ECLI:CZ:US:2007:1.US.1292.07.1
sp. zn. I. ÚS 1292/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti Ing. M. H., J. H. a Ing. L. T., všech zastoupených JUDr. Janou Graňákovou, advokátkou v Českém Těšíně, Štefánkova 34, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 18.8.2004, č.j. 112 C 148/2002-123 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.3.2007, č.j. 42 Co 12/2007-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Opírali ji zejména o následující důvody.
Stěžovatelé jsou vlastníky specifikovaných pozemků v k.ú. Bludovice. Přístup na tyto pozemky měli zajištěn na základě věcného břemene (práva průchodu a průjezdu) zřízeného k pozemku smlouvou v roce 1986. Nynější vlastnice pozemku pí. U. se v roce 2002 žalobou domáhala výroku, že právo stěžovatelů (odpovídající věcnému břemenu) stěžovatelé od jeho vzniku do března 1999 nevykonávali a proto bylo promlčeno. Okresní soud v Karviné - pobočka Havířov žalobě vyhověl. Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Podle stěžovatelů obecné soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do jejich základního práva podle čl. 11 odst. 1 a odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K zásahu do uvedených práv mělo dojít tím, že soudy nevzaly v úvahu ochranu vlastnického práva stěžovatelů a vycházely jen z výpovědí svědků, kteří byli příbuznými žalobkyně. Soudy opomněly hodnotit důkazy svědčící ve prospěch stěžovatelů, čímž zasáhly do práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Svým rozhodnutím tak znemožnily stěžovatelům užívat jejich pozemek, neboť se na něj nemohou dostat.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp.zn. 112 C 148/2002, vedený u Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov. Zjistil, že dne 27.5.2002 podala D. U. Okresnímu soudu v Karviné - pobočka Havířov žalobu proti stěžovatelům na stanovení povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva. Tvrdila, že žalovaní nevykonávali právo věcného břemene spočívající v právu chůze a právu jízdy přes pozemek parc. č. 242/3 v k.ú. Bludovice v době od jeho zřízení smlouvou ze dne 29.5.1986 do března 1999, čímž bylo toto právo promlčeno. I když sice promlčecí právo nezaniklo, stalo se soudně nevynutitelným.
Okresní soud v Karviné - pobočka Havířov rozsudkem ze dne 18.8.2004, č.j. 112 C 148/2002-123, rozhodl, že žalovaní (stěžovatelé) jsou povinni se zdržet neoprávněných zásahů do vlastnického práva žalobkyně spočívajících v průchodu a průjezdu přes předmětný pozemek. Dovodil, že jejich právo (odpovídající věcnému břemenu chůze a jízdy) se promlčelo, neboť prokazatelně nebylo po dobu 10 let vykonáváno.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15.4.2005, čj. 42 Co 31/2005-156, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl, neboť podle jeho názoru právo stěžovatelů promlčením zaniklo.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30.11.2006, čj. 22 Cdo 431/2006-196, rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že žalobu nelze zamítnout s poukazem na trvání promlčecího práva jako naturální obligace.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1.3.2007, čj. 42 Co 12/2007-160, pak rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud prvého stupně provedl v řízení rozsáhlé dokazování a jeho skutková zjištění krajský soud přejímá jako správná. Zjistil, že v květnu 1986 uzavřeli žalovaní s právními předchůdci žalobkyně smlouvu, ve které bylo zřízeno ve prospěch žalovaných věcné břemeno chůze a jízdy po části parcely č. 2421/3 k chůzi a jízdě na parcelu č. 242/2. Žalovaní však předmětnou parcelu k chůzi ani k jízdě od zřízení věcného břemene až do roku 1999 neužívali. Teprve v únoru 1999 se začali domáhat využívání práv plynoucích z tohoto věcného břemene. Za dané situace soud dospěl k závěru, že se žalobkyně domáhá ochrany svého vlastnického práva po právu.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Ostravě. Uvedl, že v daném případě mají stěžovatelé na věc jiný názor, což však nemůže být hodnoceno jako porušení jejich ústavních práv a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Proto Ústavní soud nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelů s hodnocením důkazů, provedeným obecnými soudy. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé v zásadě jen opakují námitky, které již uplatňovali v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelů však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr, že právo věcného břemene nebylo od svého zřízení v roce 1986 do roku 1999 vykonáváno, že k přístupu na svůj pozemek využívali stěžovatelé jiný pozemek a věcného břemene se začali dovolávat, až když jim tento přístup přes jiný pozemek byl znemožněn. To, že s takovým závěrem stěžovatelé nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení jejich tvrzených ústavních práv či svobod. Soudy, zejména soud I. stupně, provedly ve věci rozsáhlé dokazování. V odůvodnění rozsudků uvedly, kterými důkazy se při rozhodování řídily a jak jednotlivé provedené důkazy hodnotí každý zvlášť a všechny ve vzájemné souvislosti. Pokud stěžovatelé namítají, že soudy opomenuly hodnotit důkazy svědčící v jejich prospěch (výpovědi svědků M. S., J. T. a M. Ř.), poukazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku Okresního osudu v Karviné - pobočka Havířov, který výpovědi těchto svědků reflektuje (str. 5 a 6 rozsudku), zdůrazňuje, že jejich výpovědi jsou rozporné a náležitě je i hodnotí. (str. 10 rozsudku).
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, zejména pak soud I. stupně, postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces a mezi jejich skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, není ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
Vojen Güttler
předseda senátu