ECLI:CZ:US:2007:1.US.2022.07.1
sp. zn. I. ÚS 2022/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. G., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, PhD., advokátem, se sídlem Národní 19, 110 01 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Co 128/2007, za účasti Krajského soudu v Plzni, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení.
Jak z napadeného rozhodnutí vyplývá, usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 1. 2007, č.j. 18 C 340/2005, bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele (žalobce) a bylo mu uloženo zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 40.341,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Okresní soud v Karlových Varech své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek z návrhu, splatný podáním tohoto návrhu, a nezaplatil jej ani v dodatečně soudem stanovené lhůtě. Napadeným usnesením ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Co 128/2007, Krajský soud v Plzni změnil výrok o výši nákladů řízení, které stanovil (snížil) na částku 12.078,50,- Kč, přičemž v dalším nevyhověl námitkám stěžovatele a rozhodnutí soudu o zastavení řízení potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím Krajského soudu v Plzni došlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitia). Uvádí, že soudní poplatek ve výši 96.000,- Kč nezaplatil, neboť vycházel z domněnky, že by mohl být od soudních poplatků osvobozen, a z domněnky, že pokud by zaplatil, tento poplatek by mu nebyl vrácen. Podle svých slov spoléhal na ustanovení vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 72/1993 Sb., ze dne 1. února 1993, o osvobození na úseku soudních poplatků, podle které jsou držitelé osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., jehož držitelem stěžovatel je, osvobozeni od placení soudních poplatků, pokud výše důchodu k datu přiznání nepřevýší 3.000,- Kč. Český důchod však stěžovatel - ač na něj má nárok - nepobírá. Proto se obrátil na Českou správu sociálního zabezpečení, aby mu vyměřila starobní důchod. Stěžovatel dále uvádí, že pro nedostatek potřebných dokladů se vyměření důchodu protáhlo a že soudní poplatek zaplatil, avšak tento byl na účet soudu připsán až po zastavení řízení. Dále stěžovatel poukazuje na §9 odst. 7 (nesprávně uvedeno: §9 odst. 4) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Stěžovatel se proto podle svých slov domníval, že "i když poplatek bude později zaplacen, tak se v řízení pokračuje." Podle stěžovatele, který v ústavní stížnosti stručně rekapituluje i meritum sporu, postupovala navíc předsedkyně senátu Okresního soudu v Karlových Varech JUDr. Ivana Holubovská naprosto bezprecedentním způsobem, když ještě před zaplacením soudního poplatku vyrozuměla právního zástupce žalovaného o podané žalobě, ten však před zastavením řízení toliko předložil plnou moc, vlastní žaloba mu již nebyla doručena. Proto stěžovatel tvrdí, že odměna advokátovi žalovaného ve výši 12.078,- Kč "není po právu" vzhledem k jeho procesní neaktivitě. Z tohoto postupu předsedkyně senátu stěžovatel dovozuje její podjatost, kterážto skutečnost měla být rovněž příčinou, proč mu soud nevyhověl při žádosti o posečkání se zaplacením soudního poplatku po dobu, než se stěžovatel navrátí z USA. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud, po seznámení se s odůvodněním napadeného rozhodnutí a obsahem ústavní stížnosti, shledal její zjevnou neopodstatněnost.
V prvé řadě je nutno připomenout, že Ústavní soud není orgánem stojícím v další instanci nad obecnými soudy oprávněným přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry, či napravovat jejich pochybení. Poslání Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nespočívá v ochraně jakýchkoliv práv a zájmů stěžovatelů, nýbrž toliko v ochraně práv základních, ústavním pořádkem zaručených. Takový zásah z rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zjištěn nebyl.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu (volně přístupné např. skrze http://www.usoud.cz) lze ve vztahu principu zákazu denegatio iustita při střetu s povinností uhradit soudní poplatky extrahovat již ustálený názor na tuto problematiku. K odepření spravedlnosti zastavením řízení, stručně řečeno, dojde především tam, kde orgán veřejné moci svým přímým svévolným zásahem, omylem nebo stanovením prakticky nesplnitelných podmínek zcela znemožní stěžovateli ochranu jeho subjektivních práv. V případech posouzení zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků lze poukázat například na nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 308/01 či sp. zn. III. ÚS 715/02, v nichž Ústavní soud řešil situaci, kdy obecný soud doručil výzvu k zaplacení soudního poplatku toliko zástupci stěžovatele, nikoliv stěžovateli samotnému, v důsledku čehož nebyl soudní poplatek ve lhůtě zaplacen, načež soud zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku. V těchto věcech Ústavní soud k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelů dospěl. Rovněž lze poukázat na nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 738/2000 nebo sp. zn. I. ÚS 7/03, kde Ústavní soud zjistil, že soud svým postupem, kdy zastavil řízení, ačkoliv soudní poplatek byl řádně zaplacen, zabránil tomu, aby se stěžovatel stanoveným postupem mohl domoci svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Rovněž v těchto případech se jednalo o odepření spravedlnosti. Do výčtu lze také zařadit např. na nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 776/05, kdy krajský soud tím, že současně potvrdil jak rozhodnutí okresního soudu o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, tak i rozhodnutí téhož soudu, jímž bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno, odepřel stěžovatelce reálnou možnost soudní poplatek zaplatit a pokračovat v řízení. Taktéž tímto postupem soud porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť stěžovatelce znemožnil domáhat se zákonem stanoveným postupem ochrany svých práv.
Případ stěžovatele však rysy odepření spravedlnosti nevykazuje. Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, je povinností soudu určit poplatníkovi (v konkrétním případě stěžovateli) lhůtu k zaplacení soudních poplatků. Pokud tak poplatník neučiní, je povinností soudu řízení zastavit. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stanoveným postupem, podle zmíněného ustanovení Listiny, je mj. i povinnost zaplatit příslušný soudní poplatek. Splnění poplatkové povinnosti je tedy jedním ze základních předpokladů pro uplatnění práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tyto podmínky musí respektovat každý, kdo se dovolává práva na soudní ochranu. Tato povinnost vyplývá i z ustanovení čl. 95 Ústavy ČR, podle něhož je soud vázán zákonem, případně mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. V předmětné věci je nesporné, že stěžovatel nesplnil svoji zákonnou povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě soudní poplatek.
Krajský soud v Plzni v podrobně odůvodněném rozhodnutí vyšel ze zjištění, že stěžovatel podal žalobu dne 8. 11. 2005. Na výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku reagoval žádostí o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku a následně požádal o osvobození od soudních poplatků. Soud I. prvního stupně mu osvobození od soudních poplatků nepřiznal, po zrušení tohoto rozhodnutí a opatření si potřebných podkladů rozhodl znovu usnesením ze dne 5. 9. 2006, č.j. 18 C 340/2005-40, opětovně o nepřiznání osvobození od soudního poplatku. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno Krajským soudem v Plzni usnesením ze dne 26. 10. 2006, č.j. 56 Co 535/2006-46, které nabylo právní moci dne 7. 12. 2006. Následně byl stěžovatel usnesením soudu I. stupně opět vyzván k zaplacení tohoto poplatku. Žalobce ani poté soudní poplatek nezaplatil a opětovně požádal soud I. stupně o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku do 31. 3. 2007 s tím, že již požádal o důchod. Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 1. 2007, č.j. 18 C 340/2005-52, bylo řízení o návrhu stěžovatele zastaveno. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dále konstatoval, že ke dni rozhodnutí (29.3.2007) nebyl soudní poplatek zaplacen a že z přípisu České správy sociálního zabezpečení v Praze, datovaného dne 1. 2. 2007, vyplývá, že stěžovatel dosud o důchod ani nepožádal.
Této argumentaci Krajského soudu v Plzni nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. Od zahájení řízení dne 8. 11. 2005 měl stěžovatel dostatek prostoru, aby předešel nepříznivému následku, o kterém byl soudy řádně poučen, což ani v ústavní stížnosti nevyvrací. V této souvislosti se z ústavněprávního hlediska jeví jako podružná námitka nesprávného postupu soudkyně soudu I. stupně, neboť její stěžovatelem zpochybňované jednání ve vztahu k zástupci žalovaného (procesně podchycené ve spise), vůbec nemohlo mít vliv na skutečnost splnění či nesplnění povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek. Ostatně s pochybnostmi stěžovatele o nepodjatosti dotčené soudkyně se Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně vyrovnává. Při závěru o tom, že stěžovatel vlastní nečinností zapříčinil zastavení řízení o svém návrhu, je rovněž nepřípadná námitka, že postupem soudu I. stupně (vyrozuměním advokáta žalovaného s vědomím, že žalovaný je dlouhodobě v zahraničí) byly neadekvátně zvýšeny soudní výlohy žalovaného. Pokud by stěžovatel postupoval v souladu se svými povinnostmi, směřoval by tento krok soudu zjevně ke zrychlení a zefektivnění řízení. Nyní se vůči tomuto kroku soudu nemůže dovolávat vlastního jednání (opomenutí), které ovšem bylo v rozporu s danými povinnostmi. Uvedenou výši nákladů řízení navíc stěžovatel nijak konkrétně nezpochybnil. Rovněž na tvrzení stěžovatele o jeho domněnce, že se jednou zaplacený soudní poplatek již nevrací, Krajský soud v Plzni adekvátně reagoval poukazem na §10 odst. 1, odst. 2 zákona o soudních poplatcích.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
V intencích námitek stěžovatele Ústavní soud neshledal v napadeném usnesení Krajského soudu v Plzni tvrzená pochybení a neztotožnil se tak s důvody, pro které stěžovatel v napadeném rozhodnutí spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v celém rozsahu stížnostních námitek návrhem zjevně neopodstatněným, a jako takovou ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senát