ECLI:CZ:US:2007:1.US.1337.07.1
sp. zn. I. ÚS 1337/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zast. JUDr. M. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.2.2007, č.j. 2 Ko 111/2006-511, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s., sídlem Jeruzalémská 964/4, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení ze dne 24.5.2007 domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze. V návrhu uvedl, že je správcem konkurzní podstaty úpadce D. H. a že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1.6.2006, č.j. 38 K 6/98-496, byla schválena konečná zpráva o zpeněžování majetku z konkurzní podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkurzní podstaty. Proti tomuto usnesení podal zástupce věřitelů odvolání a Vrchní soud ho napadeným usnesením zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Stěžovatel namítá, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu není zcela přezkoumatelné, je nepřesvědčivé, a tvrdí, že jím bylo porušeno ustanovení čl. 4 odst. 3, čl. 36 odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve vztahu k ustanovení čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). Základem jeho námitek je aplikace §29 zák. č. 328/1991 Sb., který stanoví úpadci a konkurzním věřitelům 15ti denní lhůtu na podání námitek proti konečné zprávě vyvěšené na úřední desce, kdy podle jeho názoru platí tato zákonná lhůta pro všechny věřitele bez rozdílu. Z dikce §29 odst. 3 lze dovozovat, že účelem dalšího zákonem stanoveného postupu je právě projednání včas podaných námitek. Pokud odvolací soud napadeným usnesením prejudikuje, že 15ti denní lhůta není pro zástupce věřitelů závazná tím, že její nedodržení může jednoduše obejít až podáním odvolání proti usnesení soudu o schválení konečné zprávy, zavádí tím odvolací soud nebezpečný precedent, pro který není v zákoně opory. Aby stěžovatel do budoucna odstranil pro jiná konkurzní řízení pochybnosti ohledně závaznosti 15ti denní lhůty, navrhl zrušení napadeného usnesení Ústavním soudem.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republiky vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravující to které řízení či tu kterou materii. V zásadě tedy pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatel napadl usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zrušeno usnesení soudu I. stupně o schválení konečné zprávy, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Je tedy zcela evidentní, že řízení v dané věci probíhá a není pravomocně skončeno.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2007
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj