ECLI:CZ:US:2007:1.US.2018.07.1
sp. zn. I. ÚS 2018/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem Znojmo, Pontassievská 918/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 6 Tdo 642/2007, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 9 To 236/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se J. C. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") pro porušení čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, který zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2006, čj. 7 T 3/2006 - 64. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Skutek spáchal tím, že v době od 20. 10. 1999 do 8. 3. 2000 neoprávněně zprostředkoval nebo obstaral od dalších osob nebo jinak obstaral jinému obviněnému a dalším osobám nejméně 630 ks tablet extáze, nejméně 3 140 g pervitinu, 3 000 ks tablet léku Sonnubene obsahující Flunitrazepam, 100 g kokainu. Dále, nejpozději od 8. 3. 2000, u sebe pro jiné osoby neoprávněně uschovával sáček s 0,567 g směsi obsahující 88,4 % metamfetaminu a stopy efedrinu. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou.
Stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho práv došlo postupem odvolacího soudu, který jednal a rozhodoval ve veřejném zasedání bez přítomnosti jeho další obhájkyně Mgr. Evy Karasové, ačkoli jí v rámci hlavního líčení udělil plnou moc k zastupování. Tato plná moc nezanikla a jednalo se o případ nutné obhajoby. Odvolací soud obhájkyni vůbec neobeslal. Proto se k veřejnému zasedání, konanému dne 27. 11. 2006, nedostavila a veřejné zasedání proběhlo pouze za přítomnosti dalšího obhájce Mgr. Roberta Valy. Stěžovatel tvrdil, že Nejvyšší soud ČR nesprávně posoudil povinnost obviněného, pokud si zvolí dva obhájce, sdělit soudu, kterého z nich zmocňuje k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech řízení a jestliže tak neučiní, rozhodne v tomto směru v řízení před soudem předseda senátu, příp. samosoudce. Podle názoru stěžovatele se toto tvrzení Nejvyššího soudu ČR neslučuje s ustanovením §37 odst. 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Označené ustanovení totiž hovoří pouze o vyrozumívání o úkonech trestního řízení, ale nemůže se týkat předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání o odvolání. V této souvislosti poukázal i na ustanovení §198 TrŘ.
Nejvyšší soud ČR, na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, neboť námitky v ústavní stížnosti korespondují s námitkami v dovolání, s nimiž se, s odkazem na výklad ustanovení §37 odst. 3 TrŘ, podrobně vypořádal, přičemž vyrozumíváním o úkonech trestního řízení se rozumí i předvolání k hlavnímu líčení či veřejnému zasedání.
Zmíněné vyjádření Nejvyššího soudu ČR nebylo zasláno stěžovateli k podání případné repliky, neboť neobsahovalo žádné nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, které by nebyly zahrnuty již v napadených rozhodnutích a Ústavní soud k tomuto vyjádření při svém rozhodování nepřihlížel.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na obhajobu, neboť nebyl ve veřejném zasedání o odvolání zastoupen oběma zvolenými obhájci (Mgr. Robertem Valou a Mgr. Evou Karasovou), ale pouze Mgr. Robertem Valou, protože odvolací soud obhájkyni Mgr. Karasovou o konání veřejného zasedání o odvolání nevyrozuměl. Tutéž námitku stěžovatel uplatnil v rámci jím podaného dovolání. Nejvyšší soud ČR se jí podrobně zabýval, s argumentací stěžovatele se plně vypořádal a jeho výklad ustanovení §37 odst. 3 TrŘ je ústavně konformní. Ústavní soud, ve shodě s Nejvyšším soudem ČR, nepovažuje předmětnou námitku za důvodnou. Stěžovatel si v rámci hlavního líčení zvolil vedle obhájce Mgr. R. Valy také Mgr. E. Karasovou a oznámil, že jako obhájce určeného k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení, ve smyslu §37 odst. 3 TrŘ, označuje (zmocňuje) Mgr. R. Valu. Proto odvolací soud řádně a včas vyrozuměl o konání veřejného zasedání pouze Mgr. R. Valu, který byl povinen, v rámci společné obhajoby, tuto skutečnost oznámit druhé obhájkyni Mgr. E. Karasové. Jestliže tak neučinil, nelze tuto skutečnost vytýkat odvolacímu soudu, jehož aplikace uvedeného ustanovení byla zcela namístě. Pouze v případě, pokud by stěžovatel neoznámil, kterého z těchto dvou obhájců zmocňuje k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení a neučinil by tak ani předseda senátu nebo samosoudce, bylo by povinností odvolacího soudu vyrozumět o konání veřejného zasedání oba dva obhájce. V dané věci však stěžovatel, při ukončení hlavního líčení, zmocnil obhájce Mgr. R. Valu, který také podal za stěžovatele odvolání a v rámci veřejného zasedání prezentoval společnou obhajobu. Stěžovatel tedy byl v odvolacím řízení řádně zastoupen. Nutno doplnit, že stěžovatel v průběhu veřejného zasedání proti nepřítomnosti obhájkyně Mgr. Evy Karasové nic nenamítal.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že ustanovení §37 odst. 3 TrŘ hovoří pouze o vyrozumívání o úkonech trestního řízení, proto se nemůže týkat předvolání k hlavnímu líčení nebo k veřejnému zasedání. V tomto směru odkázal na dikci ustanovení §198 TrŘ. I tuto argumentaci je nutno odmítnout. Na interpretaci pojmu úkon trestního řízení, ve smyslu ustanovení §37 odst. 3 TrŘ, je nutno vztáhnout obecná ustanovení trestního řádu, z nichž vyplývá, že za úkon trestního řízení je třeba považovat všechny úkony vykonávané orgány činnými v trestním řízení (§12 odst. 1, 10 TrŘ) podle trestního řádu a na jeho základě, přičemž nezáleží na stadiu trestního řízení, ve kterém jsou prováděny. Jsou to proto mj. i úkony prováděné v řízení před soudem (ustanovení §180 až §314g), tzn. veřejné zasedání o odvolání, hlavní líčení apod. Obhájce je přitom o provádění takového úkonu vyrozumíván, nikoli k němu předvoláván. Pojem vyrozumívání o úkonech trestního řízení, z hlediska jazykového výkladu, znamená oznámení o provádění toho kterého úkonu trestního řízení. Ostatně pojem vyrozumívání, nikoli tedy předvolání, jak mylně uvádí stěžovatel, byl zákonodárcem užit jak ve stěžovatelem uváděném ustanovení §198 TrŘ, dopadajícím na přípravu hlavního líčení: "O hlavním líčení se vyrozumí (...) obhájce obžalovaného (...)", ale také v ustanovení §233 odst. 1 TrŘ, upravujícím přípravu veřejného zasedání: "Předseda senátu (...) o veřejném zasedání vyrozumí též obhájce (...)", tzn. že o konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání o odvolání jako úkonech trestního řízení je obhájce vyrozumíván, a nikoli předvoláván a vyrozumíván je ten obhájce, kterého obviněný, příp. předseda senátu, z několika zvolených obhájců zmocnil, resp. určil. Jestliže tedy v projednávané věci stěžovatel zmocnil k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení Mgr. R. Valu a tento byl řádně a včas o konání veřejného zasedání o odvolání vyrozuměn, nelze v tomto postupu odvolacího soudu spatřovat stěžovatelem tvrzené porušení práva na obhajobu, právní pomoc a z toho vyplývající porušení práva na spravedlivý proces, stejně jako v interpretaci ustanovení §37 odst. 3 TrŘ přijaté Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí o dovolání.
Z uvedeného je patrno, že ustanovení §198 TrŘ, na které stěžovatel odkázal, ani ustanovení §233 odst. 1 TrŘ, nelze vykládat izolovaně, jak to provedl stěžovatel, ale v kontextu ustanovení §37 odst. 3 TrŘ, tzn. že část druhou až pátou trestního řádu nelze vykládat odděleně, nesystematicky, bez znalosti výkladu a aplikace části první, která je proto označena jako společná. Zřejmě tato skutečnost byla důvodem, proč stěžovatel zaměnil pojmy vyrozumívání a předvolávání. Vyrozumíván o prováděných úkonech trestního řízení (o hlavním líčení, veřejném zasedání, a dalších) je mj. obhájce (viz citovaná ustanovení), proto ustanovení §37 odst. 3 TrŘ hovoří o "vyrozumívání o úkonech trestního řízení"; zatímco předvoláván k provedení úkonů trestního řízení (k hlavnímu líčení, veřejnému zasedání, a dalších) je mj. obviněný.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu