ECLI:CZ:US:2007:1.US.1316.07.1
sp. zn. I. ÚS 1316/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. července 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) ve věci ústavní stížnosti U. I., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007, č. j. 8 Azs 19/2006-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, požádal dne 30. 11. 2004 o poskytnutí azylu. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 30. 5. 2005 byla jeho žádost zamítnuta a následně byla rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí správního orgánu. Rozsudek Městského soudu v Praze stěžovatel napadl kasační stížností, která byla zamítnuta nyní napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu.
Hlavním důvodem stěžovatelovy žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany byla skutečnost, že je osobou bez státní příslušnosti (apatridou). Země původu, Makedonie, stěžovatelovi jako etnickému Albánci odmítá udělit státní občanství přesto, že makedonskými občany jsou oba stěžovatelovi rodiče. Z toho důvodu - jak stěžovatel tvrdí - se nemůže do Makedonie legálně vrátit, nemůže tam legálně pracovat, nemá v Makedonii přístup k zdravotní péči, nemůže zde obdržet dávky sociální pomoci, dědit, uzavřít manželství, vzdělávat se, kupovat nemovitosti atd.
Stěžovatel se proto domnívá, že splnil všechny podmínky pro udělení azylu v České republice, neboť pronásledováním může být i tzv. kumulativní diskriminace. Rozhodnutí o azylu však bylo zamítavé pouze s poukazem na nesplnění podmínek makedonského zákona pro udělení státního občanství s tím, že se neprokázalo, že by neudělení bylo způsobeno stěžovatelovou albánskou národností. Otázka kumulativní diskriminace tak podle stěžovatele nebyla vůbec zodpovězena.
Správní orgán se pak rovněž zabýval otázkou, zda zde není dána překážka vycestování podle §91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění do novely provedené zákonem č. 165/2006 Sb. Podle tohoto ustanovení povinnost ukončit pobyt neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestu, anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, anebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Zamítavé rozhodnutí o překážce vycestování však bylo podle stěžovatele založeno na stejné argumentaci jako rozhodnutí o azylu přesto, že judikatura Nejvyššího správního soudu uvádí, že okolnosti stanovené jako překážky vycestování nejsou totožné s důvody pro udělení azylu. Zatímco rozhodnutí o azylu reflektuje minulé pronásledování žadatele, rozhodnutí o překážce vycestování vzhlíží do budoucnosti v případě návratu žadatele do země původu.
V otázce překážky vycestování se úvahy správního orgánu a obecného soudu zaměřily pouze na mezinárodní závazek týkající se nebezpečí mučení a nelidského zacházení, avšak ostatní mezinárodní závazky (právo na zdravotní péči, uzavření manželství atd.) zůstaly zcela stranou pozornosti.
Stěžovatel v této souvislosti odkázal na předchozí judikaturu Ústavního soudu, v níž Ústavní soud formuloval pro případ střetu dvou závazků z mezinárodního práva pravidlo přednosti závazku, jehož obsahem je ochrana základního práva jednotlivce (nález sp. zn. I. ÚS 752/02). Dále stěžovatel odkázal na závěry plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle kterých má smluvní strana Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") povinnost nevrátit cizince na území státu, ve kterém mu hrozí nelidské zacházení (rozsudek Chahal v. Velká Británie), přičemž je irelevantní, je-li původcem nelidského zacházení stát, nestátní subjekt (Ahmed v. Rakousko) nebo má-li původ ve zdravotním stavu cizince (D. v. Velká Británie). Čl. 8 Úmluvy pak smluvním stranám ukládá respekt k soukromému a rodinnému životu, který zahrnuje i právo na ochranu fyzické a morální integrity každého (rozsudek Bensaid v. Velká Británie).
Stěžovatel je přesvědčen, že jeho vycestování do Makedonie brání nejen technická nerealizovatelnost, ale také hrozba špatného zacházení a podstatného zásahu do jeho fyzické a morální integrity z důvodu kumulativní diskriminace, včetně odepření lékařské péče, možnosti vzdělávání, uzavření manželství atd.
S ohledem na to se domnívá, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo dle čl. 3, 8, 12 a 14 Úmluvy ve spojení s čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. S tímto návrhem pak spojil též návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
II.
Ústavní soud po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost jako prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv jednotlivce je založena na principu subsidiarity ve vztahu k jiným prostředkům ochrany práva. Tento princip má svůj konkrétní odraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, stěžovatel ve správní žalobě neuplatnil námitku týkající se posouzení samotných důvodů pro udělení azylu. Z tohoto důvodu posoudil tuto část argumentace obsažené v kasační stížnosti již Nejvyšší správní soud jako nepřípustnou. Jedná se tedy o situaci, kdy stěžovatel sice formálně uplatnil prostředek k ochraně svých práv (z pohledu základních práv jde o práva na azyl ústavně garantované čl. 43 Listiny základních práv a svobod), avšak nevyužil jej k ochraně efektivně. Jinak řečeno, svým předchozím postupem sám stěžovatel způsobil, že důvody udělení azylu zůstaly v řízení před správními soudy nepřezkoumány. Ústavní soud za takové situace není povolán k tomu, aby suploval přezkum, ke kterému byly příslušné před podáním ústavní stížnosti správní soudy. S ohledem na to musel Ústavní soud tuto část ústavní stížnosti posoudit jako nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to pro efektivní nevyčerpání předchozích prostředků k ochraně práva.
Ústavní soud se proto mohl zaměřit pouze na otázku aplikace §91 zákona o azylu, který do účinnosti novely zákona o azylu provedené zákonem č. 165/2006 Sb. stanovil podmínky, za nichž neúspěšného žadatele o azyl nelze nutit k vycestování z území ČR. Stěžovatel vůči předchozím rozhodnutím namítal, že správní orgán i správní soudy založily své úvahy pouze na závazku podle čl. 3 Úmluvy, aniž by vážily existenci dalších mezinárodních závazků ČR.
Podle Ústavního soudu je třeba vycházet z účelu institutů, které se váží k mezinárodní ochraně jednotlivce. Všechny tyto instituty jsou totiž instituty subsidiárními; tj. uplatňují se tam, kde selhává ochrana ze strany státu původu. Z této subsidiární povahy ovšem vyplývá, že ochrana nemůže být založena na prostém srovnání rozsahu a standardu ochrany v ČR a v zemi původu a nemůže být poskytována pouze na základě skutečnosti, že rozsah a standard ochrany je v ČR vyšší než v zemi původu. To platí tím spíše, jde-li o rozsah a kvalitu ochrany tzv. hospodářských a sociálních práv (právo na sociální pomoc a zabezpečení, na vzdělání, zdravotní péči atd.), k jejichž ochraně a respektu se státy zavazují vždy s ohledem na dosažený stav hospodářského a sociálního rozvoje v tom kterém státu. Nižší standard ochrany těchto práv proto nemůže být důvodem bránícím ve vycestování cizince z území ČR.
Otázku překážek ve vycestování lze s ohledem na uvedenou subsidiaritu ochrany a s ohledem na charakter základních práv zvažovat pouze tam, kde by jednotlivci hrozilo závažné porušení skutečných základních práv (tzv. "hard-core rights"), tj. práv, k jejichž dodržování a respektu je povinováno celé mezinárodní společenství (tj. práv, která se z pohledu mezinárodního práva řadí mezi tzv. kogentní normy mezinárodního práva - ius cogens, či nezrušitelná práva - "non-derogable rights"). Mezi tato práva lze řadit práva vážící se k ochraně fyzické a mentální integrity jednotlivce, tj. zejména právo na život a zákaz mučení a nelidského zacházení.
Obecné soudy proto nikterak nepochybily, pokud své úvahy omezily pouze na existenci důvodů stran hrozby mučení a nelidského zacházení v zemi původu stěžovatele.
Ostatně výhradně zákaz mučení a nelidského zacházení, resp. existence podstatných důvodů (substantial grounds) zakládajících domněnku, že stěžovatel bude v případě extradice vystaven podmínkám nelidského zacházení, byla předmětem zkoumání Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 752/02, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal.
Rovněž pak stěžovatelem citovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva se týkala mučení a nelidského zacházení. Lze připustit, že podle této judikatury je nelidským zacházením i zhoršení nebo nedostupnost zdravotní péče v situacích, kdy stěžovatel v okamžiku vyhošťování (vydání) trpí vážnými nemocemi (schizofrenií v případě Bensaid v. Velká Británie, nebo AIDS v případě D. v. Velká Británie). Například v rozsudku Bensaid však Evropský soud pro lidská práva neshledal ani porušení čl. 3 Úmluvy ze strany Velké Británie, když námitku zhoršení zdravotního stavu stěžovatele v případě jeho vyhoštění do země původu (Alžírsko) shledal jako hypotetickou a spekulativní.
V nyní posuzovaném případě však stěžovatel netvrdil, že trpí obdobnými vážnými zdravotními problémy a že by tudíž snížení kvality či přímo nedostupnost zdravotní péče v zemi původu u něj mohly vést k utrpení dosahujícímu intenzity nelidského zacházení. Ostatně samotná tvrzení stěžovatele stran nedostupnosti zdravotní péče, ale též nemožnosti uzavřít v zemi původu manželství, dědit atd. představují pouze obecně konstatovaná a nekonkrétní tvrzení, jejichž aktualizaci po vyhoštění do země původu stěžovatel ničím nedokládá.
Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelových základních práv, jak stěžovatel v ústavní stížnosti namítal.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl z části jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a z části návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Vzhledem k tomu se již Ústavní soud samostatně nezabýval stěžovatelovým návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2007
František Duchoň
předseda senátu