jak z výše uvedeného vyplývá, totožné s námitkami, které stěžovatel uvedl již ve svém dovolání. Nejvyšší soud ČR se se všemi námitkami stěžovatele zcela jednoznačně vypořádal. Stěžovatel tak se svou ústavní stížností přistupuje k Ústavnímu soudu jako k další soudní instanci. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že není takovou další instancí v systému obecných soudů, proto není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu tedy není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. K tomu v přezkoumávané věci nedošlo.
V postupu obecných soudů a jejich rozhodnutích nebylo Ústavním soudem shledáno, že by došlo k porušení stěžovatelem tvrzených základních práv. Ústavní soud se ztotožnil s právními závěry obecných soudů a zejména Nejvyššího soudu ČR, který velmi přesvědčivě odůvodnil, proč nelze předmětnou dohodu účastníků posuzovat jako ujednání o pravomoci českých soudů při řešení sporů. Ústavní soud tak nezjistil nic, co by tuto věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu