ECLI:CZ:US:2007:1.US.2140.07.1
sp. zn. I. ÚS 2140/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 3, Komenského 241, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2007 č. j. Nco 72/2007-369, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu včas (dne 16. srpna 2007 a doplněnou 18. října 2007) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Napadeným usnesením bylo rozhodnuto, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích Mgr. Miloš Zdražil, JUDr. Alena Pokorná a JUDr. Pavel Mihola nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod spisovou značkou 8 C 65/2001 a u Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích pod spisovou značnou 18 Co 394/2006-367.
Podstata ústavní stížnosti je, stručně řečeno, založena na námitce podjatosti výše jmenovaných soudců, kterou stěžovatel spatřuje ve způsobu rozhodování v jeho jiné věci (18 Co 378/2006-407, 18 Co 242/2006-514), kde s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (ze dne 1. listopadu 2005, publikovaného formou sdělení č. 477/2005 Sb.), potvrdili rozsudek soudu prvého stupně. Soudci tak sami a zřejmě dobrovolně rezignovali na svou povinnost poskytnout stěžovateli požadovanou soudní ochranu a dali jednoznačně najevo, že míní zbavit stěžovatele jeho chráněného lidského práva na spravedlivý soudní proces. Svým postupem totiž uvedení soudci bez odůvodnění přehlížejí obecně závazná stanoviska Ústavního soudu obsažená ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS - st. 9/99 (in Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16, Praha 1999 - IV. díl, č. 6, č. 135, str. 9; č. 289/1999 Sb.). V té souvislosti se stěžovatel hlásí k odlišným stanoviskům soudců Ústavního soudu JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Miloslava Výborného k nálezu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Napadeným rozhodnutím tedy mělo dojít jednak ke zbavení jeho práva na věcné posouzení všech otázek rozhodných pro spravedlivé rozhodnutí ve dvoustupňovém řízení a ve zbavení práva, aby jeho věc posuzoval v podstatné části jeho zákonný soudce.
Stěžovatel tvrdil, že pochybení obecného soudu spatřuje zejména v tom, že při svém rozhodování o námitce podjatosti se zcela nedostatečně vypořádal s argumenty stěžovatele, o které opíral své důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců odvolacího soudu. Závěr Vrchního soudu v Praze o jejich nepodjatosti tak nutně musí být z pohledu stěžovatele chybný a jeho posouzení odporuje premisám, které Ústavní soud vyslovil ve svém rozhodnutí a je i v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Stěžovatel poukázal na konflikt norem v rámci právního řádu České republiky se závaznými mezinárodními smlouvami a právem Evropské unie. Stěžovatel tvrdí, že ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva"), neboť ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. poskytuje menší rozsah ochrany základních práv a svobod, než umožňuje posledně uvedený článek Úmluvy. Proto bylo údajně povinností soudu ve věci přednostně aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to především pro příznivější možnost ochrany základních práv stěžovatele.
Vydáním napadeného rozhodnutí bylo dle tvrzení stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel považuje námitku podjatosti za důvodnou, neboť stěžovatelovu věc budou nadále projednávat soudci, u nichž jsou dány důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti. Stěžovatel po Ústavním soudu požaduje, aby vydal nález, jímž by ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo přezkumného dohledu nad jejich rozhodovací činností. Do jejich rozhodovací činnosti by byl oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, došlo k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
Ústavní soud posoudil v mezích ústavně vymezeného rámce napadené rozhodnutí a neshledal v postupu obecného soudu ani v rozhodnutí žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Především je třeba zdůraznit, že námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti proti napadenému usnesení jsou jen opakováním jeho tvrzení či úvah, které byly v dostatečném rozsahu předmětem zkoumání obecného soudu a z pohledu skutkové i právní argumentace nepřináší do problematiky rozhodování soudů ve smyslu ustanovení §16 o. s. ř. žádné nové aspekty.
Vrchní soud s poukazem na dikci a ustálený výklad ust. §14 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že důvody pro vyloučení jmenovaných soudců nejsou dány. Stěžovatel v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem vznesl námitku podjatosti vůči soudcům Okresního soudu v Chrudimi JUDr. Vlastě Jiráskové, JUDr. Antonínu Librovi, JUDr. Soně Soukupové, JUDr. Janě Profousové a Mgr. Evě Doubalové, vznesl rovněž námitku podjatosti soudců, kteří jsou podle rozvrhu práce Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích povoláni o vyloučení jmenovaných soudců rozhodovat. Jsou jimi soudci Mgr. Miloš Zdražil, JUDr. Alena Pokorná a JUDr. Pavel Mihola. Soudci senátu 18 Co vůči nimž byla námitka podjatosti vznesena uvedli, že nemají vztah k věci, účastníkům ani k jejich zástupcům. Na výsledku řízení nemají osobní zájem. Důvodnost námitky spatřoval stěžovatel toliko ve skutečnostech, že tito soudci v jiných obdobných věcech týkajících se žalobce (18 Co 378/2006, 18 Co 242/2006) potvrdili rozsudky nalézacích soudů, kterými byly zamítnuty žaloby o určení vlastnictví k jiným nemovitostem. Tuto argumentaci lze považovat s přihlédnutím ke shora naznačeným kritériím za ústavně souladnou. Důvodem k podjatosti soudců totiž nemůže být z podstaty věci právní názor soudců obecných soudů na určitou konkrétní věc, pokud je podepřen právním názorem pléna Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05), které navazovalo na svoji dosavadní rozhodovací činnost, tj. včetně stěžovatelem uvedených rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že se obecný soud v posuzovaném případě důsledně zabýval podstatou námitky stěžovatele a způsob rozhodnutí o ní odpovídá pravidlům fair procesu.
Tvrzení stěžovatele o rozporu ust. §14 odst. 1 o. s. ř. s čl. 6 odst. 1 Úmluvy postrádá právní argumentaci, neboť ani z judikatury nevyplývá, že by byli vyloučeni takoví soudci, kteří u téhož soudu rozhodovali v jiných věcech mezi stejnými účastníky. Stěžovatel žádný konkrétní důvod jím tvrzeného vztahu soudců k projednávané věci neuvedl, a pokud jim vytýká, že ve svém rozhodnutí zohlednili nález Ústavního soudu, stěžovatelem tvrzené důvody zůstaly pouze v rovině jeho subjektivního přesvědčení, které pro vyloučení soudců nepostačují.
Ústavní soud nepovažuje za nutné, v případě ústavní stížností napadající konkrétní rozhodnutí obecného soudu, komentovat či rozvíjet úvahy stěžovatele o významu či závaznosti rozhodování Ústavního soudu v otázce, která s meritem věci vyjádřeným v napadeném rozhodnutí souvisí pouze zprostředkovaně (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05), ve stejném smyslu se již vyjádřil i Vrchní soud v Praze.
Dosavadní judikatura Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, avšak nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou. Pochybnosti musí být určitým způsobem objektivizovány v tom směru, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecného soudu ke stěžovatelem namítanému porušení základních práv a svobod, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. října 2007
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu