ECLI:CZ:US:2007:1.US.1995.07.1
sp. zn. I. ÚS 1995/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9, sídlem Bryksova 763/46, Praha 9, zast. Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16.4.2007, č.j. 30 Co 205/2007-37, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a domáhá se jeho zrušení. V návrhu na zahájení řízení nejprve popsal průběh exekučního řízení, zejména zdůraznil, že byl pověřen provedením exekuce ve věci oprávněného (FAST FINANCE, s.r.o) a povinného (B. L.), protože však povinný neměl žádný exekučně postižitelný majetek, Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") exekuci usnesením ze dne 1.7.2005, č.j. 25 Nc 5110/2003-12, exekuci zastavil a rozhodl, že oprávněný je povinen stěžovateli zaplatit náklady exekuce. K odvolání oprávněného změnil krajský soud usnesení okresního soudu tak, že uložil povinnost zaplatit stěžovateli náklady exekuce povinnému. V další části návrhu se stěžovatel koncentroval na podmínky přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti, z tohoto hlediska zejména snáší argumenty polemizující s právním závěrem krajského soudu o určení subjektu povinného nahradit exekutorovi náklady exekuce; především poukazuje na postavení exekutora, jeho nezávislost, právo na úplatu za provedenou činnost. Na tomto základě stěžovatel tvrdí, že nerespektováním uvedených hledisek porušil krajský soud jeho práva a svobody zaručená ústavními zákony, a to v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože mu byla fakticky uložena povinnost nést náklady exekuce, v čl. 9 odst. 1 Listiny, kdy je nucen nařízenou exekuci provést, přestože zahájení exekučního řízení nevyvolal, její zastavení nezavinil, ani se nemohl rozhodnout, zda takovou exekuci bude či nebude provádět a zda příslušné prostředky na exekuční činnost vynaloží či nikoli, a za tuto provedenou činnost neobdrží ani náhradu hotových výdajů a ani minimální stanovenou odměnu, v čl. 11 Listiny, pokud stěžovatel musí vynakládat své vlastní prostředky na exekutorskou činnost, aniž mu takto vynaložené prostředky byly byť jen nahrazeny, v čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť nedůvodným přenášením nákladů exekuce k tíži stěžovatele dochází k výraznému hospodářskému zatěžování, tedy k nucenému provozování exekuční a další činnosti bez nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů, v hlavě páté Listiny (právo na soudní a jinou ochranu - právo na spravedlivý proces), a to naprosto extrémním výkladem a aplikací ustanovení exekučního řádu, které mělo za následek porušení kogentních ustanovení §2 a 3 exekučního řádu, kdy byl stěžovatel zbaven nároku na úpltu za výkon exekuční činnosti.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující (pozn. stěžovatel na str. 10 ústavní stížnosti namítá porušení práv zakotvených v hlavě páté Listiny, z obsahu je však zřejmé, že má na mysli čl. 36 Listiny):
Čl. 4 odst. 1:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 9 odst. 1:
Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.
Čl. 11:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 26 odst. 1:
Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
Čl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti a provedená zjištění nevyžadoval Ústavní soud vyjádření účastníka, neboť rozhodnutím o ústavní stížnosti nemůže být zasaženo do jeho právního postavení.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že okresní soud usnesením ze dne 1.7.2005, č.j. 25 Nc 5110/2003-12, v exekuční věci oprávněné společnosti FAST FINANCE, s.r.o., proti povinnému B. L. zastavil exekuci a oprávněné společnosti uložil zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 4 314,- Kč. Doplňujícím usnesením ze dne 24.8.2005, č.j. 25 Nc 5110/2003-16, okresní soud uložil povinnému nahradit oprávněné společnosti náklady exekuce ve výši 4 314,- Kč a náklady oprávněné ve výši 3 360,- Kč. Do výroku o povinnosti zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce podala oprávněná odvolání, krajský soud ho shledal důvodným. S odkazem na stanovisko Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, krajský soud vyjádřil přesvědčení, že oprávněná respektovala požadavek náležité opatrnosti a uvážlivosti při podání návrhu na nařízení exekuce s tím, že ani v nalézacím řízení neměla vědomost o solventnosti povinného, takže změnil usnesení soudu I. stupně tak, že rozhodl o povinnosti povinného zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 4 314,- Kč a současně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech týkajících se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce. Ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 290/05 dospěl k závěru, že pokud došlo v průběhu exekuce k zastavení řízení z důvodu zjištění nedostatku majetku ke krytí nákladů exekuce, nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Protože v jiné věci zaujal II. senát Ústavního soudu odchylný právní názor, předložil otázku - v souladu s §23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum záležitost posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě základní situace: jednak rozhodnutí soudu, podle něhož exekutor nemá (proti žádnému účastníkovi) právo na náhradu nákladů exekuce, jednak uložení povinnosti k náhradě vůči exekutorovi povinnému, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný. Ve druhém případě není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nepřestavuje a tento stav není a ani nemůže být hlediskem, komu uložit náhradu nákladů; východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
V souladu s §23 věta druhá zák. č. 182/1993 Sb. je I. senát tímto stanoviskem vázán (byť původně zastával jiný právní názor - viz sp.z. I. ÚS 290/05).
IV.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je, obdobně jako v řadě jeho předchozích ústavních stížností, zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
Při rozhodování o nákladech exekučního řízení vyšel krajský soud ze zjištění, že oprávněná společnosti respektovala požadavek náležité opatrnosti a uvážlivosti při podání návrhu na nařízení exekuce. Ve světle závěrů citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu tak nemohlo dojít k tvrzenému porušení základního práva chráněného v čl. 11 Listiny, ani v dalších ustanoveních Listiny, neboť - jak vyplývá ze stěžovatelových tvrzení - všechna jsou odvozena od údajného faktického nepřiznání náhrady nákladů (Ústavní soud připomíná, že fakticita není předmětem jeho hodnocení, neboť je jím ústavnost právních postupů obecných soudů).
Stěžovatel ústavní stížností napadá celé rozhodnutí krajského soudu. K výroku o nákladech odvolacího řízení však neuvádí žádné konkrétní námitky, ač jej také formálně napadá. Z tohoto důvodu nezbývá než konstatovat, že také v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2007
Vojen Güttler
předseda senátu