ECLI:CZ:US:2007:1.US.172.07.1
sp. zn. I. ÚS 172/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. T., zastoupeného JUDr. Zbyškem Melichem, advokátem v Praze 4 - Modřany, U Šumavěnky 18, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 17 Co 284/2006-102 ze dne 13. 11. 2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č.j. 8 C 197/2005-59 ze dne 7. 2. 2006 ve znění usnesení č.j. 8 C 197/2005-62 ze dne 22. 2. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 17 Co 284/2006-102 ze dne 13. 11. 2006, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č.j. 8 C 197/2005-59 ze dne 7. 2. 2006 ve znění usnesení č.j. 8 C 197/2005-62 ze dne 22. 2. 2006, kterým byla zamítnuta jeho žaloba a žaloba E. T. o určení, že žalovaný R. F. je vlastníkem předmětných pozemků, a o určení, že kupní smlouva o prodeji pozemků, uzavřená mezi žalobci a L. F. dne 21. 6. 1996 s dodatkem ze dne 2. 10. 1996 je platná. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Důvodem zamítavého rozhodnutí soudu I. stupně bylo to, že soud nezjistil naléhavý právní zájem na "vynesení rozsudku". Porušení práva na spravedlivý proces je v tom, že soud I. stupně měl rozhodnout o určení vlastnictví pozemků a jako předběžnou otázku měl řešit platnost kupní smlouvy. Soud však platnost kupní smlouvy řešil jako samostatnou část žaloby, vyžádal si zaplacení soudního poplatku a poté se touto částí žaloby nezabýval. Hlavní část určovací žaloby opět fakticky nebyla souzena a to přesto, že naléhavost právního zájmu na skutečném rozsudku byla evidentní (rozsudek sp. zn. 8 C 197/2005-59 ze dne 7. 2. 2006 ve znění "jakési opravy ze dne 22. 2. 2006" nepovažuje stěžovatel za rozsudek). Naléhavost právního zájmu spatřoval v tom, že požadovaný rozsudek je podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Porušení práva na ochranu vlastnického práva spatřuje stěžovatel v tom, že mu soud svými rozsudky fakticky znemožňují vlastnit nemovitý majetek, který při uzavření kupní smlouvy zaplatil navíc řádně.
Proto navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 8 C 197/2005 vedený u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel (spolu se svou tehdejší manželkou E. T.) jako žalobce domáhal určení, že žalovaný R. F. je vlastníkem pozemků č. 479/5 o výměře 6.112 m2, č. 480/2 o výměře 6.593 m2 a č. 480/3 o výměře 7.390 m2 v katastrálním území Střížkov u Chotěboře, a dále se domáhal určení, že kupní smlouva o převodu vlastnictví k těmto nemovitostem uzavřená mezi žalobcem a otcem žalovaného L. F. (jako prodávajícím) dne 21. 6. 1996 s dodatkem ze dne 2. 10. 1996 je platná. Podle tvrzení stěžovatele byla uvedená kupní smlouva uzavřena mezi jím (s bývalou manželkou) a otcem žalovaného, byla zaplacena kupní cena a byl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí. Protože podle Katastrálního úřadu v Havlíčkově Brodě byly pozemky nesprávně označeny, vzal stěžovatel návrh na vklad zpět s tím, že bude odstraněna chyba označení a poté bude kupní smlouva znovu předložena katastrálnímu úřadu. Toto se však bezprostředně nestalo pro neshody mezi stěžovatelem a manželkou, které skončily rozvodem. V roce 1998 se stěžovatel začal zajímat o osud pozemků, zjistil, že L. F. je nemocný a následně byl v roce 2000 hospitalizován ve složitém duševním stavu. V roce 2005 stěžovatel nahlédnutím do katastru nemovitostí zjistil, že předmětné nemovitosti vlastní další osoba (K. B.), protože L. F. zemřel. Ze zjištění soudu dále vyplynulo, že v dědickém řízení po zemřelém L. F. nabyl žalovaný R. Fe. předmětné pozemky, které kupní smlouvou ze dne 17. 5. 2005 prodal kupujícímu K. B.; vlastnické právo na základě této kupní smlouvy bylo vloženo do katastru nemovitostí dne 9. 6. 2005 s účinky vkladu ke dni 23. 5. 2005. Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem č.j. 8 C 197/2005-59 ze dne 7. 2. 2006 ve znění usnesení č.j. 8 C 197/2005-62 ze dne 22. 2. 2006 žalobu zamítl s odůvodnění, že stěžovatel jako žalobce nemá ani na jednom z požadovaných určení naléhavý právní zájem, což velmi obsáhle odůvodnil. Své závěry doplnil i odkazem na ustálenou judikaturu obecných soudů. Soud konstatoval, že prodávající zemřel v době, kdy řízení o vkladu práva do katastru nemovitostí neprobíhalo a sami žalobci vzali návrh na vklad zpět. Je sice pravda, že v obecné rovině platí, že dědic zemřelého účastníka smlouvy o převodu nemovitosti je smlouvou uzavřenou mezi třetí osobou a zůstavitelem vázán; na druhé straně je však třeba v takovém případě rozhodnout o tom, na koho po smrti zůstavitele přešly smlouvou převáděné nemovitosti včetně závazku založeného kupní smlouvou mezi stěžovatelem a L. F., tedy o závazku převést vlastnictví a odevzdat předmět koupě. To se však v daném případě nestalo, protože o závazku z kupní smlouvy z roku 1996 rozhodnuto nebylo. Požadovaná určení nejsou podle soudu I. stupně způsobilá posílit právní postavení stěžovatele a být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č.j. 17 Co 284/2006-102 ze dne 13. 11. 2006 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Především se zabýval námitkou, že v řízení před soudem I. stupně bylo rozhodováno, aniž byl podán návrh na zahájení řízení. Konstatoval, že soud I. stupně postupoval řádně, vyjasnil petit stěžovatelova návrhu a připustil změnu žaloby tak, že se stěžovatel domáhal určení, že žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí a dále, že přesně označená kupní smlouva je platná. Soud I. stupně řádně poučil stěžovatele, že musí prokázat naléhavý právní zájem na obou určeních. Dále odvolací soud dovodil, že soud I. stupně správně zjišťoval existenci naléhavého právního zájmu. K věci uvedl, že bylo zjištěno a je nesporné, že jako vlastník pozemků je v katastru nemovitostí zapsán K. B. s účinky od 23. 5. 2005. Uvedl rovněž, že výrok pravomocného rozsudku o určení práva a platnosti právního úkonu není podle §159a o.s.ř. závazný "pro jiné osoby než účastníky řízení a pro všechny orgány", a tak by nezavazoval ani současného v katastru nemovitostí zapsaného vlastníka K. B. Nezavazoval by ani všechny dědice po zemřelém L. F., pouze jednoho z nich, tj. žalovaného. Právní vztahy stěžovatele a těchto osob by zůstaly rozsudkem nedotčeny. I z uvedeného - dovodil odvolací soud - je patrné, že právní zájem stěžovatele na navrženém určení naléhavý není.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, neboť skutkové zjištění nerozporuje. Stěžovatel spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces v podstatě v tom, že soudy měly rozhodnout o určení vlastnictví pozemků a platnost kupní smlouvy měly řešit jako předběžnou otázku. Je patrné, že však stěžovatel argumentaci obecných soudů a právní stránku věci dostatečně nereflektoval. Je zřejmé, že soud I. stupně postupoval řádně, jestliže vedl stěžovatele k vyjasnění petitu žaloby a poučil ho, že je nutno prokázat naléhavý právní zájem na navrhovaných určeních. To však stěžovatel neučinil a proto obecné soudy dovodily, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení nemá. Za tohoto stavu se již dále podanou žalobou po hmotně právní stránce nezabývaly a svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily.
Stěžovatel rovněž namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho vlastnické právo. Ani tuto námitku Ústavní soud nesdílí. Především je nutno poukázat na to, že předmětem řízení určení vlastnického práva stěžovatele vůbec nebylo. Mimo to je třeba zdůraznit, že podle ustálené judikatury účelem čl. 11 Listiny je ochrana vlastnického práva již existujícího, o což se v případě stěžovatele nejedná.
Ústavní soud dospěl k názoru, že obecné soudy postupovaly v souladu s platnými právními předpisy, dostatečně zjistily skutečný stav věci a provedly dokazování a hodnocení důkazů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů uvedenou v ustanovení §132 o.s.ř. Napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež u něho obecné soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z ústavněprávního hlediska plně přijatelná.
Proto Ústavní soud usoudil, že k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, v souzené věci zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Jen jako obiter dictum Ústavní soud připomíná, že jednou ze stěžejních zásad občanského práva je i zásada "právo svědčí bdělým", která vede účastníky občanskoprávních vztahů k tomu, aby řádně a včas uplatňovali svá práva a využívali odpovídajících prostředků k jejich ochraně. V postupu stěžovatele - jak plyne z obsahu spisu -však bdělý přístup a řádnou péči o svá práva rozhodně spatřovat nelze.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu