ECLI:CZ:US:2007:1.US.1470.07.1
sp. zn. I. ÚS 1470/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. června 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. Z. M., zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem U Smaltovny 1334/22 C, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.3.2007, sp. zn. 7 To 71/2007, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12.12.2006, sp. zn. 2 T 80/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9.6.2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina" a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, jehož se dopustil tím, že dne 4.2.2006 v době kolem 16 hodiny v Praze 10 po předchozí dohodě s dosud neztotožněným mužem přistoupil k poškozené O. M. a pod pohrůžkou použití revolveru, který držel v ruce, ji vzal mobilní telefon a donutil ji nastoupit do vozidla, kde stěžovatel seděl na místě řidiče a zde po ní požadoval vydání hotovosti a cenností, a dále požadoval, aby mu předala klíče od bytu, což poškozená ze strachu učinila. Stěžovatel následně v bytě poškozené odcizil finanční hotovost ve výši 10 000,- Kč a 300,- Euro a poté stále pod pohrůžkou použití revolveru poškozenou donutil, aby si došla do bytu pro cestovní pas a tašku s osobními věcmi, avšak této se podařilo v bytě uzamknout a stěžovatel tak musel dalšího jednání zanechat, neboť byl vyrušen sousedem. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a podle §57 odst.1, 2 tr. zákona mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let. Dále byla stěžovateli dle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost uhradit částku 21 303,- Kč jako náhradu škody poškozené.
K odvolání stěžovatele, v němž namítal nezákonný postup obvodního soudu v průběhu dokazování a při hodnocení důkazů, městský soud v záhlaví citovaným usnesením zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku, jímž byl stěžovateli uložen trest vyhoštění. V ostatních částech výroku zůstal rozsudek obvodního soudu nezměněn.
V ústavní stížnosti namítané porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřoval v tom, že poškozená nebyla osobně vyslechnuta před soudem, nýbrž její výpověď z přípravného řízení byla soudu přečtena dle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, aniž byly pro tento postup prokazatelně splněny podmínky, čímž stěžovateli znemožnil přípravu k obhajobě a v rámci konfrontace v přítomnosti poškozené na její výpověď reagovat a posoudit tak její věrohodnost. Proto se jedná o důkaz procesně nepoužitelný a tudíž z něj neměl soud při rozhodování o vině vůbec vycházet. K dalšímu porušení základních práv došlo dle názoru stěžovatele v souvislosti s poskytnutím údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, které byly mobilními operátory uchovány a následně poskytnuty v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, a se zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, a o které obvodní soud své rozhodnutí o vině opřel. Tímto postupem mobilního operátora, který shromažďoval lokalizační údaje nad rámec doby, kdy k tomu byl zákonem oprávněn a tyto údaje poskytl Policii ČR v době, kdy byl povinen je dle zákona zlikvidovat či učinit je anonymními, došlo dle stěžovatele k porušení čl. 13 Listiny, dle něhož nikdo nesmí porušit tajemství zpráv a záznamů podávaných telefonem nebo jiným zařízením, a také k porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života dle čl. 10 Listiny. Uvedená pochybení obvodního soudu neodstranil ani městský soud jako soud odvolací a navíc bez řádného odůvodnění zamítl další návrhy obhajoby, které směřovaly k objasnění skutečného místa pobytu poškozené a k posouzení věrohodnosti její výpovědi. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů. Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, Sb.n.u., sv. 32, nález č. 42 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, dosud nepublikováno, dostupný na www.judikatura.cz).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, které opírá především o fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, se shodují s námitkami, které uplatňoval již v řízení před nalézacím i odvolacím soudem, a kterými se soudy pečlivě zabývaly. Odůvodnění rozsudku soudu nalézacího je přesvědčivé, soud detailně zdůvodnil, o které skutečnosti a důkazy opřel své rozhodnutí. Dále podrobně zdůvodnil, proč přistoupil dle ust. §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu ke čtení výpovědi poškozené z přípravného řízení a také vyvrátil námitky stěžovatele ohledně nezákonného postupu při opatřování si údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu (str. 10 rozsudku). Stejně tak soud odvolací v odůvodnění svého usnesení podrobně zdůvodnil, proč odmítl provést další obhajobou navrhované důkazy (str. 3 usnesení). Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2007
Ivana Janů
předsedkyně senátu