ECLI:CZ:US:2007:1.US.1518.07.1
sp. zn. I. ÚS 1518/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti R. V., soudního exekutora, zast. JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem, sídlem Hráského 406, Benešov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15.5.2007, č.j. 14 Co 205/2007-43, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8.12.2006, č.j. 33 Nc 7871/2003-34, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedená usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"). Uvedl, že obvodní soud citovaným usnesením rozhodl o úhradě nákladů řízení a zároveň rozhodl, že povinný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce. K jeho odvolání městský soud výrok ohledně nákladů exekuce potvrdil, protože dovodil, že o náhradě nákladů exekuce podle §89 zák. č. 120/2001 Sb. (dále jen "exekuční řád) soud rozhoduje podle procesního zavinění a soud první instance rozhodl správně. V další části ústavní stížnosti stěžovatel komparoval postavení soudce a soudního exekutora (s odvoláním na příslušná ustanovení exekučního řádu), přičemž dospěl k závěru, že soudnímu exekutorovi je svěřen výkon moci soudní, tudíž je mu třeba vytvořit stejné podmínky pro výkon této moci, včetně materiální nezávislosti. Odkázal též na dřívější judikaturu Ústavního soudu - opakovaně označovaného jako "ústavní soud" - (sp.zn. I. ÚS 290/05, sp.zn. II. ÚS 372/04) dovozující, že soudnímu exekutorovi musí být zajištěna faktická úplata za jeho činnost, a tvrdil, že uložení povinnost platit náklady exekuce povinném v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (správně má být "čl. 1", dále jen "Listina") a současně zásahem do jeho práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 Listiny. Protože podle stěžovatele má soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti postavení soudce, považuje takové rozhodnutí zároveň za zásah do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí městského soudu v rozsahu týkajícím se výše nákladů exekuce a výrok II. rozhodnutí obvodního soudu.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 82 odst. 1 Ústavy:
Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.
II.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti, který je téměř identický s řadou předchozích stěžovatelových podání, o nichž již bylo rozhodnuto, a s přihlédnutím k provedeným zjištěním, nevyžadoval Ústavní soud vyjádření účastníků ani vedlejšího účastníka.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že obvodní soud usnesením ze dne 8.12.2006, č.j. 33 Nc 7871/2003-34, poté, co byla pravomocně zastavena exekuce oprávněných Ing. S. B. a L. B. proti povinné společnosti Aoenian Travel Club, s.r.o., a zrušeny předchozí výroky o nákladech exekuce, uložil povinnému povinnost uhradit oprávněným náklady řízení (výrok I.) a stěžovateli náklady exekuce ve výši 4 786,20 Kč (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že exekuce byla zastavena v důsledku zpětvzetí návrhu, neboť dluh byl uhrazen. O nákladech řízení rozhodoval podle §271 obč. soudního řádu, shledal, že oprávněný se v řízení nedopustil procesního zavinění, návrh na exekuci byl podán řádně, pohledávka byla uhrazena až po podání návrhu na exekuci, tudíž je povinen hradit náklady exekutora povinný. Do II. výroku podal stěžovatel odvolání, v němž soudu I. stupně vytýkal nesprávné právní posouzení věci a přiznání režijních nákladů v nižší než paušální částce. Městský soud neshledal odvolání důvodným; akcentoval, že soud se při rozhodování o náhradě nákladů zabývá otázkou procesního zavinění a na základě skutkových zjištění shodně se soudem I. stupně dovodil, že oprávnění se žádného procesního zavinění nedopustili. S odkazy na judikaturu Ústavního soudu, včetně stanoviska Pl. ÚS-st. 23/06, jakož i stanovisko Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 200/2005, bod XVI., uzavřel, že aplikace §89 exekučního řádu přichází v úvahu jen ve výjimečných případech. V další části odůvodnění městský soud ozřejmil výpočet nákladů exekuce, též s přihlédnutím ke zrušení přechodných ustanovení. Z těchto důvodů potvrdil usnesení soudu I. stupně s doplněním výroku o pariční lhůtu.
III.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát a opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech týkajících se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce, zejména v případech, kdy došlo v průběhu exekuce k zastavení řízení z důvodu zjištění nedostatku majetku ke krytí nákladů exekuce. V této záležitosti nejprve dospěl k závěru, že nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám (srov. nález sp.zn. I. ÚS 290/05, na který stěžovatel též odkázal - str. 3 ústavní stížnosti). Protože II. senát Ústavního soudu dospěl k odchylnému právnímu názoru, předložil otázku - v souladu s §23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum záležitost posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě základní situace: jednak rozhodnutí soudu, podle něhož exekutor nemá (proti žádnému účastníkovi) právo na náhradu nákladů exekuce, jednak uložení povinnosti k náhradě vůči exekutorovi povinnému, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný. Ve druhém případě není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nepřestavuje a tento stav není a ani nemůže být hlediskem, komu uložit náhradu nákladů; východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
IV.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadených výroků je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
Při rozhodování o nákladech exekučního řízení oba soudy vyšly ze zjištění, že oprávnění se žádného procesního zavinění nedopustili. Stěžovatelova tvrzení ohledně zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinného (str. 3, posl. odstavec ústavní stížnosti) nejsou namístě, protože je nelze použít v posuzované věci (exekuce byla zastavena po úhradě vymáhané pohledávky). K případné nedobytnosti pohledávky vůči povinnému žádné argumenty stěžovatel neformuluje; má vůči němu majetkové právo, do kterého nijak nebylo zasaženo, tudíž ani nemohlo dojít k zásahu do stěžovatelova práva chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny (odkaz na celý čl. 11 Listiny není důvodný). S ohledem na tento závěr nemohla být ani ohrožena nezávislost soudního exekutora, proto nebyl porušen ani čl. 82 Ústavy, jehož porušení se stěžovatel snaží dokázat širokým interpretačním záběrem.
Nepřípadným je stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 1 Listiny, neboť toto ustanovení nezakotvuje žádné jeho konkrétní základní právo; porušení tohoto články by se projevilo jen ve spojení s příslušným ustanovením Listiny.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9.srpna 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu