ECLI:CZ:US:2007:1.US.1350.07.2
sp. zn. I. ÚS 1350/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti JUDr. M. R., soudního exekutora, zast. Mgr. Alešem Dufkem, advokátem, sídlem Bartošova 4341, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23.2.2007, č.j. 26 Co 528/2006-39, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a společnosti S&K KONTAKT, spol. s.r.o., sídlem Hošťálkova 117, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ve věci zastavení exekuce. Uvedl, že usnesením okresního soudu ze dne 16.12.2003, č.j. 13 Nc 185/2003-14, byla zastavena prováděná exekuce z důvodu, že oprávněná navrhla zastavení exekuce, jelikož se dle sdělení pověřeného soudního exekutora nepodařilo dohledat žádný majetek povinné. Tímto usnesením rozhodl okresní soud současně o nákladech exekuce a uložil oprávněnému, aby nahradil stěžovateli náklady exekuce ve výši 4 213,50 Kč. Oprávněný napadl toto usnesení odvoláním, odvolací soud ho zrušil v části týkající se povinnosti oprávněného nahradit stěžovateli náklady exekuce, okresní soud usnesením ze dne 15.6.2006, č.j. 13 Nc 185/2003-34, rozhodl tak, že oprávněný je povinen zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 4 779,50 Kč. Toto usnesení napadl oprávněný odvoláním a odvolací soud změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že stěžovateli se náhrada nákladů exekuce nepřiznává. Svoje rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že oprávněnému nelze přičítat zavinění, protože exekuce byla zastavena proto, že oprávněný podal návrh na zastavení exekuce z důvodu nezjištění postižitelného majetku povinného.
S výrokem odvolacího soudu a odůvodněním stěžovatel nesouhlasí, protože - dle jeho názoru - došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručené Listinou nákladních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména tím, že právní závěr, k němuž odvolací soud došel, je výsledkem takové interpretace aplikovaných zákonných ustanovení, která je nejen v rozporu s interpretačními pravidly právních norem a obsahem aplikovaných zákonných ustanovení, nýbrž i se samými základními principy spravedlnosti. Na podporu své argumentace využil stěžovatel odkazů na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy ve věci sp.zn. ÚS 372/2004 a ÚS 290/05 (správně má být "sp.zn. II. ÚS 372/04" a "sp.zn. I. ÚS 290/05") a akcentoval princip úplatnosti exekuční činnosti. Na tomto základě dospěl k závěru, že krajský soud svým rozhodnutím zcela odňal exekutorovi právo na náhradu nákladů exekuce bez dalšího, povinný byl vymazán z obchodního rejstříku, tudíž jedinou možností je uložení náhrady nákladů oprávněnému.
Protože napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle článku 9 odst. 1 Listiny, když za dané situace nemohl exekuci, jejímž provedením byl soudem pověřen, odmítnout, a je de facto nucen nést veškeré náklady s prováděním exekuce, čímž bylo také narušeno jeho právo zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 37 odst. 3 Listiny, navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 9 odst. 1:
Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.
Čl. 11odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 37 odst. 3:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
II.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že okresní soud usnesením ze dne 3.4.2003, č.j. 13 Nc 185/2003-9, nařídil exekuci na majetek povinného pro uspokojení pohledávky oprávněného - vedlejšího účastníka - ve výši 7 706,- Kč s příslušenstvím a pro náklady exekuce; provedením exekuce byl pověřen stěžovatel. Oprávněný posléze navrhl zastavení exekuce, jelikož se nepodařilo dohledat žádný majetek povinného. Nato okresní soud usnesením ze dne 16.12.2003, č.j. 13 Nc 185/2003-14, exekuci zastavil, a jelikož shledal, že důvod zastavení exekuce je na straně oprávněného, zavázal oprávněného k úhradě nákladů exekuce soudnímu exekutorovi (podle §89 zák. č. 120/2001 Sb., a §146 odst. 2 obč. soudního řádu); současně zavázal povinného k náhradě nákladů exekuce, které je oprávněný povinen zaplatit soudnímu exekutorovi. Usnesením krajského soudu ze dne 25.10.2005, č.j. 26 Co 263/2004-26 bylo usnesení prvostupňového soudu v nákladových výrocích zrušeno. Posléze okresní soud zjistil, že povinný byl vymazán z obchodního rejstříku (dne 22.12.2005), a z tohoto důvodu uložil soud oprávněnému povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů exekuce ve výši 4 779,50 Kč, přičemž již nerozhodoval o nákladech řízení ve vztahu mezi oprávněným a povinným. Oprávněný podal proti tomuto usnesení odvolání a krajský soud napadeným usnesením změnil usnesení soudu I. stupně tak, že stěžovateli náhradu nákladů exekuce nepřiznal. Výrok odůvodnil odkazem na stanovisko ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 23/06 a dodal, že v případě ztráty způsobilosti být účastníkem řízení na straně oprávněného či povinného, nelze automaticky dovozovat povinnost druhého subjektu k úhradě nákladů exekuce soudnímu exekutorovi, ale je nutno zkoumat důvod zastavení exekuce. V rámci hodnocení této otázky krajský soud zjistil, že okolnost, která vedla oprávněného k podání návrhu na zastavení exekuce (nemajetnost povinného), není důvodem, pro který by bylo možno učinit bez dalšího závěr o procesním zavinění oprávněného, přitom ze spisu nevyplývají žádné poznatky, že by oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti při podávání návrhu na exekuci. Na tomto základě krajský soud uzavřel, že v dané situaci nebylo možno oprávněného zavázat k povinnosti nahradit náklady exekuce stěžovateli.
III.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech týkajících se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce. Např. ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 290/05 dospěl k závěru, že pokud došlo v průběhu exekuce k zastavení řízení z důvodu zjištění nedostatku majetku ke krytí nákladů exekuce, nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Protože II. senát Ústavního soudu dospěl k odchylnému právnímu názoru, předložil otázku - v souladu s §23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum záležitost posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě základní situace: jednak rozhodnutí soudu, podle něhož exekutor nemá (proti žádnému účastníkovi) právo na náhradu nákladů exekuce, jednak uložení povinnosti k náhradě vůči exekutorovi povinnému, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný. Ve druhém případě není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nepředstavuje a tento stav není a ani nemůže být hlediskem, komu uložit náhradu nákladů; východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. V souladu s §23 věta druhá zák. č. 182/1993 Sb. je I. senát tímto stanoviskem vázán (byť původně zastával jiný právní názor - viz sp.z. I. ÚS 290/05).
IV.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
Při rozhodování o nákladech exekučního řízení krajský soud vyšel ze zjištění, že oprávněný se před nařízením exekuce a ani při jejím provádění žádného procesního zavinění nedopustil. Ani následný zánik povinného nemohl nic změnit na této skutečnosti. Ve světle závěrů citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu tak nemohlo dojít k tvrzenému porušení základních práv Listinou. Nad rámec tohoto odůvodnění Ústavní soud upozorňuje na závěry Nejvyššího soudu (viz bod XVI. stanoviska Cpjn 200/2005, publ. pod Rc 31/2006 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek), podle nichž by bylo přípustné využít zálohu na náklady exekuce poskytnutou oprávněným podle §90 odst. 3 exekučního řádu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu