ECLI:CZ:US:2007:1.US.1617.07.1
sp. zn. I. ÚS 1617/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Milanem Ježkem, advokátem, se sídlem Za Pilou 832, 561 69 Králíky, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 2 T 5/2006, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 13 To 92/2007, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2007, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 2 T 5/2006 (dále jen "rozsudek"), jímž byl shledán vinným trestným činem vydírání dle §235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 13 To 92/2007 (dále jen "usnesení"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku.
V ústavní stížnosti namítá především to, že nebylo vyhověno některým jeho důkazním návrhům a dokazování je proto nutno považovat za neúplné. Nesouhlasí s tím, že provedená svědectví vyvracejí jeho obhajobu. Navíc považuje za nepřípustné, aby rozdíly ve výpovědi poškozeného v řízení před soudem oproti výpovědi v řízení přípravném mohly být přičítány špatnému pocitu poškozeného z obžalovaného. Za takové situace totiž měl být poškozený vyslechnut mimo jeho přítomnost ve smyslu §209 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").
Stěžovatel je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud, ani Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Orlicí, poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Krajský soud vyslovil názor, že k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo, odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a ústavní stížnost navrhl odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové uvedlo pouze to, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 2 T 5/2006 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Obecné soudy při svém rozhodování měly k dispozici řadu důkazů, zejména pak svědectví. Ty bez jakékoliv pochybnosti vyvracejí stěžovatelovu (již samu o sobě dosti svéráznou) obhajobu, že předmětné šperky a další věci od poškozeného klenotníka získával nikoliv vydíráním, nýbrž, že ten měl přebytečné zásoby a proto se s ním o jejich prodeji po zastavárnách dohodl.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Těmto požadavků v projednávané věci obecné soudy dostály, když neprovedení navrhovaných důkazů řádně odůvodnily (srovnej str. 3 usnesení).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Pokud jde o užití §209 trestního řádu, Ústavní soud má za to, že pouhý fakt, že při hodnocení projevu poškozeného před soudem bylo přihlédnuto k tomu, že vypovídá před obžalovaným, nemůže vést k závěru o nutnosti extentivního přístupu k používání institutu výslechu svědka bez přítomnosti obviněného. Omezení práv obhajoby s tím spojené by pro obviněné představovalo bezpochyby horší postavení, než jaké je kritizováno stěžovatelem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu