ECLI:CZ:US:2007:1.US.140.05.1
sp. zn. I. ÚS 140/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti I. I., zastoupeného JUDr. J. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.12.2004, sp.zn. 10 To 111/2004, a proti (předchozímu) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2004, sp.zn. 4 Tz 31/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, doplněnou a upřesněnou podáním ze dne 19.1.2007, brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.12.2004, sp.zn. 10 To 111/2004, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22.6.2004, sp.zn. 2 T 9/2001 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2004, sp.zn. 4 Tz 31/2004. Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími zasaženo do jeho základních práv a práv jeho blízkých na ochranu údajů, garantované čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do jeho práva na spravedlivý proces, dané čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní stížnost opírá o následující důvody:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5.9.2002, sp.zn. 2 T 9/2001, byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro trestný čin podle §187 odst. 1, 2, 4 písm. c) tr. zákona. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17.12.2002, sp.zn. 10 To 174/02, napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11.7.2003, sp.zn. 2 T 9/2001, byl uznán vinným výše uvedeným trestným činem a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 a půl roku. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27.11.2003, sp.zn. 10 To 135/03, byl napadený rozsudek ve vztahu ke stěžovateli zrušen a věc vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22.6.2004, sp.zn. 2 T 9/2001, byl opět uznán vinným stejným trestným činem a odsouzen ke stejnému trestu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2.12.2004, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Řízení proti stěžovateli souvisí též s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2004, sp.zn. 4 Tz 31/2004, kterým bylo rozhodnuto, že rozsudkem ze dne 27.11.2003, sp.zn. 10 To 135/2003, byl porušen zákon ve prospěch stěžovatele a spolu s ním odsouzeného A. B..
Stěžovatel namítal zejména následující skutečnosti.
Soud použil v rozsudku jako jeden z důkazů zprávu sanatoria P. v P., ze které vyplynulo, že tam byla vyšetřována manželka stěžovatele. Tento důkaz byl obstarán nezákonným způsobem, neboť sanatorium sdělilo uvedenou skutečnost k dotazu státní zástupkyně bez souhlasu manželky M. I., což je v rozporu s ust. §55 odst. 1 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soud tedy neměl takový důkaz přijmout.
Základním důkazem viny stěžovatele byly záznamy o odposleších telefonních hovorů. Tyto důkazy rovněž neměly být v řízení použity, neboť byly získány v rozporu se zákonem. Nesplňují totiž podmínku uvedenou §88 odst. 4 tr. řádu, neboť z nich není zřejmé, která osoba záznam pořídila. Do spisu byl dodatečně státní zástupkyní krátce před ukončením dokazování dne 10.7.2003 (jako reakce na předchozí námitky stěžovatele) založen protokol, ve kterém je uvedeno, že záznamy byly pořizovány na speciálním pracovišti Police ČR v Plzni. Z obsahu protokolu není zřejmé, které pracoviště záznamy pořizovalo. Přitom nelze po 4 letech vyhotovovat protokol o akci dávno skončené. Závazný pokyn policejního prezidenta, zmiňovaný v protokolu není obecně závaznou právní normou, takže podle něj nebylo možno postupovat. V protokolu není ani uvedeno, kdo odposlechy realizoval, záznam telekomunikačního provozu tedy neměl být jako důkaz použit. Státní zástupkyně pak iniciovala stížnost pro porušení zákona, o které rozhodoval výše citovaným rozsudkem Nejvyšší soud; ten konstatoval, že automatické nahrávací zařízení bez osobní ingerence fyzické osoby vyhovuje ust. §88 odst. 4 tr. řádu. Stěžovatel se domnívá, že uvedený názor nepřípustným způsobem rozšiřuje ust. §88 odst. 4 tr. řádu a zasahuje tak do práv chráněných čl. 13 Listiny, takže i tento rozsudek napadá touto ústavní stížností.
Stěžovatel dále uvedl, že soudu byl v rámci řízení předložen znalecký posudek a jeho dodatek. Tento posudek však má formální nedostatky. Usnesením soudu byla přibrána jako znalecký ústav Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta aplikovaných věd, katedra kybernetiky. Ing. Z. Š., Ph.D., který posudek zpracovával, však při hlavním líčení dne 27.8.2002 prohlásil, že neví, zda byl někým pověřen zpracováním znaleckého posudku. Znalecký posudek zpracoval sám a s nikým jej nekonzultoval a nikdo jej nepověřil, aby jej jako ústavní znalecký posudek prezentoval. Postup při vypracování posudku a jeho dodatku tedy nebyl v souladu s ust. §110 tr. řádu. Znalecký posudek ústavní není posudkem jedné osoby, ale ústavu či školy, který zpracovávají jedna či více osob, které pak obsah posudku konzultují s ústavem či školou a pak jej z pověření ústavu či školy přenášejí. Tento postup nebyl dodržen. Ing. Š. není znalcem jmenovaným a zapsaným v seznamu znalců. Posudek je tedy z procesního hlediska nepoužitelný. Na věci nic nemění ani skutečnost, že dodatek ke znaleckému posudku již obsahuje razítko Západočeské univerzity Plzeň a nečitelný podpis. K vlastnímu obsahu znaleckého posudku pak stěžovatel namítá, že znalec v něm porovnává náhodně vybraný hovor z odposlechů (hovor ze dne 21.9.1999) s hovory, jež jsou obsaženy v písemném podání. Použitý hovor však nebyl soudem proveden k důkazu, takže znalec porovnával hovor k důkazu neprovedený s hovory, které soud k důkazu provedl. Za nesprávné považuje stěžovatel i to, že znalci byly předloženy písemné přepisy hovorů, ze kterých je zřejmé, kdy byl hovor realizován i kdo jej vedl.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 2 T 9/2001, vedený u Krajského soudu v Plzni. Zjistil, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5.9.2002, sp.zn. 2 T 9/2001, rozhodl tak, že se obžalovaný I. I. (stěžovatel), D. S. a A. B., zprošťují obžaloby, podle které měli organizovat transport heroinu z České republiky do Dánského království (svazek XIII - č.l. 4032). K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17.12.2002, sp.zn. 10 To 174/02, uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni. Zároveň zavázal krajský soud k provedení dalších důkazů (výslech svědků, včetně svědků z ciziny, listinami z Dánského království (svazek XIV - č.l. 4143-45).
Krajský soud v Plzni pak rozsudkem ze dne 11.7.2003, sp.zn. 2 T 9/2001 ve výroku I. uznal stěžovatele (spolu s A. B.) vinným, že od konce měsíce září 1999 do října 1999 zorganizovali odeslání zásilky 6.960 gramů látky s obsahem 18% heroinu z ČR do Dánského království. Tím spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. i) tr. zákona a soud jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 10,5 roku.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27.11.2003, sp.zn. 10 To 135/03, zrušil napadený rozsudek ve výroku I. o vině a v celém výroku o trestu a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni. V ostatních výrocích zůstal uvedený rozsudek nedotčen.
Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 21.4.2004, sp.zn. 4 Tz 31/2004 (svazek XVI. - č.l. 4831) rozhodl, že uvedeným rozsudkem vrchního soudu ze dne 27.11.2003 v jeho zrušující části byl porušen zákon ve prospěch stěžovatele a A. B. V této souvislosti Nejvyšší soud mimo jiné prohlásil, že v situaci, kdy je odposlech prováděn pomocí automatického digitálního nahrávacího zařízení, bez osobní ingerence fyzické osoby, by zřejmě požadavek na zjištění údajů o takové fyzické osobě zcela popíral popsané technické podmínky, za kterých se odposlech uskutečňuje. Jestliže §88 odst. 2 tr. řádu, zmiňuje nutnost údajů o osobě, která záznam pořídila, Nejvyšší soud konstatuje, že jde o identifikaci oprávněného subjektu provádějícího odposlech a záznam telekomunikačního provozu tak, aby bylo možno přezkoumat, zda záznam byl pořízen zákonným způsobem. Citované zákonné ustanovení nadto výslovně neuvádí, že musí jít o fyzickou osobu. S přihlédnutím ke znění ustanovení §88 odst. 2 tr. řádu, poslední věta, je při automaticky prováděném záznamu telekomunikačního provozu za "osobu, která záznam pořídila" nutno považovat útvar zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR a nikoliv fyzickou osobu, která aktivovala a deaktivovala odposlech na uživatelské adrese zadávacího terminálu, neboť se samotným procesem odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nemá žádnou skutečnou vazbu a nenese ani bezprostřední odpovědnost za průběh odposlechu a záznamu (viz str. 6 rozsudku).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22.6.2004, sp.zn. 2 T 9/2001-4876, uznal stěžovatele vinným, že spolu s A. B. od konce měsíce září 1999 do října 1999 zorganizovali a zprostředkovali odeslání zásilky 6.960 gramů látky s obsahem 18% heroinu z ČR do Dánského království. Tím spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10,5 roku. Zároveň byl odsouzen k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Soud uvedl, že pro rozhodnutí měl k dispozici řadu důkazů. Především to byly odposlechy telefonických hovorů, výpovědi svědků P. S. a K. D. (kurýři drog, zadržení v Kodani), protokoly o telefonických hovorech stěžovatele a další, ze kterých mohl dovodit jednoznačný závěr o vině stěžovatele.
Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 2.12.2004, sp.zn. 10 To 111/2004, zamítl. V odůvodnění uvedl, že ve výroku o vině stěžovatele není pochybení. Pro tento výrok si krajský soud opatřil dostatečný podklad ve výsledcích provedeného dokazování, které správně zhodnotil a posoudil. Těžiště zjišťování skutkového stavu věci bylo ve vyhodnocení telefonních odposlechů zadokumentovaných při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že předmětnou účastnickou stanici používal stěžovatel. K důkazu byly provedeny i odposlechy provedené v Dánsku. Ohledně náležitostí uvedených odposlechů vycházel soud z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2004, sp.zn. 4 Tz 31/2004, ze kterého je zřejmé, že záznam telekomunikačního provozu pořízený v této trestní věci je k důkazu použitelný. Pokud pak stěžovatel namítal nepoužitelnost znaleckého posudku Západočeské univerzity Plzeň - fakulty aplikovaných věd, Katedry kybernetiky, poukázal vrchní soud na §110 tr. řádu, ze kterého vyplývá, že s výjimkou případů zmiňovaných v §105 odst. 4 tr. řádu není stanoveno, že by znalecký posudek musel být vypracován konziliární formou; naopak z dikce zákonných ustanovení vyplývá, že i posudek ústavu zpracovává konkrétní osoba, která musí být výslovně označena, aby v případě potřeby mohla osobně potvrdit správnost posudku podaného ústavem a podat požadované vysvětlení. Znalecký posudek, jehož použití stěžovatel v odvolání zpochybňuje, byl vypracován písemně, obsahuje popis požadovaných zkoumání, popis zkoumaného materiálu, popis metodiky zkoumání, závěr, znaleckou doložku. označení osoby, která posudek vypracovala, podpis vedoucího ústavu, konkrétně vysoké školy, jakož i razítko Fakulty aplikovaných věd. Co se pak týče námitky, že důkaz o tom, že byla bývalá stěžovatelova manželka vyšetřována v sanatoriu P., byl opatřen nezákonným způsobem, jde o opakující se námitku, se kterou se vrchní soud vypořádal již ve svém rozhodnutí ze dne 27.11.2003, sp.zn. 10 To 135/03, kdy ji odmítl (pozn.: tam vrchní soud uvedl, že informace z nemocnice měla jen provozní charakter a netýkala se onemocnění, vyšetření, léčení apod. stěžovatelovy manželky).
III.
K výzvě Ústavního soudu podaly vyjádření Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze, které však jen odkázaly na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vyjádření podal i Nejvyšší soud, který však pouze konstatoval, že obsah stěžovatelových námitek neumožňuje přisvědčit tomu, že by napadené rozhodnutí mělo ústavněprávní přesah. Ústavní soud proto uvedená vyjádření nevzal za základ svých úvah a rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na ochranu osobních údajů a práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje především proti způsobu dokazování, jak jej provedly obecné soudy, zejména proti použití telefonních odposlechů, jako důkazu proti sobě. Opakuje námitky, které již uplatnil v odvolání proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni sp.zn. 2 T 9/2001 ze dne 11.7.2003 a ze dne 22.6.2004, se kterými se Vrchní soud v Praze dostatečně vypořádal.
Pokud jde o námitku, že odposlechy telefonních hovorů neměly být k důkazu připuštěny, neboť byly získány v rozporu s ust. §88 tr. řádu, poukazuje Ústavní soud na obsah spisu Krajského soudu v Plzni; z něho je zřejmé, že odposlechy telefonních hovorů skutečně byly stěžejním důkazem o vině stěžovatele. Byly však provedeny v souladu s ust. §88 tr. řádu. Stěžovatelovy námitky v tomto bodě byly přesvědčivě vyvráceny zejména ústavně konformním (napadeným) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2004, sp.zn. 4 Tz 31/2004 (svazek XVI. - č.l. 4831), na který Ústavní soud odkazuje; z něho vyplývá, že při automaticky prováděném záznamu telekomunikačního provozu je za "osobu, která záznam pořídila" ve smyslu §88 odst. 2 trestního řádu nutno považovat útvar zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, a nikoli fyzickou osobu, která aktivovala a deaktivovala odposlech na uživatelské adrese zadávacího terminálu, jelikož ta se samotným procesem odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nemá žádnou skutečnou vazbu a nenese ani bezprostřední odpovědnost za průběh odposlechu a záznamu.
K námitce, že protokol o pořizování záznamu byl státní zástupkyní do spisu založen dodatečně, poukazuje Ústavní soud na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého předpokladem provedení důkazu záznamem telekomunikačního provozu je sepsání protokolu o tomto úkonu, který musí obsahovat zákonem stanovené podstatné náležitosti ( §88 odst. 4 tr. ř. ), musí tedy splňovat určité formální podmínky. Nedostatek jejich splnění, zejména pokud jde údaje o místě, času, způsobu provedení záznamu, jakož i osobě, která záznam pořídila, lze však odstranit, a to i v řízení před soudem, stejným způsobem, tak jako v případě odstranění formálních nedostatků protokolu sepsaného o jakémkoliv jiném úkonu trestního řízení, např. výslechem osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly, a to v postavení svědka. Takový postup nelze považovat na nepřípustnou manipulaci se záznamy telekomunikačního provozu a nevymyká se ani možnostem soudu, takže věc nevyžaduje další šetření ve smyslu ustanovení §221 tr. ř. o vrácení věci státnímu zástupci k došetření (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu Rt 56/2001, NS 4 To 3/2001, Sb.NS. 2001, 10, 581). Tato argumentace je podle názoru Ústavního soudu ústavně konformní a proto uvedeným postupem obecných soudů ani v tomto směru k zásahu do stěžovatelových základních práv nedošlo.
Stěžovatel dále namítal, že použití zprávy sanatoria P. v P., ze které vyplynulo, že tam byla v určitou dobu vyšetřována manželka stěžovatele (a která měla dokumentovat tamní pobyt stěžovatele a jeho telefonát), je zásahem do ochrany jejích osobních údajů i do základních práv stěžovatele samého. K tomu Ústavní soud poukazuje na odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27.11.2003, sp.zn. 10 To 135/03, ze kterého je zřejmé, že státní zástupkyní požadovaná informace se netýkala ani onemocnění jmenované, průběhu a výsledků vyšetření, léčení a dalších významných okolností souvisejících se zdravotním stavem, či postupu při poskytování zdravotní péče, kteréžto údaje nepochybně tvoří obsah lékařského tajemství. Zpráva sanatoria P. obsahuje toliko údaj zřejmě provozního charakteru (tj., že manželka stěžovatele byla v sanatoriu vyšetřena), který neprozrazuje žádné ochraňované údaje a netýká se zjištění osobních údajů (viz svazek č. XV - č.l. 4554). Podáním takové zprávy tedy nemohlo být do základního práva stěžovatele zasaženo.
Co se týče tvrzené nedostatečnosti znaleckého posudku, poukazuje Ústavní soud opět na obsah předmětného spisu. Znalecký posudek podala katedra kybernetiky Západočeské univerzity v Plzni (svazek XIII., č.l. 3251), která jej k výzvě soudu doplnila (svazek XV - č.l. 4517). Posudek byl vypracován písemně, obsahuje popis požadovaných zkoumání, popis zkoumaného materiálu, popis metodiky zkoumání, závěr, znaleckou doložku, označení osoby, která posudek vypracovala, podpis vedoucího ústavu, jakož i razítko Fakulty aplikovaných věd. Z výslechu zpracovatele posudku Ing. Z. Š. při hlavním líčení dne 27.8.2002 (svazek XIII - č.l. 3311-3313), vyplynulo že jej vypracováním pověřil vedoucí katedry, posudky z takového oboru zpracovává on sám, ale jde o posudek katedry. Pokud Š. uvedl při analýze telefonních hovorů, že "se s vysokou pravděpodobností jedná o I.", protože 100% jistota není technicky dosažitelná a při použité metodě je třeba vše brát s jistou rezervou, lze tento výrok považovat za výraz vědecké důslednosti (svazek XV - č.l. 4572) Ing. Š., který porovnal hlas stěžovatele s 511 jinými vzorky, aby zjistil, zda tam je shoda nebo není. V této souvislosti nelze přehlédnout, že pravděpodobnost shody, jak vyplývá z doplňku znaleckého posudku, je přes 90% (svazek XV - č.l. 4517), tedy se blíží jistotě. Námitka stěžovatele, že znalec porovnával telefonní hovory provedené soudem k důkazu s hovory, které nebyly provedeny k důkazu, je irelevantní. Telefonní hovory neprovedené soudem k důkazu sloužily znalci jako vzor hlasu stěžovatele, neboť u nich nebylo sporné, že je stěžovatel skutečně vedl. Soud na základě těchto hovorů nerozhodoval. Právem proto vrchní soud dovodil, že jejich použití jako důkazu odpovídá příslušným ustanovením trestního řádu a bylo ústavně konformní. Ústavní soud proto ani této námitce stěžovatele nemohl vyhovět.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovými a právními závěry z něj učiněnými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a jsou tedy i z ústavněprávního hlediska plně přijatelná.
Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími k porušení stěžovatelových základních práv, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud stěžovatel konečně tvrdí, že bylo porušeno i základní právo na ochranu osobních údajů osobám jemu blízkých (pozn.: má zřejmě na mysli svoji manželku), je třeba ústavní stížnost odmítnout proto, že v tomto směru jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným [ust. §43 odst. 1 písm. c) cit. zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2007
Vojen Güttler
předseda senátu