ECLI:CZ:US:2007:1.US.1806.07.1
sp. zn. I. ÚS 1806/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. srpna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Cihlářova 4, Moravská Třebová, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 4 C 110/2006, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 19 Co 88/2007, za účasti Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a A. Ď., zastoupené JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Tovární 7, Znojmo, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se ukládá povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 4.800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 13. 7. 2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků obecných soudů.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě bylo určeno, že výpověď z nájmu bytu daná stěžovatelem a doručená dne 19. 4. 2006 žalobkyni (nyní vedlejší účastnici) je neplatná. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 5.147 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Brně byl ve věci samé rozsudek nalézacího soudu potvrzen a pokud jde o náhradu nákladů řízení, byl změněn tak, že stěžovatel je povinen uhradit částku 8.003 Kč jako náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a současně mu byla uložena povinnost uhradit na nákladech odvolacího řízení částku 13.993 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil námitku, že o žalobě rozhodoval místně nepříslušný soud, a dále tvrdí, že obecné soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že žalobkyně, ač k okamžiku doručení výpovědi již nebyla nájemcem bytu, je aktivně legitimovanou k podání žaloby (na základě rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 12. 2004, č. j. 5 C 616/2002-160, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 19 Co 18/2005-205, kterými bylo přivoleno k výpovědi z nájmu předmětného bytu, došlo ke dni 1. 4. 2006 k zániku nájemního vztahu).
Podle stěžovatele tím obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti postupoval soudce zpravodaj v řízení podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici řízení k zaslání jejich vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel zcela pomíjí, že je to především on, kdo svými opakovanými žalobami a opravnými prostředky vytváří naprosto nepřehledný stav a svými procesními úkony (které nejsou často ani v jeho zájmu) brání mnohdy soudům v plynulém vyřizování věcí. V dané věci brojí proti rozhodnutí soudu v řízení, které sám zcela nadbytečně vyvolal tím, že dal žalobkyni novou výpověď z nájmu bytu, ačkoliv věděl, že již k jeho dřívější výpovědi z nájmu bytu bylo pravomocně přivoleno a že nájem žalobkyni zanikl. Krajský soud vyjádřil názor, že základní právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo porušeno, a soudu ani není jasné, jakým způsobem by mohl v této věci svým rozhodnutím porušit právo stěžovatele vlastnit majetek. Krajský soud se dále pozastavil i nad přístupem právního zástupce stěžovatele, který podle soudu bez dalšího přejímá skutkové i právní vývody stěžovatele, a je tak otázkou, zda nejde o obcházení ustanovení o povinném zastoupení advokátem a zda přístup právního zástupce není v rozporu s advokátní etikou. Krajský soud k vyjádření rovněž přiložil i seznam řízení zahájených na základě návrhů stěžovatele, která jsou vedena před příslušným senátem (19 Co) tohoto soudu.
Okresní soud ve Znojmě ve svém vyjádření uvedl, že pokud stěžovatel dal vedlejší účastnici výpověď z nájmu bytu v situaci, kdy měl k dispozici rozhodnutí soudu, jímž bylo přivoleno k předchozí výpovědi, jednal v rozporu se zákonem, což se odrazilo ve výroku soudního rozhodnutí. Námitky stěžovatele stran porušení čl. 36 a 38 Listiny pak okresní soud považuje za nepatřičné. Okresní soud však současně Ústavní soud upozornil na skutečnost, že stěžovatel podal v této věci proti rozhodnutí odvolacího soudu rovněž dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto.
Vedlejší účastnice prostřednictvím právního zástupce ve svém vyjádření nejprve rekapitulovala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a anotovala obsah ústavní stížnosti. K jednotlivým námitkám stěžovatele uvedla, že jsou - shrnuto - nedůvodné a že soudy obou stupňů rozhodly správně.
Ze spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 4 C 110/2006 soudce zpravodaj zjistil, že stěžovatel skutečně podal dne 16. 7. 2007 prostřednictvím soudu prvního stupně dovolání (č. l. 56) a na základě výzvy okresního soudu (č. l. 60) dne 25. 7. 2007 doložil, že uhradil soudní poplatek (č. l. 61).
II.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu, že nebyl přípustný, je podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti.
Přitom však platí, že v této fázi není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat přípustnost stěžovatelem podaného dovolání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu posoudit podané dovolání jak z hlediska přípustnosti, tak eventuálně z hlediska důvodnosti.
Bylo by zásahem do pravomoci Nejvyššího soudu a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost. To vše platí ovšem za předpokladu, že dovolání bylo podáno formálně řádně a nebyla-li jeho přípustnost dle příslušných ustanovení o. s. ř. (§236 a násl.) výslovně vyloučena. Za řádnost dovolání si ručí dovolatel (povinně právně zastoupený) a Ústavní soud by vykonával nepřípustný zásah do svobodné vůle dovolatele, pokud by "jaksi v předstihu" posuzoval, zda vůle stěžovatele byla uplatněna formálně řádně a vyvozoval ze svých posouzení důsledky promítající se do řízení o ústavní stížnosti.
Jak uvedeno shora, stěžovatel podal proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání k Nejvyššímu soudu. Je tedy zřejmé, že sám stěžovatel svým postupem dal najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. S ohledem na to posoudil soudce zpravodaj ústavní stížnost za dané procesní situace jako nepřípustnou a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.
III.
Ačkoliv se Ústavní soud prozatím ústavní stížností stěžovatele nemohl meritorně zabývat, postup obecných soudů v předchozích řízení vedl soudce zpravodaje k tomu, aby k věci připojil alespoň komentář ve formě obiter dicta.
Z přehledu, který Ústavnímu soudu zaslal Krajský soud v Brně, vyplývá, že stěžovatel je účastníkem celé řady řízení, v nichž využívá rozmanité množství různých procesních prostředků, jež mu právní řád poskytuje. O této skutečnosti je ostatně velmi dobře informován i Ústavní soud, na který se stěžovatel po vyčerpání těchto prostředků obrací s ústavními stížnostmi. Na druhou stranu tento konkrétní případ dokládá, že rovněž samotné obecné soudy jsou ochotny se na vytváření těchto často "virtuálních" řízení, která mají s nalézáním materiální spravedlnosti pramálo společného, aktivně podílet a v podstatě stěžovatele v praxi, proti níž obecné soudy brojí a jíž se - jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí i vyjádření k ústavní stížnosti - brání, utvrzovat. Soudce zpravodaj je názoru, že v daném případě obecné soudy nesprávně posoudily otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně (vedlejší účastnice) za situace, kdy mezí ní a stěžovatelem zanikl nájemní vztah k bytu, a to dokonce i na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Podle soudce zpravodaje proto nebyl důvod zahajovat řízení, resp. poskytovat soudní ochranu tam, kde vlastně neexistuje jakýkoliv jeho hmotněprávní podklad (jinak řečeno, není vlastně co soudně chránit). Takový postup je v důsledku zcela nerozumný a nehospodárný, neboť zatěžuje činnost obecných soudů a způsobuje nesmyslné finanční výdaje účastníkům řízení (v tomto smyslu soudce zpravodaj - na rozdíl od krajského soudu - rozumí opodstatněné námitce stěžovatele stran porušení práva vlastnit majetek).
Soudce zpravodaj však nemohl pominout skutečnost, že v řízení o ústavní stížnosti to byl stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, kdo svým jednáním způsobil, že účastníci a vedlejší účastnice učinili zbytečné procesní úkony. To proto, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce neinformoval Ústavní soud o podaném dovolání, ačkoliv jde o podstatnou skutečnost mající vliv na posouzení splnění náležitostí návrhu a jeho případné procesní odmítnutí či naopak meritorní posouzení. Tuto skutečnost soudce zpravodaj zjistil až z vyjádření Okresního soudu ve Znojmě a ze spisu tohoto soudu, tj. poté, kdy žádal vyjádření od účastníků řízení a zejména vedlejší účastnice, která byla v této souvislosti nucena obstarat si právní zastoupení a vynaložit na něj další finanční prostředky.
Vzhledem k tomu, že tyto náklady spojené s řízením o ústavní stížnosti vznikly vedlejší účastnici chováním stěžovatele zcela zbytečně, dospěl soudce zpravodaj k závěru, že v daném případě nastaly okolnosti odůvodňující použití ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a proto uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (srov. obdobně například usnesení Ústavního soudu z 18. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 337/05). Přiznání náhrady nákladů řízení podle tohoto ustanovení není vázáno na výslovný návrh účastníka či vedlejšího účastníka řízení a není vyloučeno ani v případě, že návrh je odmítán (srov. opačně podmínky pro přiznání náhrady nákladů zastoupení podle §83 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že nákladový výrok je výrokem toliko akcesorickým ve vztahu k výroku týkajícímu se návrhu samého, je třeba dovodit, že je k jeho přijetí příslušný ten orgán, kterému zákon o Ústavním soudu svěřuje rozhodování o návrhu samotném.
Soudce zpravodaj při stanovení výše nákladů řízení vyšel z ust. §7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 3 písm. g) (sazba mimosmluvní odměny 2.100 Kč za jeden úkon právní služby při tarifní hodnotě 25.000 Kč) a ust. §13 odst. 3 (náhrada hotových výdajů 300 Kč za jeden úkon právní služby) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a vedlejší účastnici proto přiznal náhradu za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení s plnou mocí a písemné podání k Ústavnímu soudu) v celkové výši 4.800 Kč (2 x 2.100 Kč + 2 x 300 Kč).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2007
Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj