ECLI:CZ:US:2007:1.US.1910.07.1
sp. zn. I. ÚS 1910/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Naděždou Kratochvílovou, advokátkou, tř. kpt. Jaroše 35, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 13 Co 146/2007, a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 50 Nc 122/2005, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 50 Nc 122/2005, bylo rozhodnuto tak, že
* výrokem I. se nezl. P. P. svěřuje do výchovy otci (stěžovateli),
* výroky II., III. a IV. byla matce uložena povinnost přispívat na výživu nezl. P.,
* výrokem V. se nezl. K. P. svěřuje do výchovy matce,
* výroky VI., VII. a VIII. byla otci uložena povinnost přispívat na výživu nezl. K.,
* výroky IX. a X. bylo stanoveno, že matka je oprávněna stýkat se s nezl. P. vždy každý lichý týden v kalendářním roce v době od pátku 17.00 hodin do neděle 18.00 hodin, přičemž otec je povinen nezl. P. na styk řádně připravit,
* výroky XII. a XIII. bylo stanoveno, že otec (stěžovatel) je oprávněn stýkat se s nezl. K. vždy každý sudý týden v kalendářním roce v době od pátku 17.00 hodin do neděle 18.00 hodin, přičemž matka je povinna nezl. K. na styk řádně připravit,
* a výrokem XIV. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 13 Co 146/2007, byl rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích o úpravě styku rodičů s nezl. dětmi na dobu před i po rozvodu manželství, i ve výroku o nákladech řízení, potvrzen.
Stěžovatel tvrdí, že v soudním řízení, které vydání napadených rozhodnutí předcházelo bylo porušeno jeho základní právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále mělo být porušeno jeho základní právo zaručené čl. 32 odst. 4 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.).
V ústavní stížnosti uvádí především, že v průběhu řízení navrhoval provedení důkazu znaleckým posouzením z hlediska vztahu rodičů k nezletilým dětem, případně jejich výchovné způsobilosti. Domnívá se, že soudy o něm měly negativní a dostatečně nepodložené mínění. Ve vztahu k neprovedenému dokazování odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 116/05. Dále stěžovatel namítá, že mu soud prvního stupně při jednání dne 28. 11. 2006 neumožnil klást dotazy protistraně (manželce), ačkoliv on právní zástupkyní protistrany dotazován byl. Domnívá se, že soudy bezdůvodně preferovaly výpovědi matky a zcela ignorovaly vyjádření otce. Stěžovatel dále připomíná, že rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu dětí. Uvádí, že v řízení se domáhal úpravy styku s dcerou v širším rozsahu, což by považoval za adekvátní. Při stávajících soudních rozhodnutích stěžovatel považuje za vyloučené, aby s dcerou např. trávil dovolenou u moře, za nejisté také považuje trávení společného Štědrého večera. Dále stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 554/04, podle kterého je úkolem soudů upravit styk rodičů s dětmi a nikoliv jej omezit či dokonce vyloučit. Celkově považuje stěžovatel odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě za nedostatečné, bez konkrétních skutečností. Pokud soud prvního stupně v odůvodnění rovněž uvádí, že rodiče se na další úpravě styku s dětmi mohou dohodnout, označuje to stěžovatel za odepření spravedlnosti, neboť právě pro nemožnost dohody se rodiče obrátily s návrhy na soud. Domnívá se, že útlý věk dítěte nemůže být důvodem pro úzkou úpravu styku s dítětem.
II.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je z ústavněprávního hlediska částečně zjevně neopodstatněná a částečně nepřípustná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně proto není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení práva na spravedlivý proces jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30.6.2004, sp. zn. III. ÚS 321/03). Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.
Ústavní soud je toho názoru, že posouzení konkrétních okolností případu - v projednávané věci zejména posouzení prioritních zájmů nezletilého dítěte, u kterého má být upraven styk s jeho otcem - přísluší výlučně obecným soudům, a není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do těchto citlivých rodinně právních vztahů, pokud postup obecných soudů nesignalizuje porušení ústavně zaručených práv a svobod. Za těchto okolností pak nezbývá než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám rozhodl o výchově a úpravě styku s rodiči tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.) zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení doplnil dokazování účastnickými výpověďmi rodičů a zprávou opatrovníka. Protože Ústavní soud hodnotí řízení před obecnými soudy z celkového pohledu, není po doplnění dokazovaní odvolacím soudem z tohoto hlediska podstatnou námitka, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně mělo dojít k pochybení při jednání soudu. Z napadených rozhodnutí nikterak nevyplývá, a stěžovatel ani na konkrétní závěry obecných soudů nepoukazuje, že by soudy vůči němu zaujaly apriorní a neodůvodněné negativní stanovisko nebo že by měly zásadní pochybnosti o jeho výchovných a rodičovských schopnostech. Přes své výhrady vyložené na str. 10 rozsudku Okresní soud v Bruntále svěřil nezl. P. do výlučné péče stěžovatele. Ve vztahu k nezl. K. se Okresní soud v Bruntále zabýval rovněž řadou skutečností a předložil relevantní úvahy bez známek předpojatosti k osobě stěžovatele. V rozhodnutí obou soudů je zdůrazněn zájem dítěte, resp. obou dětí na pravidelném sourozeneckém kontaktu, který je napadenými rozhodnutími řádně zajištěn. Především Krajský soud v Ostravě na základě námitek stěžovatele zdůraznil, že s ohledem na útlý věk nezl. K. zohlednil rovněž potřebu zabezpečení stabilního výchovného prostředí pro ni, což Ústavní soud nepovažuje za svévolný (protiústavní) závěr ve vztahu k návrhu stěžovatele na širší úpravu styku. Rovněž závěr Krajského soudu v Ostravě, že zvláštní úpravu styku s nezl. K. pro období školních prázdnin "prozatím" nepovažuje za potřebnou, nehodnotí Ústavní soud jako důvod pro zrušení napadených rozhodnutí. Pro podrobnější odůvodnění postačí na obě napadená rozhodnutí odkázat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předložil argumenty v rovině toliko podústavního práva a zpochybnil obsah rozhodnutí obecných soudů o úpravě styku rodiče s dítětem. Do takové činnosti obecných soudů však Ústavní soud není oprávněn kasační pravomocí zasahovat, neboť zjevně nedošlo k odepření spravedlnosti stěžovateli ani neodůvodněné restrikci či naprostému znemožnění jeho kontaktu s dcerou, jak odkazy na předchozí judikaturu Ústavního soudu namítal.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, lze ji bez dalšího odmítnout. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že o návrhu stěžovatele bylo obecnými soudy rozhodnuto ústavně konformním způsobem a že obecné soudy k rozhodnutí dospěly při dodržení záruk spravedlivého procesu. Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost v části, ve které směřovala proti rozhodnutí soudu druhého stupně a výrokům soudu prvního stupně upravujícím styk stěžovatele s nezl. K., zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Protože však stěžovatel ústavní stížností napadl (dle petitu) rozsudek Okresního soudu v Bruntále v celém rozsahu, ačkoliv výroky, které se netýkaly úpravy styku s nezl. K. nenapadl odvoláním, čímž nevyčerpal prostředky ochrany práva, hodnotí Ústavní soud ústavní stížnost v rozsahu těchto výroků rozsudku jako nepřípustnou, což vede k její odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
Vojen Güttler,
předseda senátu