ECLI:CZ:US:2007:1.US.1723.07.1
sp. zn. I. ÚS 1723/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 18. července 2007 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. L., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kopeckým, advokátem se sídlem 28. října 150/2663, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 3 Tdo 213/2007, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 5 To 94/2006, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. 46 T 15/2004, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. 7. 2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, jehož se dopustil tím, že jednak dne 31. 1. 2001 v Brně s úmyslem obohatit se uzavřel formou notářského zápisu po předchozím souhlasu valné hromady společnosti SELF servis, spol. s r.o., se sídlem v Brně, s V. H. smlouvu o převodu obchodního podílu, na jejímž základě nabyl obchodní podíl V. H. ve společnosti SELF servis, na který připadal splacený vklad ve výši 90.000,- Kč, a to za kupní cenu ve výši 10.000.000,- Kč, kterou se stěžovatel zavázal uhradit nejpozději do 28. 2. 2001, přestože od začátku věděl, že ji neuhradí, ale pro vzbuzení dojmu, že tak učiní vystavil ve prospěch V. H. šek na částku 400.000,- CAD s uvedením data 30.10.2001, i když věděl, že šek není a nebude krytý, neboť účet, na jehož vrub byl šek vystaven, byl na žádost stěžovatele ke dni 25. 2. 1998 zrušen, čímž V. H. způsobil škodu ve výši 10.000.000,- Kč. Jednak dne 13. 2. 2001 v Brně s úmyslem obohatit se uvedl společníky společnosti SELF servis v omyl o důvodech úhrady částky 150.000,- USD z účtu společnosti a dal účetní společnosti podklady k převodu této částky na účet své dcery, k němuž měl dispoziční právo, a poté tyto peníze použil pro vlastní potřebu, čímž společnosti SELF servis způsobil škodu ve výši 5.591.850,- Kč. Za tento trestný čin a sbíhající se přípravu trestného činu vraždy podle §7 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30.3.2004, sp. zn. 50 T 16/2003, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 4 To 75/2004, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let a 6 měsíců.
O odvolání stěžovatele, státního zástupce i poškozené společnosti SELF servis rozhodl vrchní soud napadeným rozsudkem tak, že jej jednak doplnil o výrok, kterým stěžovateli uložil trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu, a jednak jej částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody a nově rozhodl tak, že stěžovatel se zavazuje nahradit poškozené společnosti SELF servis částku ve výši 5.591.850,- Kč. Dále podle §256 tr. řádu odvolání stěžovatele zamítl.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, v němž namítal, že svým chováním nenaplnil ani subjektivní stránku, ani objektivní stránku trestného činu. Již od počátku trestního stíhání naopak tvrdil, že nikoho v omyl neuvedl a zdůraznil, že jeho odsouzení bylo založeno na lživých výpovědích svědků. Nejvyšší soud jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti namítané porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřoval v tom, že obecné soudy nepojaly jeho tvrzení jako věrohodná, svá skutková zjištění ani úvahy, kterými se řídily při hodnocení provedených důkazů v odůvodnění svých rozhodnutí řádně nevyložily a s dalšími skutkovými tvrzeními stěžovatele se řádně nevypořádaly. Dále v ústavní stížnosti předestřel celou řadu argumentů a tvrzení, které dle jeho názoru měly obecné soudy při svém rozhodování zohlednit. S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů. Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, Sb.n.u., sv. 32, nález č. 42 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, dosud nepublikováno, dostupný na www.judikatura.cz).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, které opírá především o fakta týkající se hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, se shodují s námitkami, které uplatňoval již v řízení před nalézacím i odvolacím soudem, a kterými se soudy pečlivě zabývaly. S těmito námitkami se obecné soudy vypořádaly, své závěry řádně odůvodnily a jejich názory Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí akceptoval a zdůvodnil proč. Obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů a podrobně se vypořádaly s argumenty, které stěžovatel v průběhu řízení předestřel. Samu okolnost, že těmto námitkám stěžovatele nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nemohlo být vyhověno návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť ten má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2007
František Duchoň
předseda senátu