ECLI:CZ:US:2007:1.US.1582.07.1
sp. zn. I. ÚS 1582/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti K-STAV s. r. o., se sídlem Skupova 559/31, Teplice, právně zastoupené JUDr. Zdenkou Jurákovou, advokátkou se sídlem K. Čapka 16, 415 01 Teplice, proti části výroku III. a IV. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 1 Cmo 216/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas a - pokud jde o ostatní náležitosti - v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených částí rozsudku obecného soudu.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla, byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2006 jako soudu prvního stupně zamítnuta žaloba podaná proti stěžovatelce o zaplacení částky 999.748 Kč s 12% úrokem z prodlení z částky 582.600 Kč od 2. 2. 1998 do zaplacení a z částky 426.958 Kč od 17. 2. 1998 do zaplacení a současně byla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 47.035 Kč. Důvodem zamítnutí žaloby bylo promlčení žalované částky - bezdůvodného obohacení, které mělo stěžovatelce vzniknout v důsledku nevrácení finančních prostředků, které podle žalobkyně představovaly kupní cenu na nákup zboží, které se měla stěžovatelka zavázat dodat.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudek nalézacího soudu potvrdil pouze v části týkající se jistiny; na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že část úroků z prodlení k datu podání žaloby promlčena nebyla, a proto část výroku rozsudku nalézacího soudu změnil tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení 12% z částky 582.600 Kč od 10. 5. 1998 do 1. 2. 2002 a z částky 416.984 od 10. 5. 1998 do 16. 2. 2002. Současně odvolací soud změnil i výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že na základě §150 o. s. ř. na ně nemá žádný z účastníků řízení nárok. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení měl obecný soud podle stěžovatelky odůvodnit osobami účastníků řízení, které označil za osoby nejen nemravné, ale i "kriminální". Vrchní soud v Praze tak podle stěžovatelky vyloučil právo na spravedlivou odměnu za řádné poskytování právní pomoci.
Stěžovatelka proto namítá, že obecný soud takovým rozhodnutím porušil ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces, právo na poskytnutí právní pomoci podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (stěžovatelka zřejmě v důsledku písařské chyby odkazuje na čl. 27 odst. 2 Listiny) a právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil části výroku III a IV rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 33, č. 69, str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, č. 25, str. 307).
Ústavní soud se proto necítí být povolán k tomu, aby se zabýval konkrétním výkladem §150 o. s. ř. a jeho aplikací obecným soudem. Porušení práva na spravedlivý proces, který namítala stěžovatelka, by přicházelo v úvahu tehdy, pokud by byla aplikace tohoto ustanovení ze strany obecného soudu svévolná, tj. nepodložená důvody, které má obecný soud povinnost ozřejmit v odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud má však zato, že v daném případě bylo použití tohoto ustanovení zdůvodněno v napadeném usnesení dostatečným a jasným způsobem. Ústavní soud se navíc i s takovým hodnocením v podstatě ztotožňuje. Při zvažování jakému účastníku a v jaké výši přiznat náhradu nákladů řízení nelze odhlížet od okolností, za nichž došlo k právním úkonům, které byly předmětem řízení před obecnými soudy a které soudy hodnotily nejen jako rozporné s dobrými mravy, ale v předchozích trestních řízeních dokonce jako jednání trestná.
Ústavní soud pak v právním závěru obecného soudu neshledal ani porušení základního práva stěžovatelky na rovnost v řízení. Samotná stěžovatelka v ústavní stížnosti nezdůvodnila, v čem spatřuje porušení rovnosti v řízení, resp. co mělo vést k jejímu znevýhodnění v řízení oproti žalobkyni. Ústavní soud je naopak přesvědčen, že aplikací §150 o. s. ř. nemohla být rovnost účastníků nijak narušena, neboť náhrada nebyla přiznána ani jednomu z nich. Oba tedy v řízení nesou vlastní náklady na právní zastoupení a přístup k soudu (náklady na soudní poplatky).
Rozhodnutím o nepřiznání náhrady nákladů ani jednomu z účastníků řízení pak nebylo porušeno ani základní právo na právní pomoc, neboť napadeným rozhodnutím nebylo stěžovatelce odepřeno být v řízení před soudem zastoupena advokátem. Právo na právní pomoc v řízení před soudy znamená, že soud nebude bránit v tom, aby stěžovatelka mohla využít kvalifikovaného právního zastoupení, negarantuje však, že náklady vynaložené na právní zastoupení budou stěžovatelce nahrazeny, pokud nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem a hrazení nákladů právního zastoupení ze strany státu.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2007
Ivana Janů
předsedkyně senátu