ECLI:CZ:US:2007:1.US.1643.07.1
sp. zn. I. ÚS 1643/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti J. V. a L. Š., obou zastoupených Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem v Novém Jičíně, Havlíčkova 4, proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26.11.2002, čj. 16 C 41/2001-37, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.1.2003, čj. 8 Co 3/2003-50, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2007, čj. 28 Cdo 2249/2006-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírají ji zejména o následující důvody.
Stěžovatelé se domáhali žalobou připuštění obnovy řízení, ve kterém Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 221.2.1995, čj. 22 Ca 445/94-31, potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu Nový Jičín - pozemkového úřadu ze dne 2.6.1994, čj. PÚ 6899/92-Kra-202, kterým pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí ve výroku označených. Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 26.11.2002, čj. 16 C 41/2002-37, řízení o povolení obnovy řízení zastavil. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22.1.2003, čj. 8 Co 3/2003-50, usnesení okresního soudu potvrdil. Usnesení krajského soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27.3.2007, čj. 28 Cdo 2249/2006-110, odmítl.
Všechny uvedené soudy zaujaly právní názor, že v posuzované věci není obnova řízení přípustná. Stěžovatelé s tímto právním názorem nesouhlasí. Odvolávají se přitom na ust. čl. XXV. odst. 2 zákona č. 151/2002 Sb., podle kterého nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní předpis jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem účinnosti tohoto zákona, tj. 1.1.2003. Stěžovatelé mají za to, že se na řízení o povolení obnovy řízení v době, kdy o věci rozhodoval krajský soud, již vztahoval novelizovaný o.s.ř. Podle ust. §245 tohoto novelizovaného o.s.ř. bylo možné podat ve věci stěžovatelů návrh na obnovu řízení a krajský soud se tedy měl návrhem věcně zabývat. Jestliže tak neučinil, porušil tím základní právo stěžovatelů domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 16 C 41/2001, vedený u Okresního soudu v Novém Jičíně a zjistil, že dne 19.1.2001 podali stěžovatelé spolu s H. Ch. návrh na obnovu řízení ve věci jejich tvrzeného restitučního nároku, o kterém rozhodl Okresní úřad - pozemkový úřad Nový Jičín pod čj. PÚ 6899/92-Kra-202. Okresní soud řízení zastavil.
Rozhodnutí odůvodnil tím, že o.s.ř. upravuje správní soudnictví v samostatné části V., v §244 a následujících. Podle těchto ustanovení je (s výjimkou řízení ve věcech důchodového zabezpečení) řízení jednoinstanční, a proto na ně nelze použít ust. části IV. o.s.ř. o opravných prostředcích. Rozhodnutí pozemkového úřadu přezkoumával Krajský soud v Ostravě, který je rozsudkem ze dne 21.2.1995, čj. 22 Ca 445/94-3, potvrdil. Proti jeho rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky, ani mimořádné, včetně obnovy řízení. Není tedy dána funkční příslušnost žádného soudu, který by o podaném opravném prostředku mohl rozhodnout. Soud proto řízení o připuštění obnovy řízení zastavil. Toto usnesení stěžovatelé napadli odvoláním, o kterém Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22.1.2003, čj. 8 Co 3/2003-50, rozhodl tak, že je potvrdil. V odůvodnění se ztotožnil se závěry okresního soudu o tom, že podmínky řízení ve věci nejsou dány. Stěžovatelé napadli toto usnesení dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27.3.2007, čj. 28 Cdo 2249/2006-110, odmítl jako nepřípustné.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud, který jen uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za ústavně konformní. K výzvě Ústavního soudu se k návrhu vyjádřily i Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Novém Jičíně, které však jen odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud tato vyjádření nezasílal stěžovatelům a nevzal je za základ svého zjištění a rozhodnutí, neboť nic nového oproti napadeným rozhodnutím nepřinášejí.
IV.
Je nepochybné, že Krajský soud v Ostravě v usnesení ze dne 22.1.2003, kterým potvrdil usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26.11.2002, čj. 16 C 41/2001-37, stěžovatele nesprávně poučil o možnosti podat proti tomuto usnesení dovolání, neboť dovolání proti tomuto rozhodnutí v té době přípustné nebylo. To však nic nemění na tom, že se v posuzovaném případě nejedná o případ předvídaný v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto předpisu byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o takovém mimořádném opravném prostředku. Dovolání však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto proto, že podle tehdy platného znění o.s.ř. nebylo dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se potvrzuje rozhodnutí soudu I. stupně o zastavení řízení, přípustné. Nešlo tedy o aplikaci ust. §237 odst. 1 písmeno c) o.s.ř., kdy přípustnost dovolání záležela na úvaze dovolacího soudu. Ostatně, ani sám stěžovatel ve svém dovolání neuplatnil, že by v napadeném usnesení krajského soudu šlo o rozhodnutí zásadního právního významu. Namítal pouze, že je vadné po právní stránce.
Lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.1.2003, čj. 8 Co 3/2003-50, a proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26.11.2002, čj. 16 C 41/2001-37, proto počala běžet dnem doručení usnesení krajského soudu stěžovatelům, tj. dnem 13.2.2003 (viz doručenky na č.l. 53 soudního spisu). Ústavní stížnost však byla podána na poštu dne 27.6.2007, tedy očividně po lhůtě zákonem stanovené k podání návrhu. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26.11.2002, čj. 16 C 41/2001-37, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.1.2003, čj. 8 Co 3/2003-50, jako opožděný návrh odmítnout [§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá ve výkladu podústavního práva stěžovateli, přesněji zákona č. 151/2002 Sb. Stěžovatelé nesouhlasí s výkladem, který provedl Nejvyšší soud, podle kterého v řízení o povolení obnovy řízení soudy postupovaly podle o.s.ř. ve znění platném v době, kdy stěžovatelé podali návrh na povolení obnovy řízení. Namítá, že počínaje dnem 1.1.2003 měl odvolací soud, který v té době o věci rozhodoval, postupovat podle nového znění zákona, měl změnit rozhodnutí soudu I. stupně a o obnově řízení rozhodovat.
V této věci se Ústavní soud přiklání k závěrům obsaženým v napadeném usnesení Nejvyššího soudu čj. 28 Cdo 2249/2006-110; z nich vyplývá, že řízení bylo zahájeno a rozhodovalo se v něm podle toho znění o.s.ř., které upravovalo postup soudu při rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutí správních orgánů před 1.1.2003. Podle těchto ustanovení bylo také řízení dokončeno před odvolacím soudem; pro věc stále platilo ust. §250s o.s.ř., podle něhož nebyly proti rozhodnutí soudu přípustné opravné prostředky, nestanoví-li zákon jinak (a návrh na obnovu řízení tam uveden nebyl). Nebyla-li v těchto řízeních povolena obnova řízení, tím méně bylo možné - jak uvedl Nejvyšší soud - dovodit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se potvrzuje usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení ve věci "připuštění" obnovy řízení.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy uzavřel, že napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Vojen Güttler
předseda senátu