ECLI:CZ:US:2007:1.US.1867.07.2
sp. zn. I. ÚS 1867/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Václavem Vápníkem, advokátem se sídlem U Malvazinky 24, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28.11.2006, sp. zn. 3 C 239/2006, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11.4.2007, sp. zn. 12 Co 59/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovateli a Mgr. B. S. (žalovaným) uložena povinnost zaplatit žalobci - Společenství vlastníků jednotek pro dům č.p. 480 v Holýšově společně a nerozdílně částku 20.809,- Kč s příslušenstvím tak, jak je uvedeno ve výroku pod bodem I. rozsudku, a dále je zavázal povinností zaplatit žalobci 11.425,50,- Kč na nákladech řízení. Žalovaným jako vlastníkům bytu č. 7 v domě čp. 480 v Holýšově a jako členům společenství žalobce vznikla - v důsledku usnesení shromáždění vlastníků - povinnost zaplatit nedoplatky úhrad za služby do bytu žalovaných dodávané, které v roce 2004 činily 11.034,- Kč, a za rok 2005 9.775,- Kč. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle výsledku sporu a podle ust. §142 odst. 1 o.s.ř.
O odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalovaným uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobci v rámci částky 20.809,- Kč s příslušenstvím i částku 2.208,- Kč, do částky 2.208,- Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z této částky od 12.4.2007 do zaplacení zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje (výrok I.). Ve zbývající části se rozsudek mění tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 18.601,- Kč (výrok II.). Co do příslušenství pohledávky, tj. ohledně úroku z prodlení, se žaloba zamítá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy nereflektovaly zásadní námitky žalovaných. Šlo o poukaz na nepřípustnost aplikace koeficientu 1,6 pro výpočet spotřeby tepla u žalovaných, o jejich protesty proti používání zdravotně škodlivých poměrových měřidel odběru tepla, z nichž se odpařovaly škodlivé látky, o zdravotní stav manželky stěžovatele jako důvod odmítavého postoje k používání poměrových měřidel spotřeby tepla; to bylo doloženo lékařskou zprávou. V této souvislosti nevzaly obecné soudy v úvahu a nevypořádaly se s obsahem posledního odstavce protokolu o ústním jednání ze dne 28.11.2006 ohledně zdravotního stavu stěžovatelovy manželky a předloženou lékařskou zprávou. Žalobce prý v kritické době neplnil svou povinnost namontovat jiné měřiče tepla nepracující na principu odpařování. Stěžovatel dále namítal, že některé navržené důkazy či předložené důkazy nebyly vůbec provedeny a stěžovatel neměl vůbec možnost se k důkazům vyjádřit.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu, sp. zn. 3 C 239/2006.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Taková situace však v souzené věci nenastala.
1) Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy v dané věci nereflektovaly jeho (a jeho manželky) zásadní námitky, které jsou v ústavní stížnosti specifikované.
Jak však Ústavní soud zjistil, takové tvrzení stěžovatele není opřeno o reálný děj. Je sice pravdou, že na všechny stěžovatelovy námitky obecné soudy nereagovaly explicitně (což by byl žádoucí stav); z odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména nalézacího soudu, však vyplývá, že na ně reagovaly implicite a z hlediska vlastního předmětu řízení dovodily jejich irelevantnost.
Předmětem řízení byla otázka nároku Společenství vlastníků jednotek pro dům č.p. 480 v Holýšově (v postavení žalobce) na zaplacení nedoplatků úhrad za služby dodávané v letech 2004 a 2005 do bytu č. 7, jehož vlastníkem stěžovatel (spolu se svou manželkou) v tehdejší době byl. Úkolem soudů tak bylo zjistit, zda tvrzený nárok žalobce má v právu oporu.
Obecné soudy se opřely o relevantní ustanovení §9a zákona o vlastnictví bytů č. 72/1994 Sb., dle jehož odstavce prvního "Společenství je oprávněno činit právní úkony, především uzavírat smlouvy ve věcech předmětu své činnosti podle tohoto zákona, zejména k a) zajištění dodávky služeb spojených s užíváním jednotek, b) pojištění domu, c) nájmu v případech nájmu společných částí domu a dále k nájmu jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek"; dle odst. 2 "Společenství je oprávněno rozhodovat o rozúčtování cen služeb na jednotlivé vlastníky jednotek, není-li rozúčtování cen služeb stanoveno zvláštním právním předpisem nebo rozhodnutím cenového orgánu."; dle odst. 3 "Společenství je oprávněno vlastním jménem vymáhat plnění povinností uložených vlastníkům jednotek k tomu příslušným orgánem společenství podle tohoto zákona." Podle ust. §11 odst. 1 platí, že "Společenství musí alespoň jednou ročně konat shromáždění. Shromáždění se sejde z podnětu výboru nebo pověřeného vlastníka nebo vlastníků jednotek, kteří mají alespoň jednu čtvrtinu hlasů"; odst. 2 "Shromáždění je schopné usnášení, jsou-li přítomni vlastníci jednotek, kteří mají většinu hlasů; k přijetí usnesení je zapotřebí nadpoloviční většiny přítomných hlasů."; odst. 3 "Při hlasování je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech domu (§8 odst. 2); spoluvlastníci jednotky mají postavení vlastníka jednotky (jeden hlas). Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se potřebné většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoli vlastníka jednotky soud. Jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl. Právo je nutno uplatnit u soudu do 6 měsíců ode dne přijetí rozhodnutí, jinak právo zanikne."; odst. 4 "K přijetí usnesení o věcech, které jsou obsahem prohlášení podle §4, o schválení nebo o změně stanov, o uzavření smlouvy o zástavním právu k jednotkám a o rozúčtování cen služeb na jednotlivé vlastníky jednotek podle §9a odst. 2 je zapotřebí tříčtvrtinové většiny přítomných hlasů."
Z citovaných ustanovení zákona o vlastnictví bytů plyne, že žalobce byl oprávněn rozhodnout o rozúčtování cen služeb na jednotlivé vlastníky a plnění této povinnosti vymáhat. Jak potom správně dovodily soudy z provedeného dokazování, žalobce rozhodl dne 27.6.2005 a 13.4.2006 v souladu s ust. §11 zákona o vlastnictví bytů o schválení rozúčtování cen služeb na jednotlivé vlastníky, a tedy i na stěžovatele (a jeho manželku). Žalobcem uplatněný nárok se opírá právě o tato rozhodnutí shromáždění vlastníků, tedy předmětná pohledávka žalobce je vymáhána na jejich základě. Přitom rozporovat vlastní obsah takového rozhodnutí lze dle ust. §11 odst. 3 citovaného zákona toliko ve lhůtě 6 měsíců ode dne přijetí rozhodnutí (jinak právo zaniká), a to jen přehlasovanými vlastníky, tedy a contrario vlastníků hlasujících pro rozhodnutí. Zákon tak stanoví v tomto směru časovou (se zjevným účelem zabezpečit právní jistotu většiny a současně s cílem zajistit právní jistotu třetích osob) a personální restrikci. Jak konstatoval v reakci na skutková zjištění soudu prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud (str. 3), stěžovatel byl přítomen jednání shromáždění vlastníků jak dne 27.6.2005, tak i 13.4.2006, a hlasoval pro přijetí rozhodnutí (str. 11-14, 15-18 spisu). Z toho plyne, že stěžovateli právní řád neumožňoval rozporovat z hlediska vlastního obsahu předmětná rozhodnutí spoluvlastníků; i kdyby tomu však tak nebylo (tj. kdyby zákon nestanovil personální restrikci), toto právo by již zaniklo (časová restrikce) uplynutím šesti měsíců ode dne přijetí rozhodnutí. Své první obsahové vyjádření k žalobě však stěžovatel předestřel až v den ústního jednání, tedy dne 28.11.2006 (str. 29 spisu a násl.). Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že jsou povinny vycházet z citovaných rozhodnutí a dovodily, že je dle ust. §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů přezkoumat nemohou, nelze než považovat takový postup za souladný nejen s ústavním pořádkem, nýbrž i s právem podústavním. S uvedenými skutečnostmi ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nepolemizuje.
Tu Ústavní soud konstatuje, že v ústavní stížnosti vyjmenované a v daném řízení před soudy uplatněné námitky stěžovatele, ohledně kterých soudům vytýká, že na ně nereagovaly, se vztahují toliko k vlastnímu obsahu předmětných rozhodnutích spoluvlastníků. Stěžovatel totiž namítal nepřípustnosti aplikace koeficientu 1,6 pro výpočet spotřeby tepla u žalovaných (tento koeficient byl v rámci rozúčtování cen služeb tepla použit v relaci ke stěžovateli a jeho manželce dle ust. §4 odst. 7 vyhlášky č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele). Dále stěžovatel v citovaných námitkách v podstatě uváděl důvody nesprávnosti použití tohoto koeficientu dle citovaného ustanovení vyhlášky v tom směru, že nainstalované poměrových měřidla odběru tepla byly zdravotně škodlivé, a proto je odmítli s manželkou používat. Vlastní obsah předmětných rozhodnutích spoluvlastníků - jak jest již shora vysvětleno - však soudy de lege lata (ust. §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů) přezkoumávat nemohly a proto nemohly zkoumat ani námitky stěžovatele, které právě proti obsahu uvedených rozhodnutí směřovaly. Jinými slovy, zabývat se takovými námitkami co do jejich věcné stránky by značilo v dané fázi obcházení zákonného zákazu, obcházení imperativu nepřezkoumatelnosti vlastního obsahu předmětných rozhodnutích spoluvlastníků dle ust. §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů.
Tuto skutečnost reflektovaly i obecné soudy. To našlo výslovné vyjádření zejména v těch částech odůvodnění napadených rozsudků, kde soudy poukazovaly na to, že stěžovatel a jeho manželka hlasovali pro přijetí obou rozhodnutí spoluvlastníků o rozúčtování cen služeb na jednotlivé vlastníky (na jejichž základě se pohledávka vymáhá) a že s ohledem na ust. §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů soudy musí vycházet z předmětných rozhodnutích a nemohou je přezkoumávat. Tedy, právě v těchto částech odůvodnění napadených rozhodnutí je reakce soudů na citované námitky stěžovatele dostatečně seznatelná.
2) Jestliže potom stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že některé navržené důkazy či předložené důkazy nebyly vůbec provedeny a stěžovatel neměl vůbec možnost se k důkazům vyjádřit, postačí uvést, že uvedené tvrzení nemá oporu ve spise. Ostatně, stěžovatel se omezil na pouhé neurčité tvrzení, aniž by uvedl, který konkrétní důkaz nebyl proveden či ve vztahu ke kterému konkrétnímu důkaz neměl možnost se vyjádřit.
III.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Vzhledem k tomuto rozhodnutí ve věci nerozhodoval Ústavní soud o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti dle ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (srov. obdobný postup v rozhodnutích Ústavního soudu např. II. ÚS 301/98, II. ÚS 83/04, I. ÚS 536/06 a další).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu