ECLI:CZ:US:2007:1.US.185.07.1
sp. zn. I. ÚS 185/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TAMDA a. s., se sídlem Brno, Hudcova 70a/504, IČ 46709355, zastoupené JUDr. Ing. I. R., proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 11. 2004, čj. 34 E 250/2001 - 19, Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, čj. 13 Co 204/2005 - 24, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006, čj. 20 Cdo 993/2006 - 33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byl zastaven výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné I. L., dále zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, čj. 13 Co 204/2005 - 24, kterým bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno, a konečně i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006, čj. 20 Cdo 993/2006 - 33, kterým bylo její dovolání odmítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ji obecné soudy nepřiměřeně omezily na základních právech a svobodách, zejména na právu na soudní a jinou právní ochranu podle ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení tohoto práva došlo tím, že jí bylo znemožněno vést výkon rozhodnutí přesto, že postupovala řádně, v souladu se zákonem a poskytla soudu požadovanou součinnost. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zastavil výkon rozhodnutí, aniž tento svůj krok dostatečně odůvodnil a aniž se vypořádal s jejími procesními návrhy, které mohly mít vliv na úspěšnost výkonu rozhodnutí. Obvodní soud se totiž, přes návrhy stěžovatelky, nedotázal povinné, zda a od koho pobírá mzdu či jiný příjem, popřípadě u které banky má své účty, jaká jsou jejich čísla apod. Nepředvolal povinnou a nevyzval ji k prohlášení o majetku. Odvolací soud tento protiústavní postup obvodního soudu potvrdil a totéž učinil i Nejvyšší soud ČR.
Z označených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že obvodní soud zastavil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné, nařízený usnesením téhož soudu ze dne 22. 4. 2002, čj. 24 E 250/2001 - 7. Výkon rozhodnutí byl neúčinný, neboť nebyly nalezeny žádné postižitelné věci. O bezvýslednosti výkonu byla oprávněná (stěžovatelka) vyrozuměna a požádána, aby, pokud je jí známo, označila místo, kde má povinná věci, které by mohly být prodány. Na tuto výzvu stěžovatelka sdělila další adresu povinné, na které dne 8. 10. 2004 soudní vykonavatel zjistil, že povinná zde nemá ani kancelář ani schránku a v domě ji nikdo nezná. Obvodní soud poté výkon rozhodnutí zastavil podle §326a OSŘ.
Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu potvrdil. Poukázal na ustanovení §259 OSŘ, podle něhož lze postupovat jen před podáním návrhu na výkon rozhodnutí nebo při podání tohoto návrhu a považuje-li to soud za účelné. Tento postup se tedy neuplatňuje v průběhu výkonu rozhodnutí. Obdobně stanoví i §260 odst. 2 OSŘ, pokud jde o výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, a nikoli prodejem movitých věcí. Prohlášení o majetku podle §260a OSŘ je další formou pomoci oprávněnému, ale i zde platí, že předchází návrhu na výkon rozhodnutí. Jelikož na místě, které stěžovatelka dodatečně označila, obvodní soud žádné věci nenalezl, nepochybil, když s poukazem na ustanovení §326a OSŘ výkon rozhodnutí zastavil.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky proti označenému usnesení Městského soudu v Praze odmítl, jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá právní závěry rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že porušily její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Její ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vede totiž polemiku s rozhodnutími obecných soudů na úrovni podústavního práva a nepřináší žádnou argumentaci ústavně-právního charakteru. Tím staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecných soudů, která mu však nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu zejména s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud posoudil ústavnost postupu v řízení před obecnými soudy a žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil. Obecné soudy postupovaly (na rozdíl od stěžovatelky) v souladu s relevantními ustanoveními občanského soudního řádu a svůj postup a právní závěry řádně odůvodnily. Vypořádaly se se všemi námitkami stěžovatelky. V postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích nebylo Ústavním soudem shledáno, že by došlo k porušení jakýchkoliv zákonných ustanovení, tím méně stěžovatelkou uváděných základních práv. Ústavní soud se ztotožnil s právními závěry obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu ČR, a nezjistil v jejich postupu nic protiústavního. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatelky.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu