ECLI:CZ:US:2007:1.US.219.05
sp. zn. I. ÚS 219/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti A. J., zast. JUDr. Karlem Rujbrem, advokátem, sídlem nám. Svobody 2, Blansko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.3.2006, č.j. 26 Cdo 2096/2005-100, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2.3.2005, č.j. 19 Co 17/2004-64, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a P. J., Brno, zast. Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem, sídlem Kotlářská 51a, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka ústavní stížností napadla původně v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a domáhala se jeho zrušení. Napadený rozsudek byl vydán ve sporu s jejím bývalým manželem o užívání bytové jednotky, která je v jejím vlastnictví. K průběhu sporu uvedla, že ještě před nabytím vlastnického práva k jednotce byla její výlučnou nájemkyní, a to na základě rozsudků obecných soudů, kterými byla současně bývalému manželovi uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený jí předat do 15 dnů poté, kdy mu bude zajištěn náhradní byt. Stěžovatelka v bytě přechodně nebydlela, údajně z obavy před násilnickým chováním bývalého manžela. Přestože od listopadu 1996 neprojevil jakýkoliv zájem v bytě bydlet, podal dne 18.1.1999, tj. v době, kdy již byla stěžovatelka výlučnou vlastnicí bytové jednotky, žalobu, jíž se domáhal stanovení svého oprávnění užívat část bytu. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") byla jeho žaloba zamítnuta, krajský soud zamítající rozsudek zrušil a vyslovil právní názor, že mu svědčí "právo bydlení" v předmětném bytě; v dalším fázi řízení pak okresní soud rozhodl o oprávnění vedlejšího účastníka užívat část bytu a krajský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Podle stěžovatelky bylo rozsudkem krajského soudu porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života zaručeného zejména čl. 10 Listiny a právo na majetek dle čl. 11 odst. 4 Listiny. Za porušení práva na spravedlivý proces pokládá vydání pravomocného rozhodnutí, které je jednak pro svoji absolutní neurčitost, pokud jde o specifikaci bytu, nevykonatelné, jednak přiznává vedlejšímu účastníkovi více práv, než-li měl v době podání návrhu na zahájení řízení a před tím, a poukazuje na nevykonatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu absolutní nesplnitelnosti uložených oprávnění a omezení. Zásah do soukromého a rodinného života spatřuje v tom, že vedlejší účastník, který se v bytě od roku 1996 vůbec nevyskytoval a výživné na nezl. děti muselo být vymáháno exekučně, se stává osobou s právy k bytu de facto většími, než-li jsou práva samotné vlastnice, ačkoliv nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny); vedlejší účastník se přitom nepodílel finančně ani jiným způsobem na získání bytové jednotky do výlučného vlastnictví stěžovatelky a není tedy žádný rozumný důvod, aby mu byla soudním rozhodnutím přiznávána práva k vlastnictví třetí osoby, která před tím neměl.
Proti napadenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, proto z tohoto důvodu Ústavní soud usnesením ze dne 9.5.2005, č.j. I.ÚS 219/05-7, řízení přerušil. Poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 1.3.2006, č.j. 26 Cdo 2096/2005-100, dovolání zamítl, pokračoval Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti.
K výzvě Ústavního soudu stěžovatelka upravila žalobní návrh a požadovala, aby byl zrušen též rozsudek Nejvyššího soudu, přičemž poukázala na to, že dovolací soud v podstatě akceptoval v celém rozsahu rozsudek krajského soudu a znovu se nevypořádal s jejím podstatnými námitkami.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 10 Listiny:
1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.
Čl. 11 odst. 4 Listiny:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelka napadá především aplikaci tzv. jednoduchého práva, event. též určení způsobu užívání předmětného bytu jednotlivými účastníky; nejedná se tedy o posuzování jejího práva na spravedlivý proces, popř. zásah do soukromého či rodinného života, ale stěžovatelka není spokojena s aplikací příslušných ustanovení na daný skutkový stav. Nejvyšší soud přisvědčuje stěžovatelce, že situace v bytě je svízelná i zdánlivě nespravedlivá, je však na ní, aby zvážila, zda nedošlo ke změně okolností tehdy rozhodných pro přiznání bytové náhrady a zda nepožádá o určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nezformuloval.
Krajský soud zdůraznil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumentaci použitou již v přecházejících řízení, s níž se obecné soudy beze zbytku vypořádaly. Přitom stěžovatelka poukazuje pouze na svá práva a zcela pomíjí práva vedlejšího účastníka. Přisvědčení argumentaci stěžovatelky by ve svých důsledcích znamenalo, že po jakékoliv změně v osobě nájemce bytu nebo vlastnických vztazích k bytové jednotce by osoba, která měla založené právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, bez svého zavinění a bez možnosti obrany, o toto své přiznané právo přišla. Takový postup by byl - podle jeho názoru - v rozporu se zásadami vyjádřenými v Ústavě ČR a v Listině. Dodal, že situace stěžovatelky je právně řešitelná, ovšem za pomoci jiných právních kroků, než které stěžovatelka zvolila. Z těchto důvodů krajský soud navrhl, aby Ústavní soud stěžovatelčině ústavní stížnosti nevyhověl.
Vedlejší účastník se domnívá, že napadené rozhodnutí je srozumitelné a určité, tudíž i vykonatelné. S názorem, že mu bylo přiznáno více práv, než-li měl v době podání návrhu, se neztotožnil, protože rozhodnutím byla pouze postavena najisto přiznaná práva a mohou být již předmětem výkonu rozhodnutí. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako nedůvodná.
II.
Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou dne 18.1.1999 se vedlejší účastník (v postavení žalobce) domáhal vydání rozhodnutí o tom, že je oprávněn užívat místnost ve specifikovaném bytě, k němuž bylo zrušeno právo společného nájmu s tím, že výlučnou nájemkyní se stala stěžovatelka (v pozici žalované); současně mu byla uložena povinnost byt vyklidit do 15 dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt. Rozsudkem okresního soudu ze dne 4.10.2000 č.j. 6 C 64/99-19, byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že došlo ke změně v právním postavení žalované, která se stala vlastnictví předmětného bytu a žalobce nemá možnost žádným způsobem zasahovat do jejího vlastnického práva. Odvolací soud zaujal odlišný právní názor, protože právo bydlení nemůže zaniknout v důsledku změny v osobě vlastníka, a proto tento rozsudek na základě odvolání žalobce zrušil. Vázán právním názorem soudu II. stupně shledal okresní soud žalobu důvodnou a rozsudkem ze dne 14.10.2003, č.j. 6 C 64/99-55, žalobě vyhověl. V odůvodnění uvedl, že byť se žalovaná stala vlastnicí bytu, ze žádného právního předpisu nevyplývá, že by právo bydlení žalobce k tomuto bytu zaniklo v důsledku změny v osobě vlastníka. Z tohoto důvodu rozhodl o užívání bytu tak, že žalobce je oprávněn užívat menší pokoj, větší určil k užívání žalované a ke společnému užívání vymezil kuchyň, koupelnu, záchod a chodbu. Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala neprovedení všech navrhovaných důkazů, nedostatečné zjištění skutkového stavu a nesprávné právní posouzení věci. K tomu konkrétně uváděla, že žalobce již v r. 1996 byt dobrovolně opustil, tudíž doložka o poskytnutí bytové náhrady pozbyla jakákoliv význam, neboť jeho užívací právo zaniklo odchodem ze společné domácnosti, navíc zdědil spoluvlastnický podíl na nemovitosti, posléze ho prodal. Napadené rozhodnutí navíc považuje za nevykonatelné, protože vlevo od vstupu do bytu se nacházejí oba pokoje, rozhodnutí dává žalobci více práv, než měl před jeho vydáním, a nerespektuje, že v bytě bydlí dvě děti, a že vzniklá situace odporuje §3 odst. 1 obč. zákoníku. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a rozsudek soudu ve výroku o užívání bytu potvrdil, přitom jen upřesnil polohu jednoho pokoje (další výroky jsou vzhledem k obsahu ústavní stížnosti nepodstatné). K odvolacím námitkám doplnil, že argumentace o opuštění bytu je naprosto nepřípadná, protože k údajnému opuštění mělo dojít ještě v době před rozhodováním o zrušení společného nájmu bytu (pravomocným rozhodnutím v této věci je soud vázán). K meritu věci dodal, že žalobce má dosud založeno právo v předmětném bytě bydlet, toto jeho právo nebylo v mezidobí zrušeno ani změněno a za tohoto stavu mu nelze upírat právo na užívání části bytu. V další části odůvodnění se zabýval též otázkou, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy a uzavřel, že jeho požadavek na úpravu užívání předmětného bytu není výkonem práva, který by byl s dobrými mravy v rozporu. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost byla založena na tzv. skryté diformitě. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1.3.2006, č.j. 26 Cdo 2096/2005-100, dovolání zamítl. Tento výrok odůvodnil též poukazem na fakt, že opuštění společné domácnosti mohlo být relevantní v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu, v němž stěžovatelka takovou námitku nevznášela. Protože žalobci bylo pravomocným rozhodnutím soudů založeno tzv. právo bydlení, domáhá se právem, aby bylo rozhodnuto o úpravě užívání bytu, včetně vydání klíčů. K námitce, že stěžovatelka se stala vlastnicí bytu, Nejvyšší soud odkázal na svoje předchozí rozhodnutí, v němž vyjádřil závěr, že právo na bydlení se váže k bytu, který má být vyklizen, nikoliv k osobě výlučného nájemce. Z toho plyne, že v případě zániku nájemního poměru výlučného nájemce bytu dochází z hmotněprávního hlediska k tomu, že právo bydlení (správně povinnost umožnit právo bydlení) přechází na právního nástupce výlučného nájemce bytu. To znamená, že po zániku nájmu svědčícího žalované, je předmětný byt zatížen uvedeným omezením, a to i za situace, kdy se žalovaná stala vlastnicí tohoto bytu.
III.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelčina ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení práva na spravedlivý proces nebylo zjištěno, a dodává, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebyla vyloučena ani omezena stěžovatelčina subjektivní práva v pozici žalované strany. Toto její postavení nebylo porušeno, soudy se s jejími námitkami řádně, přesvědčivě a ústavně konformním postupem vypořádaly. Její obrana však musí využívat adekvátních právních prostředků, v dané situaci musely soudy respektovat právní účinky předchozích rozhodnutí (viz známou soudní praxi o možnosti určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady).
Nedůvodná je též námitka ohledně porušení práva na majetek, protože právo na bydlení vedlejšího účastníka vzniklo ještě v době existence nájemního vztahu stěžovatelky, tudíž povinnost k jeho realizaci ji zatěžovala již v té době a nemohla zaniknout nabytím vlastnického práva k bytu. V tomto směru Nejvyšší soud logicky odkázal na závěry judikátu publikovaného pod Rc 31/2002.
Soudní úprava právně existujícího tzv. práva na bydlení tak ani nemůže být neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života, nakolik je pouze prozatímní úpravou užívacího práva více osob k jednomu bytu (byť odvozeného od různých právních titulů - právo na bydlení, vlastnické právo).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
Vojen Gűttler, v.r.
předseda senátu