ECLI:CZ:US:2007:1.US.1626.07.1
sp. zn. I. ÚS 1626/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. L., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2006, čj. 2 Cad 23/2003 - 136, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, čj. 3 Ads 76/2006 - 170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud"), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 20. 11. 2002, č. X. Uvedeným rozhodnutím ČSSZ zamítla žádost stěžovatele o přiznání plného invalidního důchodu. Dále stěžovatel požadoval zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007 čj. 3 Ads 76/2006 - 170, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti zmíněnému rozsudku krajského soudu.
Podle stěžovatele je v jeho věci základní právní otázkou k řešení, zda ČSSZ oprávněně odňala stěžovateli, s účinností od 22. 4. 1998, plný invalidní důchod. Odpověď závisí na skutkovém zjištění, zda se stěžovatelův zdravotní stav ke dni 22. 4. 1998, ve srovnání s datem, ke kterému byl dříve přiznán plný invalidní důchod, stabilizoval natolik, že již nadále neodůvodňuje trvání plné invalidity. Stěžovatel namítl procesní vady důkazního řízení ohledně zjištění, zda u něj opravdu došlo ke stabilizaci zdravotního stavu. Poukázal na vyjádření znalce doc. MUDr. E. H., CSc., ze dne 2. 6. 2006, obsahující rozpory se znaleckým posudkem Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále jen IPVZ). Soud, přes žádost stěžovatele, nevyslechl ani zástupce IPVZ ani doc. MUDr. E. H., aby se k rozporům vyjádřili. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na ustanovení §127 odst. 1 a 4 OSŘ, které upravuje provedení důkazu znaleckým posudkem. Stěžovatel rovněž poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 483/01, jehož závěry považuje za využitelné i pro danou věc. Pokud stěžovatel předložil soudu odbornou zprávu doc. MUDr. E. H., obecně uznávaného odborníka v oboru pracovního lékařství, měl soud s tímto důkazním prostředkem nakládat se stejnou procesní relevancí jako s oběma předchozími posudky. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že v otázce posouzení zdravotního stavu stěžovatele se tak neshodly dvě významné medicínské znalecké autority.
Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s právním názorem Nejvyššího správního soudu, že by jeho případ byl srovnatelný s případem, řešeným tímto soudem v rozsudku pod sp. zn. 3 Ads 7/2003, ze dne 7. 8. 2003. V daném případě byla plná invalidita uznána a poté odejmuta v rámci zákona č. 155/1995 Sb. a přílohy k prováděcí vyhlášce č. 284/1995 Sb. Toto však není případ stěžovatele, neboť u něho jde o posuzování trvání plné invalidity uznané podle §29 odst. 2 písm.c) zákona č. 100/1988 Sb. jako tzv. hornické stavovské plné invalidity. Toto ustanovení měl soud aplikovat a v jeho intencích provádět skutková zjištění o jeho zdravotním stavu a o jeho možnostech vykonávat jinou profesi na povrchu. Jestliže soud odmítl konfrontaci rozdílných stanovisek a výslech zástupce znaleckého ústavu, zatížil řízení podstatnou vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. Porušil tím právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces došlo i při rozhodování o náhradě nákladů řízení před krajským soudem.
Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2006, čj. 2 Cad 23/2003 - 136, Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí ČSSZ. Soud doplnil důkazní řízení posudkem Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2003, v jehož závěru se praví, že celková míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti je proto 40 %, ostatní zdravotní postižení se na posudkovém zhodnocení významněji nepodílejí. Stěžovatel tak není plně invalidní podle §29 odst. 2 písm. c) zákona č. 100/1988 Sb., ani podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Je však částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nesouhlasil s uvedenými závěry posudkové komise v Českých Budějovicích, soud zajistil vypracování srovnávacího posudku Posudkovou komisí MPSV ČR v Praze. Tato komise stanovila, v posudku ze dne 7. 4. 2004, po vyšetření zdravotního stavu stěžovatele a po prostudování spisové dokumentace OSSZ a zdravotnické dokumentace praktického lékaře, diagnózu stěžovatele a dospěla ke shodnému závěru jako Posudková komise v Českých Budějovicích. Z uvedeného vyplývá, že k datu 22. 4. 1998 i k datu 20. 11. 2002 nebyl stěžovatel plně invalidní, ale invalidní pouze částečně.
K návrhu stěžovatele, požadujícímu přezkoumání zmíněného rozhodnutí ČSSZ, pověřil krajský soud vypracováním znaleckého posudku Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze, katedru posudkového lékařství. I tento znalecký posudek přinesl závěr, že k oběma uvedeným datům byl stěžovatel jen částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Krajský soud uznal oba posudky posudkových komisí i posudek IPVZ Praha za úplné a přesvědčivé. Při svém rozhodování vyšel ze skutkového stavu, který tu byl v době napadeného rozhodnutí a ze zdravotního stavu stěžovatele ke dni 22. 4. 1998, kdy mu byl odňat plný invalidní důchod.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007 čj. 3 Ads 76/2006 -170, bylo zjištěno, že kasační stížnost stěžovatele byla zamítnuta. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že předmětem jeho přezkumu bylo, v souzené věci, pouze rozhodnutí ČSSZ z roku 2002, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání neprávem odňaté dávky - tedy neprávem odňatého stavovského invalidního důchodu. Proto bylo podstatné zjistit, na základě jakých skutečností ČSSZ stěžovateli v roce 1998 tento invalidní důchod odňala. Účelem soudního přezkumu nebylo posuzovat, za jakých okolností a z jakých důvodů ČSSZ stěžovateli, v roce 1995, invalidní důchod přiznala. Značné množství argumentů v kasační stížnosti stěžovatele se týká právě této okolnosti.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem znaleckého kolektivu, že zdravotní stav stěžovatele neumožňoval ponechání plné invalidity proto, že došlo ke stabilizaci jeho zdravotního stavu. V této souvislosti poukázal na rozsudek sp. zn. 3 Ads 7/2003, kde řešil obdobnou situaci. Znalecké posudky prokázaly, že hlavní příčina nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele, tj. onemocnění páteře, vykazovala stabilizaci takového rozsahu, že vylučovala ponechání plné invalidity. Proto se Nejvyšší správní soud zcela ztotožnil se závěry krajského soudu.
Dalším důvodem kasační stížnosti byla stěžovatelem tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu, který tvrdil, že pokud se stěžovatel odvolával na posudek doc. MUDr. E. H., tento posudek nebylo možno považovat za znalecký posudek, poněvadž se jednalo o posudek předložený ze soukromé iniciativy stěžovatele, a nikoliv posudek vyžádaný soudem. Takový posudek má pouze povahu listinného důkazu. Skutečnost, že se krajský soud k tomuto listinnému důkazu nevyjádřil, uznal Nejvyšší správní soud za pochybení krajského soudu, ale vzhledem k obsahu zmíněných dvou znaleckých posudků nemohl tento nesprávný postup mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
K námitkám stěžovatele ohledně výše odměny za znalecký posudek poukázal na to, že o odměně za znalecký posudek bylo pravomocně rozhodnuto již usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2006. Tímto rozhodnutím byla IPVZ přiznána odměna celkem 25 298,-- Kč. Stěžovatel zaplatil zálohu 18 000,-- Kč a stěžovateli tak byla stanovena pouze povinnost doplatit zbylou částku. O námitkách týkajících se znalečného tedy Nejvyšší správní soud v řízení rozhodovat nemohl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích řízení před obecnými soudy. Polemizuje s právními závěry obecných soudů, pokud jde o právní posouzení provedených důkazů a namítá neprovedení důkazů jím navržených.
V prvé řadě je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudnictví vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla zakotvená v ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud se nezabývá způsobem provádění důkazů, přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy ani posuzováním, které důkazy měly být provedeny. To přísluší pouze obecným soudům. Ústavní soud posuzuje průběh a hodnocení důkazů pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít jen tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Z uvedeného vyplývá, že je pouze na úvaze soudu, který z navržených důkazů provede.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před obecnými soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele. V řízení byl proveden dostatek důkazů potřebných k rozhodnutí ve věci a na základě volného hodnocení důkazů dospěly soudy k právním závěrům, které řádně odůvodnily. Ve svých rozhodnutích se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a opřely svá rozhodnutí o příslušná ustanovení zákona č. 100/1988 Sb., zákona č. 155/1995 Sb. a dalších předpisů. Skutečnost, že obecné soudy považovaly provedené důkazy za dostatečné k vyslovení právního závěru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl první senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu