ECLI:CZ:US:2007:1.US.187.07.1
sp. zn. I. ÚS 187/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele doc. dr. J. B., CSc., zastoupeného JUDr. M. S., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 2247/2006-294 ze dne 25. 10. 2006, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 7 Co 2287/2005-200 ze dne 21. 10. 2005 a proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci č.j. 6 C 521/2004-127 ze dne 6. 4. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 2247/2006-294 ze dne 25. 10. 2006, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání (a dovolání L. B.) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 7 Co 2287/2005-200 ze dne 21. 10. 2005, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci č.j. 6 C 521/2004-127 ze dne 6. 4. 2005. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele (a druhé žalobkyně L. B.) o určení, že žalobce je vlastníkem ideálních 3/8 a druhá žalobkyně je vlastníkem ideálních 5/8 pozemku - par. č. 398 (zahrada) o výměře 481 m2 v k.ú. a obci D. Podle názoru stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena ustanovení čl. 11 odst. 1, 3 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Původní pozemek, který dříve vlastnila L. B. starší a stěžovatel spolu s druhou žalobkyní, byl na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú.l. rozhodnutím finančního odboru ONV v Dačicích převeden na stát a předán do správy Oděvního obchodu, státního podniku v Jihlavě. Z tohoto pozemku byl později vyčleněn pozemek par. č. 224/3, nyní par. č. 398, který byl v roce 1962 kupní smlouvou převeden do vlastnictví F. a J. J. Stěžovatel spolu s druhou žalobkyní tvrdili, že vlastnictví k předmětnému pozemku nikdy nepozbyli, protože k přechodu na stát nemohlo dojít, neboť podkladem nebyl zákon, ale právní akt nižší právní síly. Dále upozornili, že rozhodnutí KNV v Jihlavě o odvolání nikdy nenabylo právní moci, protože nebylo účastníkům řízení doručeno. Namítali rovněž pochybení spočívající v tom, že sestra stěžovatele (druhá žalobkyně) byla tehdy nezletilá a nebyl jí ustanoven opatrovník. Stěžovatel dodal, že žalobu na určení vlastnictví soud zamítl s odůvodněním, že neosvědčil naléhavý právní zájem. Dále soud uvedl, že se ve věci jedná o restituční nárok, který měl být uplatněn podle příslušných restitučních předpisů a nikoliv podle obecných principů o ochraně vlastnického práva. Soudy vyšší stupňů tento přístup potvrdily.
Stěžovatel tvrdí, že odnímat občanu možnost domáhat se svých práv podle občanského zákoníku s odůvodněním, že neosvědčil naléhavý právní zájem na sporu, protože měl svá práva uplatnit podle jiného zákona, je protiústavní. Navrhl proto, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, protože obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustálenou judikaturou. Okresní soud v Jindřichově Hradci ve stručném vyjádření uvedl, že jeho rozhodnutí vycházelo z úpravy ochrany vlastnického práva, a poukázal na to, že se v předmětné věci jednalo o možnou ochranu vlastnictví na základě zvláštních zákonů, a proto nebylo možné domáhat se ochrany podle předpisů obecných.
Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 6 C 521/2004 vedený u Okresního soudu v Jindřichově Hradci. Ze spisu zjistil, že stěžovatel se spolu s L. B. domáhal určení, že je podílovým spoluvlastníkem výše specifikovaných nemovitostí. Tvrdil, že ačkoliv je pozemek v katastru nemovitostí zapsán na žalovaného P. K., nikdy nepřestal být v jejich vlastnictví. Pozemek byl vyvlastněn podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú.l. Žalovaný namítal, že se stěžovatel měl domáhat nápravy podle příslušných restitučních předpisů (zákona č. 403/1990 Sb.) a že se nelze vlastnictví domáhat postupy podle "obecného práva". Žalovaný poukázal i na vydržení vlastnického práva jím i jeho právními předchůdci s tím, že se jejich dobrá víra odvíjela od kupní smlouvy z roku 1962.
Okresní soud v Jindřichově Hradci po rozsáhlém dokazování rozsudkem č.j. 6 C 521/2004-127 ze dne 6. 4. 2005 žalobu zamítl s odůvodněním, že je-li možné žalovat na vydání /tj. plnění) není (obecně vzato) určovací žaloba přípustná. V předmětné věci se jednalo zcela jednoznačně o tzv. restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, (event. zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), a proto i uplatnění nároku takového druhu musí odpovídat příslušným ustanovením. Soud I. stupně se velmi podrobně zabýval právní rozborem věci a odůvodněním svého rozhodnutí s ohledem na všechny aspekty, na které bylo v řízení poukazováno. Konstatoval i skutečnost, že stěžovatel si byl vědom použití příslušných restitučních předpisů, protože podle nich postupoval ohledně dalších nemovitostí.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č.j. 7 Co 2287/2005-200 ze dne 21. 10. 2005 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Plně se ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně a uvedl, že bylo-li možno v předmětné věci postupovat podle zvláštních právních předpisů (restitučních předpisů), nelze postupovat podle zákona obecného.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 2247/2006-294 ze dne 25. 10. 2006 jako nepřípustné. Právní otázka zásadního významu uplatněná v dovolání byla řešena v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 ze dne 11. 9. 2003, v němž byl vysloven právní závěr, že "oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku), ale ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu speciálního (předpisu restituční povahy)".
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dříve než se Ústavní soud bude zabývat touto ústavní stížností, poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí obecných soudů, která jsou předmětem této ústavní stížnosti, byla napadena i samostatnou ústavní stížností druhé žalobkyně L. B. Její ústavní stížnost byla usnesením sp. zn. III. ÚS 229/07 ze dne 22. 2. 2007 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že v obou ústavních stížnostech jsou napadena stejná rozhodnutí a uplatněné námitky jsou stejné povahy, neshledal Ústavní soud- i vzhledem ke své konstantní judikatuře - důvod, aby se od právních závěrů přijatých třetím senátem Ústavního soudu odchýlil.
Jádrem ústavní stížnosti byla otázka, zda se lze domáhat ochrany vlastnického práva prostředky upravenými v obecných právních předpisech, i když bylo možné využít ochrany upravené ve zvláštních právních předpisech (restitučních).
Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, že obecné soudy interpretovaly právní předpisy spadající do oblasti jednoduchého práva ústavně nekonformním způsobem. Poukaz stěžovatele na různorodou rozhodovací praxi obecných soudů v obdobných otázkách je nutno odmítnout právě odkazem na výše citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 ze dne 11. 9. 2003, v němž Nejvyšší soud v souladu se stanoveným mechanismem sjednocování judikatury [ustanovení §19 a §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)] vyložil právní názor týkající se dané problematiky. Obdobný právní názor zastává i Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl.ÚS - st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), na něž rovněž v tomto případě plně odkazuje.
V předmětné věci není pochybností o tom, že se vydání pozemku bylo možné domáhat podle zvláštní právní úpravy (obsažené v restitučních předpisech). Z řízení před obecnými soudy vyplynulo - jak stěžovatel a L. B. podle napadených rozhodnutí potvrdili - že se oba úspěšně domohli vydání jiných nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., a již proto nebylo důvodu volit pro předmětný pozemek postup odlišný. Argumentace stěžovatele, že postupem podle restitučních předpisů by nebylo možné dosáhnout vydání pozemku in natura, neústavnost rozhodování obecných soudů nezakládá. Restituční předpisy mají zmírnit některé křivdy, které utrpěly oprávněné osoby a postupem podle nich nelze působit újmu dalším subjektům, které věci, na něž by restituce dopadala, nabyli v dobré víře. I restituční předpisy umožňovaly uplatnit požadavek na vydání nemovitostí proti fyzickým osobám, které tyto věci nabyly za podmínek stanovených v těchto zvláštních právních předpisech. Pokud nebylo možné vydání těchto věcí, pak byla přiznávána peněžní náhrada.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, či jeho práva na ochranu vlastnictví zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2007
Vojen Güttler
předseda senátu