ECLI:CZ:US:2007:1.US.1572.07.1
sp. zn. I. ÚS 1572/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů SEGRE, spol. s r.o., se sídlem Klepačov 182, 678 01 Blansko, IČO: 47 90 58 16, a M. G., obou zastoupených advokátem JUDr. Stanislavem Krejčím se sídlem Koliště č. 39, 602 00 Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2004, č.j. 4 Cmo 347/2003-62, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2002, č.j. 3 Cm 116/2002-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Brně (dále jen "KS") rozsudkem ze dne 26. 9. 2002, č.j. 3 Cm 116/2002-30, rozhodl [ve věci žalobce Casper consulting, s.r.o., proti žalovaným č. 1 Segre, s.r.o., č. 2 M. G. (poznámka: žalovaní č. 1 a č. 2, dále jen "stěžovatelé") a č. 3 J. K., o zaplacení směnečné pohledávky 46.919,- Kč s postižními právy o námitkách žalovaných], že směnečný platební rozkaz ze dne 14. 6. 2002, č.j. 3 Sm 73/2002-8, se ponechává vůči všem žalovaným v plném rozsahu v platnosti (výroková část I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dalších nákladů řízení (výroková část II.). KS v odůvodnění uvedl, že žádná z námitek žalovaných nebyla podána důvodně a za tohoto stavu věci podle ustanovení §175 odst. 4 o.s.ř. ponechal vydaný směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti.
KS usnesením ze dne 13. 1. 2003, č.j. 3 Cm 116/2002-50, řízení o odvolaní stěžovatelů zastavil, neboť stěžovatelé - přes výzvu soudu a přes náležité poučení o zastavení řízení - soudní poplatek za odvolání v plné výši ani dodatečně ve stanovené lhůtě nezaplatili.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen "VS") rozsudkem ze dne 16. 9. 2004, č.j. 4 Cmo 347/2003-62, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve vztahu k žalovanému č. 3, potvrdil (výroková část I.) a rozhodl, že žalobce a žalovaný č. 3 nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Citované rozsudky KS a VS stěžovatelé napadli ústavní stížností.
Stěžovatelé v prvé řadě (v části I. ústavní stížnosti) uvedli, že "usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 7. 2003, č.j. 44 Co 626/2000-38, byl stěžovateli doručen dne 1. února 2007. Stěžovatel proti citovanému usnesení a předcházejícímu rozhodnutí (poznámka: podává) soudu tuto ústavní stížnost. Ústavní stížnost podává za použití ust. §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., a podmínek v tomto ustanovení uvedených, a to pro porušení těchto zákonných ustanovení a článků "Úmluvy" (čl. 6 odst. 1) a "Listiny" (čl. 36 odst. 1) a §1 o.s.ř., §3 o.s.ř.
Stěžovatelé dále v (části II. ústavní stížnosti) poukázali na to, že předmětem ústavní stížnosti je použití směnek jako ručícího instrumentu a porušení základních práv obou stěžovatelů postupem vedlejších účastníků. Žalobce a jeho právní předchůdce oddělili směnku od smlouvy, ve které byla nejasně popsána; KS pak prý nedbal námitek stěžovatelů, že se jedná o ručící instrument. Stěžovatelé uvedli, že soudní řízení bylo nespravedlivé a že došlo k porušení jejich základních práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o základních právech a svobodách (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto žádají Ústavní soud, aby ústavní stížnost přijal za podmínek ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.").
Stěžovatelé konečně (v části III. ústavní stížnosti) zejména uvedli, že KS "odmítl dovolání stěžovatelů a odvolání podal tak jen ručitel ... (poznámka: i stěžovatelé) a oni se až dodatečně dozvěděli o rozhodnutí odvolacího soudu a zajistili si kopii rozhodnutí ze spisu". Stěžovatelé dále popsali průběh řízení o obnově řízení vedeném pod sp. zn. 3 Cm 33/2005, v němž KS návrh zamítl; stěžovatelé sice podali odvolání, ale později je vzali zpět.
Stěžovatelé považují postup obou soudů za odporující čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny a navrhují, aby Ústavní soud ustavní stížnost přijal a vydal nález, že se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2004, č.j. 4 Cmo 347/2003-62, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2002, č.j. 3 Cm 116/2002-30, zrušují.
III.
1) Ústavní soud se v prvé řadě zaměřil na zjištění, zda stěžovatelé podali ústavní stížnost již proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně včas. To proto, že ve vztahu k napadenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci jsou stěžovatelé - jak je dále uvedeno - osobami zjevně neoprávněnými; usnesení vrchního soudu jim totiž vůbec doručováno nebylo, neboť nebyli účastníky odvolacího řízení.
Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 Cm 116/2002, zjistil, že napadený rozsudek KS ze dne 26. 9. 2002, č.j. 3 Cm 116/2002-30, byl právnímu zástupci stěžovatelů doručen dne 31. 10. 2002.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z obsahu spisu však plyne, že od doručení napadeného rozsudku KS právnímu zástupci stěžovatele do osobního podání ústavní stížnosti dne 21. 6. 2007 uplynula podstatně delší doba, než zákon č. 182/1993 Sb. připouští.
Na této skutečnosti nic nemění ani stěžovatelův odkaz (v části I. ústavní stížnosti) na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 7. 2003, č.j. 44 Co 626/2000-38, které prý stěžovateli bylo doručeno dne 1. 2. 2007, vůči kterému (a dalším - neupřesněným - předcházejícím rozhodnutím soudu) podává ústavní stížnost. Ústavní soud konstatuje, že se v tomto případě jedná o zřejmý omyl stěžovatelů. Zjistil totiž, že se ve skutečnosti jedná o rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2003, č.j. 44 Co 626/2000-38, vůči němuž jeden ze stěžovatelů (Segre, s.r.o.) podal ústavní stížnost již dříve; ta byla vyřízena kladně nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp,. zn. IV. ÚS 563/03.
Na marné uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti proti citovanému rozhodnutí nemá vliv ani žádost stěžovatelů, aby Ústavní soud ústavní stížnost přijal za podmínek ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť ústavní stížnost (proti napadenému rozsudku KS ze dne 26. 9. 2002, č.j. 3 Cm 116/2002-30) nebyla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, ale v době podstatně tuto lhůtu přesahující. Za tohoto stavu se Ústavní soud již dále nezabýval ani další podmínkou přípustnosti podání ústavní stížnosti uvedenou v ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti rozsudku KS ze dne 26. 9. 2002, č.j. 3 Cm 116/2002-30,odmítl jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.].
2) Stěžovatelé namítají porušení svých základních práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny také v řízení před Vrchním soudem v Olomouci vedeném pod sp. zn. 4 Cmo 347/2003.
Ani tuto námitku stěžovatelů akceptovat nelze.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci ("zásahem orgánu veřejné moci") bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Ústavní soud z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 Cm 116/2002, především z jeho usnesení ze dne 13. 1. 2003, č.j. 3 Cm 116/2002-50, zjistil, že KS řízení o odvolaní stěžovatelů (v důsledku v něm uvedených důvodů; srov. výše) zastavil; VS proto pokračoval v řízení o odvolání pouze ve vztahu k žalovanému č. 3 a rozhodl o jeho odvolání napadeným rozsudkem ze dne 16. 9. 2004, č.j. 4 Cmo 347/2003-62.
Ústavní soud proto dospívá k závěru, že ani ve vztahu k napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci k porušení základních práv stěžovatelů nedošlo a ani dojít nemohlo, neboť - z právě uvedeného důvodu - stěžovatelé účastníky soudního řízení o odvolání vůbec nebyli. Ústavní soud tedy usuzuje, že pokud stěžovatelé napadli uvedené usnesení vrchního soudu ústavní stížností, jde o návrh podaný osobami zjevně neoprávněnými.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti rozsudku VS ze dne 16. 9. 2004, č.j. 4 Cmo 347/2003-62, odmítl [§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1993 Sb.].
3) Pokud se stěžovatelé konečně zmiňují o průběhu řízení o obnovu řízení, nemá tato část ústavní stížnosti žádnou relevanci, neboť žádné rozhodnutí - týkající se obnovy řízení - není ústavní stížností napadeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2007
Vojen Güttler
soudce zpravodaj