ECLI:CZ:US:2007:1.US.18.06.1
sp. zn. I. ÚS 18/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Města Ostrov, Městský úřad Klínovecká 1204, Ostrov nad Ohří právně zastoupeným JUDr. Liborem Čihákem, advokátem se sídlem AK Šandera a Čihák, K. H. Borovského 63, Sokolov, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2005, sp.zn. 10 Co 712/2005, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2005, sp.zn. 10 Co 712/2005 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), který byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 6. 2005, č.j. 16 C 275/2002-124 (dále jen "rozsudek okresního soudu"). Tímto rozsudkem okresního soudu bylo výrokem I. určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru mezi Okresním úřadem Karlovy Vary a vedlejším účastníkem ze dne 18. 2. 2002 je neplatné. Výrokem II. byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 99.078 Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 6. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně byla žalovanému uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve stanovené výši.
Stěžovatel poukazuje na to, že ho obecné soudy v souvislosti se zrušením okresních úřadů považovaly za procesního nástupce České republiky - Okresního úřadu Karlovy Vary. Rozpor napadeného rozhodnutí s ústavním pořádkem pak shledává v tom, že obecné soudy svými rozhodnutími založily odpovědnost subjektu (stěžovatele) za jednání, které učinil jiný subjekt, a to Česká republika, resp. jeho tehdejší organizační složka Okresní úřad Karlovy Vary. Podle stěžovatele má Česká republika nést následky za své rozhodnutí, které učinila prostřednictvím svého orgánu. Účastníkem řízení byla Česká republika, která svou způsobilost být účastníkem řízení nepozbyla.
Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy se vůbec nezabývaly obsahem trojstranné dohody ze dne 28. 8. 2002 mezi stěžovatelem, Českou republikou - Okresním úřadem Karlovy Vary a vedlejšího účastníka. Okamžité zrušení pracovního poměru, které učinil Okresní úřad, bylo v rozporu s touto dohodou a bez jakéhokoli konsensu stěžovatele. Stěžovatel se na rozhodování státu nijak nepodílel.
Výklad, který zastávaly obecné soudy by mohl vést k takovému absurdnímu závěru, že kdyby např. okresní úřad rozhodl několik měsíců před ukončením své činnosti, že nebude proplácet platy svým zaměstnancům a takovéto rozhodnutí by bylo následně shledáno nezákonným, k úhradě takto protiprávně zadržovaných mezd by byly vyzvány obce, pokud již za zcela jiné právní situace uzavřely dohodu o tom, že tyto zaměstnance k 1. 1. 2003 od organizační složky státu převezmou.
Obecné soudy se náležitě nevypořádaly s právní argumentací stěžovatele a svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnily. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp.zn. III. ÚS 103/99, podle kterého toliko povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí není v souladu s ústavním pořádkem.
Též byla porušena rovnost stěžovatele v občanském soudním řízení, neboť neobdržel od původního žalovaného personální spis vedlejšího účastníka a neměl žádnou možnost si zajistit podklady týkající se předmětné věci důležité pro jeho obranu proti žalobě, takže nebyl schopen se řádně vyjadřovat k podstatným otázkám.
Podle stěžovatele byla rozsudkem krajského soudu porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Znění dotčených ustanovení je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zní:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zní:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Ústavní soud po prozkoumání ústavní stížnosti, přiložených soudních rozhodnutí, která stěžovatel napadá, a vyžádaného spisu okresního soudu vzal za prokázané, že žalobou ze dne 17. 12. 2002 se J. B., která má v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejšího účastníka, domáhala, aby soud určil, že okamžité zrušení jejího pracovního poměru k České republice - Okresnímu úřadu Karlovy Vary, které jí bylo doručeno dne 21. 10. 2002, je neplatné. Dle usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 4. 2003, č.j. 16 C 275/2002-19, bylo v řízení pokračováno na straně žalované se stěžovatelem. Ve výroku II. tohoto usnesení soud dále rozhodl, že připouští přistoupení České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a České republiky - Ministerstva financí jako druhého a třetího žalovaného do řízení. V odůvodnění soud uvedl, že stěžovatel vstoupil do řízení podle zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů. Toto usnesení bylo k odvolání jak stěžovatele, tak i vedlejšího účastníka a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2003, č.j. 10 Co 447/2003-32, zrušeno. Následným usnesením okresního soudu ze dne 20. 8. 2003, č.j. 16 C 275/2002-36, soud rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované jen se stěžovatelem, neboť vycházel z dohody o přechodu práv a povinností z pracovně právních vztahů, která byla dne 28. 8. 2002 uzavřena mezi Českou republikou - Okresním úřadem Karlovy Vary, Městem Ostrov a žalobkyní (vedlejším účastníkem).
Stěžovatel se však i proti tomuto usnesení odvolal. Krajský soud v Plzni odvoláním napadené usnesení okresního soudu svým usnesením ze dne 19. 12. 2003, č.j. 10 Co 868/2003-44, potvrdil. V odůvodnění uvedl, že přímo ze zákona č. 320/2002 Sb., čl. CXVII, bodu 3 plyne povinnost okresního úřadu se zaměstnancem okresního úřadu a příslušným územním samosprávným celkem, na který jeho práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přejdou, uzavřít dohodu o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Tato dohoda byla uzavřena dne 28. 8. 2002, a i když předpokládala uzavření dodatku k pracovní smlouvě, který uzavřen nebyl, je podle soudu místo výkonu práce zřejmé, a proto ji nelze z důvodu neuzavření dodatku považovat za neplatnou. Z tohoto důvodu tedy stěžovatel vstoupil do práv a povinností původního žalovaného, jak to má na mysli §107 odst. 3 o.s.ř., když otázka platnosti skončení pracovního poměru žalobkyně (vedlejšího účastníka) byla právě předmětem řízení, jehož výsledek nelze předcházet ve stádiu rozhodování o procesním nástupci žalovaného.
K dovolání stěžovatele však Nejvyšší soud uvedená usnesení krajského i okresního soudu usnesením ze dne 9. 9. 2004, č.j. 21 Cdo 1300/2004-62, zrušil. Podle Nejvyššího soudu z §107 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že soud usnesením rozhodne o tom, s kým bude v řízení pokračovat, jen tehdy, ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení účastník občanského soudního řízení a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení. Neztratí-li však účastník občanského soudního řízení způsobilost být účastníkem řízení, jak je tomu v tomto případě, kdy jde o procesní účastenství České republiky, je přípustný jen postup podle §107a o.s.ř., který předpokládá kromě jiného návrh žalobce. Soud též uvádí, že na platnost dohody o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nemělo vliv "okamžité zrušení pracovního poměru" ze dne 18. 10. 2002. Na přejímajícího zaměstnavatele podle Nejvyššího soudu přechází práva a povinnosti nejen vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah v době přechodu vůči dosavadnímu zaměstnavateli nepochybně trval, ale i vůči těm zaměstnancům, kteří v době přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů vedli u soudu s dosavadním zaměstnancem spor o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Nosným důvodem rozhodnutí Nejvyššího soudu však byla zmatečnost řízení, neboť o věci v prvním stupni rozhodoval samosoudce, namísto senátu, který rozhoduje v pracovních věcech, a odvolací soud nezjednal nápravu.
Následně okresní soud rozhodl v senátě usnesením ze dne 18. 10. 2004, č.j. 16 C 275/2002-67, o tom, že v řízení bude pokračováno na straně žalované s Městem Ostrov.
Rozsudkem ze dne 1. 6. 2005, č.j. 16 C 275/2002-124, Okresní soud v Karlových Varech rozhodl tak, že se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 18. 10. 2002 je neplatné. Dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 99.078 Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 6. 2003 do zaplacení, a o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítá, že ač zavázaný dohodou ze dne 28. 8. 2002, v rozporu s touto dohodou činil jeden subjekt právní úkony, které zcela vybočují z obsahu jím uzavřené dohody a v důsledku kterých vzniká povinnost nahradit nemalé finanční částky. Dále namítá, že v dané věci nedošlo k zániku subjektu, který je nositelem práv a závazků, tj. státu a tento by tak odpovědnost za rozhodování své organizační složky měl nadále nést sám. Konečně namítá pochybení při zjišťování skutkového stavu.
Krajský soud v Plzni rozsudek prvního stupně svým rozsudkem ze dne 13. 10. 2005, č.j. 10Co 712/2005-144, potvrdil. K otázce právního nástupnictví odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně ji vyřešil ve světle shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu.
Dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2007, č.j. 21 Cdo 719/2006-159, odmítnuto. Ve vztahu k přechodu práv a povinností podle zákona č. 320/2002 Sb. dovolací soud poukázal na své výše uvedené usnesení ze dne 9. 9. 2004, č.j. 21 Cdo 1300/2004-62, podle kterého nedílnou součástí přešlých práv a povinností je i povinnost uspokojit nároky žalobkyně (vedlejšího účastníka) z neplatného rozvázání pracovního poměru, i když je učinil dosavadní zaměstnavatel.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že na něj nepřechází práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů podle čl. CXVII, bod 2. zákona č. 320/2002 Sb., pokud tato práva či povinnosti vznikla v důsledku jednání původního zaměstnavatele, tj. České republiky, resp. příslušného okresního úřadu, jako její organizační složky.
Ústavní konformitou uvedeného ustanovení se Ústavní soud již zabýval v nálezu ze dne 5. 2. 2003, č.j. Pl. ÚS 34/2002, ve kterém uvedl, že "připuštění autoritativní delimitace zákonem č. 320/2002 Sb. je sice omezením autonomie obcí, měst a krajů určovat počty zaměstnanců svého obecního, městského či krajského úřadu [§102 odst. 2 písm. j) zákona o obcích nebo §59 odst. 1 písm. b) zákona o krajích], jde však o omezení zákonné. Ustanovení o autoritativní delimitaci podle zákona č. 320/2002 Sb. působí v tomto ohledu jako lex specialis vůči zmíněným ustanovením zákonů o územní samosprávě. (...) Autoritativní delimitace úředníků rušených okresních úřadů na kraje a pověřená města a obce představuje jistý zásah do majetkových poměrů územního samosprávného celku; obce, města a kraje mají právní subjektivitu oddělenou od státu, jsou vybaveny vlastním majetkem a hospodaří podle vlastního rozpočtu (čl. 101 odst. 3 Ústavy). Podrobná zákonná regulace hospodaření územní samosprávy je však přípustná, samospráva neznamená svrchovanost místních společenství (čl. 101 odst. 4 Ústavy)." Ústavní soud též v tomto nálezu uvedl, že "nepochybně hlavním důvodem pro automatické zachování pracovního poměru v uvedených případech je ochrana zaměstnance před hrozbou nezaměstnanosti."
Předmětná ustanovení zákona č. 320/2002 Sb., jsou ustanoveními jednoduchého práva, jejichž výklad přísluší zásadně obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do něj zasahovat, do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. O takový případ ale v projednávané věci nejde.
Jazykovým výkladem čl. CXII bod 2. zákona č. 320/2002 Sb., lze dospět k závěru, že přechází všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů; toto ustanovení žádná práva ani povinnosti z tohoto přechodu nevylučuje.
Pro tento výklad hovoří nejen formální výklad jazykový, nýbrž i další argumenty. Je-li neplatně zrušen pracovní poměr, má zaměstnanec při splnění dalších podmínek právo na další zaměstnání, neboť jeho pracovní poměr trvá. Proto i tento nárok vyplývající z neplatně zrušeného pracovního poměru musí být uplatňován vůči novému zaměstnavateli, na kterého práva a povinnosti přešly. K ochraně zaměstnance, která je, jak již Ústavní soud jednou výslovně vyjádřil, hlavním účelem této právní úpravy (ratio legis), by dále zcela jistě nepřispívalo, pokud by některá práva ze svého zaměstnaneckého poměru musel uplatňovat vůči dvěma různým osobám, což je nutným následkem výkladu, který zastává stěžovatel. Již tyto racionální argumenty nenasvědčují tomu, že interpretace obecných soudů by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Z ústavního hlediska proto nelze obecným soudům ve vztahu k interpretaci uvedeného ustanovení vytknout nějaké pochybení.
Namítá-li konečně stěžovatel, že byla porušena rovnost stěžovatele v občanském soudním řízení, neboť neobdržel od původního žalovaného personální spis vedlejšího účastníka a neměl žádnou možnost si zajistit podklady týkající se předmětné věci, pak ani tato námitka není důvodná. Tyto problémy stěžovatele týkající se zjišťování skutkového stavu se týkají stěžovatele a původního zaměstnavatele, nemohou však mít vliv na řízení, jehož účastníky jsou třetí osoby. Tuto skutečnost tedy nelze namítat ve vztahu k řízení, jehož účastníky byli stěžovatel a vedlejší účastník.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, protože Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelem tvrzených základních práv a svobod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Vojen Gűttler,
předseda senátu