ECLI:CZ:US:2007:1.US.1655.07.1
sp. zn. I. ÚS 1655/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 25, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 30. 5. 2007, čj. 55 Nt 356/2007 - 13, a usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 9. 5. 2007, čj. 4 KZV 41/2006 - 123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se M. Ž. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále též "krajský soud"), a usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále též "státní zástupce"), pro porušení čl. 8 odst. 1, 5, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel je stíhán pro pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaný 32-ti dílčími skutky, s celkovou škodou přesahující 36 miliónů korun a dále pro tři útoky jednoho pokračujícího trestného činu zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 2 TrZ. Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 11. 2006, čj. 0 Nt 90/2006 - 6, byl vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b), c) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Toto usnesení bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a stěžovatel byl vzat do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) TrŘ.
Usnesením, napadeným ústavní stížností, odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti shora označenému usnesení státního zástupce, kterým byl stěžovatel ponechán i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) TrŘ. Rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo neveřejné zasedání, v němž byl stěžovatel slyšen a vyjádřil se k vazebním důvodům. Stěžovatel tvrdil, že k jeho ponechání ve vazbě nebyly splněny zákonné podmínky, neboť usnesení krajského soudu není řádně odůvodněno ve vztahu k jeho argumentaci a neobsahuje ani odůvodnění, zda pokračování jeho vazebního stíhání je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud znovu připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není soudem nadřízeným obecným soudům ani dalším orgánům činným v trestním řízení, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Do tzv. vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
Jak správně stěžovatel uvedl, s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, důvodnost setrvání obviněného ve vazbě je třeba hodnotit podle konkrétních okolností každého případu. Pokračující vazba může být důvodná jen tehdy, jsou-li dány konkrétní skutečnosti poukazující na existenci opravdového požadavku veřejného zájmu, které, i s ohledem na presumpci neviny, převažují nad pravidlem respektování osobní svobody.
Trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, je podmínkou sine qua non při posuzování zákonnosti pokračující vazby, po určité době to však již není dostačující. V takovém případě musí Ústavní soud rozhodnout, zdali další důvody, uplatněné soudními orgány, nadále ospravedlňují zbavení svobody. Pokud jsou tyto důvody "závažné" a "dostatečné", potom musí Ústavní soud také zjistit, zda příslušné orgány postupovaly v řízení se "zvláštní péčí" (viz z mnoha dalších I. A. proti Francii, rozsudek Evropského soudu ze dne 23. září 1998, odst. 102).
Z napadených usnesení vyplývá, že orgány rozhodující o vazbě spatřovaly důvody vazby útěkové, podle ustanovení §67 písm. a) TrŘ, ve skutečnosti, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin s trestní sazbou od pěti do dvanácti let. Při dané právní kvalifikaci a závažnosti věci je reálně ohrožen vysokým nepodmíněným trestem odnětí svobody, protože škoda, kterou měl stěžovatel způsobit, dosahuje takové výše (cca 36 miliónů korun), že lze očekávat uložení trestu v horní části trestní sazby. Obava z útěku tak vyplývá ze samotné hrozby trestem při dané právní kvalifikaci umocněné skutečností, že stěžovatel nemá stálé bydliště. Trvalý pobyt má totiž na Městském úřadu ve Dvoře Králové nad Labem, bez ohledu na jeho argumentaci, že údajně bydlel u pana O., který potvrdil, že ho od léta 2005 neviděl. Současně bylo poukázáno na další skutečnosti, ospravedlňující ponechání stěžovatele ve vazbě, tj. že se jednalo o promyšlenou a pokračující trestnou činnost. Způsobená škoda podstatně přesahuje škodu velkého rozsahu. V březnu a dubnu roku 2007 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro dalších pět dílčích útoků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 TrZ a tři útoky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 TrZ. Tím vzrostl počet poškozených (33 subjektů) a způsobená škoda (více jak 36 miliónů korun). V neposlední řadě bylo rovněž poukázáno na skutečnost, že stěžovatel před zadržením pobýval delší dobu v zahraničí, je rozvedený, bezdětný, údajně bez majetku, bez zaměstnání a vzdělání. Proto státní zástupce a krajský soud dospěly k závěru, že z uvedených skutečností vyplývá obava, že propuštěním stěžovatele z vazby by bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. S ohledem na rozsah věci, způsobenou škodu, počet poškozených, nově zahájená trestní stíhání stěžovatele pro další útoky pokračujícího trestného činu podvodu a zpronevěry a z toho pramenící potřeby opatřování dalších důkazů, je zřejmé, že přípravné řízení nemohlo být skončeno (§71 odst. 4 TrŘ).
Ústavní soud připouští, že závažnost obvinění nemůže sama o sobě ospravedlnit dlouhé trvání vazby. V případě stěžovatele zastává názor, že z odůvodnění napadených rozhodnutí, bez jakýchkoli pochybností, vyplývá splnění podmínky nezbytné při posuzování zákonnosti pokračující vazby, neboť podezření, že stěžovatel trestné činy spáchal, se neoslabuje, ale naopak trvá a posiluje. Vycházejí najevo další nové dílčí útoky spáchané stěžovatelem, pro které bylo v březnu a dubnu roku 2007 zahájeno jeho další trestní stíhání pro pokračující trestný čin podvodu a zpronevěry. Z uvedených faktů je zřejmý požadavek veřejného zájmu, ospravedlňující pokračování vazby, který převážil nad právem stěžovatele na osobní svobodu.
Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění usnesení státního zástupce, ve spojení s usnesením krajského soudu, dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§134 odst. 2 TrŘ, ve spojení s §67 a §71 odst. 4, 6 TrŘ). Napadená usnesení obsahují konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazby podle §67 písm. a) TrŘ a další zákonné podmínky upravené v ustanovení §71 odst. 4 TrŘ. Proto nelze odmítnout přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o přítomnosti konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. a) a §71 odst. 4 TrŘ, jako zákonného důvodu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody, které nepřekročilo zákonem stanovenou dobu (čl. 8 odst. 1, 5 Listiny).
V projednávané věci nebylo porušeno ani právo stěžovatele na spravedlivý proces (soudní ochranu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Bylo mu zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislých a nestranných soudů, jehož ostatně náležitě využil. Krajský soud, v souladu s judikaturou Ústavního soudu, stěžovatele vyslechl k jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce a reagoval na námitku týkající se jeho zdravotního stavu. Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jako tomu bylo v dané věci, ale toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Nevyhovění stížnosti stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Skutečnost, že stěžovatel se závěry orgánů rozhodujících o vazbě nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ke stěžovatelem tvrzenému porušení čl. 36 odst. 2 Listiny dojít nemohlo, neboť se jedná o ustanovení, které dopadá na rozhodnutí veřejné správy a v projednávané věci stěžovatel netvrdil, že by byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, nýbrž napadl rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Nepřípadné je rovněž tvrzení o porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatel má od samotného počátku trestního stíhání zajištěnu právní pomoc, v podobě zvoleného obhájce.
Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem tvrzené, ale nijak blíže odůvodněné, porušení čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy. Stěžovatel byl v řízení o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším ponechání ve vazbě řádně vyslechnut v jazyce, jemuž rozumí, za přítomnosti obhájce, přičemž právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě má vztah zejména k samotnému meritornímu řízení o vině a trestu a na vazební řízení se použije pouze přiměřeně. Navíc, v tomto případě stěžovatel ve své stížnosti žádné výslechy svědků ani nenavrhoval. Ústavní soud tedy neshledal porušení práv zakotvených v čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy.
V dané věci nebylo zjištěno ani překročení zákonem stanovené maximální délky doby trvání vazby v přípravném řízení, která je u trestných činů s trestní sazbou pět až dvanáct let stanovena na jeden rok (§71 odst. 8 TrŘ). Stěžovatel byl zadržen dne 30. 10. 2006, do vazby byla vzat dne následujícího a usnesení krajského soudu, napadené touto ústavní stížností, bylo vydáno dne 30. 5. 2007. Z uvedeného je zřejmé, že k překročení zákonem stanovené maximální délky doby trvání vazby v přípravném řízení nedošlo.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu