ECLI:CZ:US:2007:1.US.1323.07.1
sp. zn. I. ÚS 1323/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Mgr. P. D., soudního exekutora, zast. Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, sídlem Slezská 32, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.3.2007, č.j. 14 Co 101/2007-47, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti A.O.L., spol. s.r.o. sídlem Steinerova 608, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť namítá, že jím došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). V návrhu na zahájení řízení nejprve popsal skutková tvrzení o nařízení exekuce k uspokojení pohledávky oprávněné. S ohledem na negativní výsledky zjišťovací fáze vydal stěžovatel podnět k zastavení exekuce s návrhem, aby oprávněné byla uložena povinnost uhradit náklady exekuce. Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením exekuci zastavil, povinnost zaplatit náklady exekuce uložil povinné. Proti usnesení podal stěžovatel odvolání; městský soud napadeným usnesením tento výrok potvrdil a v odůvodnění uzavřel, kdy nelze oprávněnému přičítat zavinění na zastavení exekuce, pak mu nelze ani ukládat povinnost k náhradě nákladů exekuce. S takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí. S odvoláním na nálezy Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 372/2004 a I.ÚS 290/2005 (které nesprávně označil, stejně jako v ústavní stížnosti vedené pod sp.zn. I. ÚS 286/2007)) a další judikaturu zdůrazňuje postavení exekutora, aby v závěru tvrdil, že v případě zastavení exekuce z důvodů nemajetnosti povinného je možno uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce podle a ve smyslu ustanovení §89 zák. č. 120/2001 Sb. toliko oprávněnému. Na základě uvedených argumentů navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení městského soudu zrušil.
Relevantní znění příslušného článku Ústavy, který upravuje základní právo, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 95 odst. 1:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
II.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti a provedená zjištění (včetně okolnosti, že o obdobných stěžovatelových věcech již Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 31.10.2006, sp.zn. III.ÚS 719/06, či usnesením ze dne 2.3.2007, sp.zn. I. ÚS 286/2007, tj. před podáním této ústavní stížnosti) nevyžadoval Ústavní soud vyjádření účastníka ani vedlejšího účastníka, neboť rozhodnutím o ústavní stížnosti nemůže být zasaženo do jejich právního postavení.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 3.4.2006, č.j. Nc 9786/2004-18, ve znění opravného usnesení ze dne 5.5.2006, č.j. Nc 9786/2004-24 a doplněného usnesením ze dne 27.7.2006, č.j. Nc 9786/2004-36, pro nemajetnost povinné zastavil exekuci, uložil povinné zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o nákladech exekuce napadl stěžovatel odvoláním, v němž namítal, že mu soud odepřel nárok na úplatu. Městský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a usnesení soudu I. stupně potvrdil. Odkázal přitom na nejnovější judikaturu (R 32/2006, Ok, ÚS 23/06, III. ÚS 282/06), podle níž, v případě, že oprávněnému nelze přičítat zavinění na zastavení exekuce, pak mu nelze ani ukládat povinnost k náhradě nákladů exekuce. Tomu odpovídá, že povinnost k náhradě nákladů exekuce nelze uložit nikomu jinému než povinnému, a to bez ohledu na to, že bylo v řízení shledáno, že je insolventní, resp. že možnost splnění se nejeví reálnou.
III.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech týkajících se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce. Ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 290/05 dospěl nejprve k závěru, že pokud došlo v průběhu exekuce k zastavení řízení z důvodu zjištění nedostatku majetku ke krytí nákladů exekuce, nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Protože v jiné věci dospěl II. senát Ústavního soudu k odchylnému právnímu názoru, předložil otázku - v souladu s §23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum záležitost posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě základní situace: jednak rozhodnutí soudu, podle něhož exekutor nemá (proti žádnému účastníkovi) právo na náhradu nákladů exekuce, jednak uložení povinnosti k náhradě vůči exekutorovi povinnému, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný. Ve druhém případě není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nepřestavuje a tento stav není a ani nemůže být hlediskem, komu uložit náhradu nákladů; východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
V souladu s §23 věta druhá zák. č. 182/1993 Sb. je I. senát tímto stanoviskem vázán (byť původně zastával jiný právní názor - viz sp.z. I. ÚS 290/05).
IV.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
Při rozhodování o nákladech exekučního řízení městský soud vyšel ze zjištění, že oprávněný (tj. vedlejší účastník) se před nařízením exekuce a ani při jejím provádění žádného procesního zavinění nedopustil. Ve světle závěrů citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu tak nemohlo dojít k tvrzenému porušení základních práv chráněných v čl. 95 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud opakovaně připomíná, že z tohoto ustanovení neplyne žádné konkrétní základní právo stěžovatele; jeho porušení by se projevilo jen ve spojení s příslušným ustanovením Listiny.
Stěžovatel ústavní stížností napadá celé rozhodnutí městského soudu, stejně jako ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 286/2007. Je však zřejmé, že k výroku o nákladech odvolacího řízení stěžovatel neuvádí žádné konkrétní námitky, ač jej také formálně napadá. Z tohoto důvodu nezbývá než konstatovat, že také v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zčásti podaný osobou zjevně neoprávněnou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu