ECLI:CZ:US:2007:1.US.1616.07.1
sp. zn. I. ÚS 1616/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Z. J., zastoupeného Mgr. Pavlem Vernerem, advokátem v Turnově, Palackého 211, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 25 Co 259/2005-198 ze dne 19. 10. 2005 a proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně č.j. 4 C 276/2002-172 ze dne 7. 4. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 25 Co 259/2005-198 ze dne 19. 10. 2005, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně č.j. 4 C 276/2002-172 ze dne 7. 4. 2005, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o náhradu škody na zdraví v úhrnné výši 10.000.000,- Kč. Napadenými rozhodnutími byly podle názoru stěžovatele porušeny čl. 1, čl. 10, čl. 31 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na ochranu zdraví, práva na zachování lidské důstojnosti a na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel namítá, že soud I. stupně nedostatečným způsobem posoudil celou věc a neprovedl náležité dokazování, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tvrdil, že se jeho úraz stal v důsledku špatných podmínek ve věznici, protože v přeplněné cele - v níž spadl z patrového lůžka - nebyly splněny podmínky dané právními normami. Dále namítal, že mu nebyla poskytnuta náležitá zdravotní péče. Vzhledem k těmto okolnostem měl být žalovaný odpovědný za jemu způsobenou škodu. Stěžovatel nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že jeho odvolání bylo neopodstatněné. Jeho dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů se věcí dostatečně zabývaly a dospěly ke správnému závěru, že předmětná cela odpovídala tehdy platným a účinným předpisům. S tím však stěžovatel nesouhlasí.
Stěžovatel trvá na tom, že uvedeným postupem a rozhodnutími soudů došlo k zásahu do jeho základních práv. Nesprávně byly zamítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování, které podle jeho názoru mohly vést k odlišnému rozhodnutí. Postupem žalovaného, který zvolil následně po zjištění úrazu vůči stěžovateli, bylo porušeno jeho právo "na rovnost v důstojnosti a právech a právo na zachování lidské důstojnosti". Neodborným ošetřením a umístěním na samotku, jakož i způsobem převozu k dalšímu vyšetření bylo porušeno i právo stěžovatele na ochranu zdraví. Podle jeho názoru není správné stanovisko soudů, že žalovaný v daném soudním sporu neodpovídá za škodu na zdraví; toto stanovisko totiž vychází z toho, že nebylo prokázáno porušení žádné v té době účinné právní normy, aniž by se soud zabýval tím, zda skutečné podmínky v dané cele byly v rozhodný okamžik z hlediska zdraví tam umístěných osob vyhovující.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
II.
Okresní soud v Jičíně ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji považuje za nedůvodnou, že při projednávání věci a rozhodnutí nedošlo k porušení jeho práv zakotvených v Listině. Krajský soud v Hradci Králové plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovateli je k případné replice nezasílal.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 4 C 276/2002 vedený u Okresního soudu v Jičíně. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal proti České republice - Vězeňské službě - Věznici Valdice náhrady škody ve výši 10.000.000,- Kč, která mu vznikla v důsledku úrazu utrpěného v cele (zlomenina pravého hlezenného kloubu). Podle napadeného rozsudku okresního soudu k úrazu došlo ve večerních hodinách dne 28. 1. 2001 při slézání z patrového lůžka. Ačkoliv ve věznici fungovala nepřetržitá lékařská služba, stěžovatel vyhledal ošetření až ráno následujícího dne (29. 1. 2001). Z provedených důkazů vyplývá, že lékař provedl klinické vyšetření se závěrem zlomenina kotníku, leč rentgenologické vyšetření neprovedl, neboť laborantka čerpala dovolenou. Pro silnou intoxikaci nebyl stěžovatel převezen do nemocnice ještě tentýž den, ale až 30. 1. 2001, kdy byl přijat do vězeňské nemocnice ve Vazební věznici Praha - Pankrác; hospitalizován byl do 20. 3. 2001. Dále byl dne 24. 4. 2001 přijat na rehabilitačním oddělení nemocnice ve Vazební věznici Brno, kde byl až do 30. 5. 2001; poté zde byl znovu hospitalizován od 21. 6. 2001 do 30. 8. 2001. Ze spisu dále vyplynulo, že stěžovateli byl dne 26. 3. 2001 udělen kázeňský trest za to, že si dne 28. 1. 2001 přivodil léky těžkou intoxikaci; opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí se vzdal. V době úrazu byl zařazen do práce na oddělení prádelny, odkud byl vyřazen dne 4. 9. 2001. Okresní soud v Jičíně věc posuzoval podle ustanovení §420 občanského zákoníku. Nepřijal stěžovatelův právní názor, že jednalo o pracovní úraz, neboť stěžovatel tento úraz neutrpěl při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Po dalším provedeném dokazování - ve vztahu k úpravě, velikosti a obsazení cely - dospěl soud k závěru, že žalovaný neporušil své právní povinnosti tím, že by stěžovatele ubytoval během výkonu trestu odnětí svobody v nevyhovujících prostorech a že by mu neposkytla řádnou zdravotní péči. Rozsudkem č.j. 4 C 276/2002-172 ze dne 7. 4. 2005 proto žalobu zamítl.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č.j. 25 Co 259/2005-198 ze dne 19. 10. 2005 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že se daný právní vztah řídí ustanovením §420 občanského zákoníku, podle něhož jedním ze zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu je porušení právní povinnosti žalovanou stranou. Žalovaná se však svým jednáním (opomenutím) porušení právních povinností nedopustila. Podle obsahu spisu rozměry předmětné ložnice (cely) a její vybavení odpovídaly právnímu předpisu, jak bylo zjištěno provedeným měřením. Neobstálo ani stěžovatelovo tvrzení, že mu žalovaná po úrazu neposkytla žádnou zdravotní péči; sám stěžovatel úraz ohlásil až druhý den a vyšetření narušil tím, že se k němu dostavil ve stavu lékové intoxikace, za což byl i kárně potrestán. Ošetřující lékař sice neprovedl exaktní vyšetření, ale vzhledem k jeho odborným zkušenostem ve specifických podmínkách věznice nelze o správnosti jeho závěrů pochybovat.
Nejvyšší soud usnesením č.j. 25 Cdo 362/2006-223 ze dne 10. 5. 2007 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Toto rozhodnutí však ústavní stížností napadeno není.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, práva na ochranu zdraví a práva na zachování lidské důstojnosti, přezkoumal Ústavní soud - se zřetelem k tomu - napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, zejména pak s právními závěry vyslovenými na základě skutkových zjištění. V této souvislosti je třeba připomenout, že Ústavní soud zasahuje do skutkových a právních závěrů obecných soudů jen tam, kde lze spatřovat postup svévolný či nelogický, či kde lze dovodit extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud v předmětné věci k takovým závěrům nedospěl.
Proces zjišťování skutkového stavu je podroben pravidlům, kterými příslušné právní předpisy (zde občanský soudní řád) upravují proces dokazování. Je věcí účastníků řízení, aby ke svým tvrzením také navrhovali příslušné důkazy, avšak na druhé straně je věcí úvahy soudu, zda všechny navrhované důkazy provede. Postup soudu při procesu dokazování a zejména při hodnocení důkazů se řídí zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak ji vymezuje ustanovení §132 o.s.ř. a dotváří rozhodovací praxe soudů i ustálená judikatura Ústavního soudu. Obecné soudy provedené důkazy hodnotí každý zvlášť a všechny v jejich vzájemných souvislostech. Stejně tak obecné soudy i při rozhodování o provedení navrhovaných důkazů se musí zabývat i tím, proč některý z navrhovaných důkazů neprovedou.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v souvislosti s procesem dokazování vybočily z hranic vymezených jim příslušnými právními předpisy. V jejich skutkových zjištěních, vyplývajících z provedených důkazů, a v následně vyvozených právních závěrech nelze spatřovat - jak již bylo uvedeno - extrémní rozpor, z něhož by vyplývalo, že vyslovené právní závěry nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Rovněž tak nelze dovozovat, že by obecné soudy při svém rozhodování uplatnily libovůli a že by ignorovaly standardní právní postupy. V dané věci se jednalo o aplikaci podústavního práva, jež soudy vyložily a aplikovaly způsobem ústavně konformním. Jejich právní závěry týkající se podstaty právní odpovědnosti za škodu, jsou v souladu s dlouhodobou rozhodovací praxí i v souladu se závěry vyslovenými právní teorií. Napadená rozhodnutí jsou tedy z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v souzené věci k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2007
Vojen Güttler
předseda senátu