ECLI:CZ:US:2007:1.US.2171.07.1
sp. zn. I. ÚS 2171/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2007 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., o ústavní stížnosti proti usnesením Okresního soudu v Jičíně sp. zn. D 584/99, Nd 166/99 a Pozemkového úřadu v Jičíně sp. zn. PÚ/3389/92/Ko, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 8. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí pro jejich rozpor s Listinou základních práv a svobod.
Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon"). A to včetně podmínek ust. §75 odst. 1 zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [srov. v §75 odst. 1 věta za středníkem a též v §75 odst. 2 zákona uvedené výjimky z této zásady].
Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že se považuje za "právoplatného dědice" po zemřelém J. B., avšak nikdy nebyl vzat v úvahu jako účastník dědického řízení po zemřelém a nikdy neobdržel rozhodnutí, proti němuž by mohl vznést opravný prostředek.
Podle §485 občanského zákoníku, zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice. Ochrana oprávněného dědice tak nastupuje teprve tehdy, až skončí řízení o dědictví, v němž jeho nabytí bylo potvrzeno nepravému dědici. Protože se oprávněný dědic nestal účastníkem řízení o dědictví, z něhož rozhodnutí o potvrzení dědictví nepravému dědici vzešlo, má možnost sjednat ochranu svému právu uplatněním dědické žaloby na vydání dědictví proti nepravému dědici (hereditatis petitio). Jen na okraj Ústavní soud dodává, že právo oprávněného dědice na vydání dědictví proti nepravému dědici podléhá promlčení.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal dědickou žalobu před tím, než se obrátil na Ústavní soud a proto, aniž by bylo přikročeno k odstraňování vad ústavní stížnosti (nedostatek právního zastoupení, nedostatečná ústavněprávní argumentace a další), musel Ústavní soud konstatovat, že šlo o návrh nepřípustný.
Aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému předložený návrh odmítnout, neboť jde o návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 29. srpna 2007
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj