ECLI:CZ:US:2007:1.US.1918.07.1
sp. zn. I. ÚS 1918/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. srpna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. G., zastoupeného JUDr. Karlem Havlem, advokátem se sídlem Martinská 8, 301 35 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 11. 2004, č. j. 10 C 105/98-75, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2005, č. j. 10 Co 135/2005-129, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2007, č. j. 28 Cdo 1577/2006-164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou dne 27. 7. 2007 elektronicky bez ověřeného elektronického podpisu a doplněnou předložením originálu dne 31. 7. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice, zastoupené Ministerstvem obrany, kterou se stěžovatel domáhal určení, že mezi oběma účastníky trvá nájemní vztah k blíže specifikovaným nemovitostem. Stěžovatel v řízení tvrdil, že výpověď z nájmu, která mu byla udělena, je neplatná. Nalézací soud vyšel z toho, že je dán naléhavý právní zájem stěžovatele na určení existence nájemního vztahu, proto přistoupil k meritornímu posouzení žaloby, avšak dospěl k závěru, že výpověď byla udělena stěžovateli platně a nájemní vztah tedy uplynutím sjednané výpovědní lhůty zanikl.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu, avšak s odůvodněním, že - s ohledem na změnu vlastníka předmětných pozemků, jímž již není Česká republika, ale město Vejprty - zde vůbec není dán právní zájem stěžovatele na určení existence nájemního vztahu. Přitom odvolací soud s odkazem na ust. §216 odst. 1 o. s. ř. podle stěžovatele nesprávně nepřipustil záměnu účastníků řízení - města Vejprty namísto původně žalované České republiky.
Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není po právní stránce zásadního právního významu.
Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle názoru stěžovatele učinily obecné soudy svým postupem napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná a naprosto nepředvídatelná, když zejména odvolací soud se právním posouzením merita věci vůbec nezabýval a z rozhodnutí soudu prvního stupně není vůbec patrné, o jaká zákonná ustanovení soud svoje rozhodnutí opřel. Dovolací soud pak podle stěžovatele dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, aniž by však toto svoje rozhodnutí jakkoliv (blíže) odůvodnil. Čl. 38 odst. 2 Listiny měl být podle tvrzení stěžovatele porušen tím, že stěžovatelova věc byla zejména soudem prvního stupně projednávána s neúměrnými průtahy.
Stěžovatel proto z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Po posouzení námitek stěžovatele a jejich konfrontaci s obsahem napadených rozhodnutí, z nichž rozsudky Okresního soudu v Chomutově a Krajského soudu v Ústí nad Labem si Ústavní soud od obecných soudů vyžádal, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele stran porušení čl. 26 odst. 1 Listiny, tedy práva podnikat a vykonávat jinou hospodářskou činnost, musí Ústavní soud konstatovat, že toto tvrzení nebylo v ústavní stížnosti podpořeno žádnou relevantní argumentací. Jinak řečeno, stěžovatel neuvedl, v čem podle něj má takový zásah do práva spočívat. V takové situaci ani Ústavní soud neshledal, že by - prima facie - napadená rozhodnutí toto ústavně zaručené právo porušovalo.
Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny pak stěžovatel dovozoval z nepřezkoumatelnosti a nepředvídatelnosti napadených rozhodnutí. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je dáno porušení práva na spravedlivý proces mimo jiné tam, kde je aplikace práva postavena na zjevné libovůli, tj. kde nejsou jednoznačně seznatelné důvody, které obecný soud vedly k rozhodnutí. Ústavní soud však po prostudování obsahu napadených rozhodnutí neshledal, že by tato rozhodnutí byla založena na nedostatečném odůvodnění. Ze všech rozhodnutí je zřejmé, z jakých důkazů obecné soudy vycházely, jakými právními úvahami byly vedeny a k jakým právním závěrům dospěly. Pokud stěžovatel specificky brojil proti nedostatečnému odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, v němž dovolací soud dovodil nepřípustnost dovolání, musí Ústavní soud uvést, že je považuje za naprosto dostatečné, resp. konformní s právem na spravedlivý proces. Z napadeného usnesení vyplývá, proč Nejvyšší soud nepovažoval nastolenou otázku za zásadního právního významu, přičemž odkázal na svou předchozí judikaturu.
Ústavní soud pak neshledal napadená rozhodnutí ani jako nepředvídatelná nebo překvapivá; skutečnost, že odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího neshledal naléhavý právní zájem stěžovatele na určení existence nájemního vztahu, byla dána zohledněním změny vlastnického práva k nemovitostem, na kterou stěžovatel poukázal až v odvolacím řízení. Ostatně takovým postupem odvolací soud stěžovatele nikterak nezkrátil na možnosti prokazovat, zda naléhavý právní zájem skutečně má, a takový závěr nebyl pro stěžovatele ani nepředvídatelným. Sám stěžovatel totiž i v ústavní stížnosti připustil, že "ve svých podáních soudům všech stupňů uváděl, [že] má naléhavý právní zájem na určení existence nájemního vztahu..." a odkazoval na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu. Také s ohledem na to pro něj nemohlo být rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé či nepředvídatelné.
Pokud jde o námitku týkající se neúměrné délky řízení, zejména před nalézacím soudem, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel rovněž i toto tvrzení nijak blíže nekonkretizoval a zejména je nepromítl do znění petitu ústavní stížnosti. V této souvislosti je třeba uvést, že i kdyby Ústavní soud namítané průtahy shledal, nemohly by samy o sobě vést ke kasaci napadených rozhodnutí (srov. např. III.ÚS 355/97, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 445). Nicméně i v případě, že by stěžovatel danou námitku promítl do petitu ústavní stížnosti, byla by ústavní stížnost v této části odmítnuta pro nepřípustnost. To z důvodu, že poslední novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zavedla s účinností od 27. 4. 2006 nový prostředek k ochraně práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to uplatnění nároku na náhradu škody a na zadostiučinění v příslušných řízeních.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
František Duchoň
předseda senátu