ECLI:CZ:US:2007:1.US.1540.07.1
sp. zn. I. ÚS 1540/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. července 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 8 Tdo 217/2007, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 3 To 586/2006, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 9 T 211/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou faxem dne 18. 6. 2007 a doplněnou doručením jejího originálu dne 22. 6. 2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, garantovaná čl. 4 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, jehož se dopustil tím, že dne 22. 10. 2001 v Ostravě, v ulici Brandlová, v prodejně automobilů ADO Ostrava, a.s., se záměrem dosáhnout takto neoprávněného prospěchu, po předložení nepravdivého potvrzení o zaměstnání a výši platu, které mu k tomu účelu předložil spoluobžalovaný P. B., po zaplacení akontace, paušálního poplatku a jedné splátky v celkové výši 42.559,80,- Kč, vylákal na základě smlouvy o finančním leasingu č. 1501916024, uzavřené se společností CAC Leasing, a.s., Jurečkova 20, Ostrava, osobní automobil zn. Škoda Fabia Comfort v pořizovací hodnotě 336.500,- Kč, čímž způsobil CAC Leasing, a.s. škodu ve výši 293.940,20,- Kč, když další splátky již neuhradil. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §250 odst. 2 a §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. B. a podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená společnost CAC Leasing, a.s. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání stěžovatele, v němž namítal nesprávné hodnocení důkazů provedených okresním soudem a také nesouhlasil s výší škody, kterou vzal soud za prokázanou, krajský soud v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti namítané porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřoval v tom, že se obecné soudy nezabývaly výší jeho skutečných příjmů, skutečností, že stěžovatel nevystavoval potvrzení pro CAC Leasing, a.s., dále, že okresní soud nezkoumal správnost podkladů poskytovaných zaměstnavatelem stěžovatele okresní správě sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovně. Dále v ústavní stížnosti předestřel celou řadu argumentů a tvrzení, které dle jeho názoru měly obecné soudy při svém rozhodování zohlednit. S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů. Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, Sb.n.u., sv. 32, nález č. 42 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, dosud nepublikováno, dostupný na www.judikatura.cz).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, které opírá především o fakta týkající se hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, se shodují s námitkami, které uplatňoval již v řízení před nalézacím i odvolacím soudem, a kterými se soudy pečlivě zabývaly. S těmito námitkami se obecné soudy vypořádaly, své závěry řádně odůvodnily a jejich názory Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí akceptoval a zdůvodnil proč. Odůvodnění rozsudku soudu nalézacího, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, je přesvědčivé, soud přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo a vycházel z dostatečného množství relevantních podkladů (množství listinných důkazů podrobně rozvedených na str. 5 a 6 rozsudku, výslech svědka R. P.) a své rozhodnutí učiněné na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnil a podrobně se v něm vypořádal s argumenty, které stěžovatel v průběhu řízení předestřel. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2007
Ivana Janů
předsedkyně senátu