ECLI:CZ:US:2007:1.US.219.06
sp. zn. I. ÚS 219/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. M., zast. JUDr. Radomilem Mackem, advokátem, sídlem J.M.Marků 92, Lanškroun, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10.1.2006, č.j. 19 Co 529/2005-208, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a F. Š., zast. Mgr. Janou Adámkovou, advokátkou, sídlem Táborská 766, Česká Třebová, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"). Uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") ze dne 10.6.2005, č.j. 6 C 9/2003-172, bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka a určeno, že je vlastníkem v rozsudku specifikovaných nemovitostí. V řízení okresní soud dovodil absolutní neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi ním a vedlejším účastníkem dne 16.2.2001, protože vedlejší účastník, jako prodávající, byl v době podpisu smlouvy nezpůsobilý takový právní úkon učinit, neboť trpěl duševní poruchou. Svůj závěr odvodil ze znaleckých posudků. Stran námitky stěžovatele, že na určení vlastnictví nemá v daném případě vedlejší účastník naléhavý právní zájem, okresní soud konstatoval, že bez tohoto určení by nemohlo být dosaženo změny zápisu v katastru nemovitostí, s odkazem na právní názor Nejvyššího soudu. Rozsudek napadli oba účastníci odvoláním, krajský soud prvostupňový rozsudek potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu vycházejícími ze znaleckého posudku a uvedl, že výslech stěžovatelem navržených svědků by nemohl do řízení přinést pro něj příznivější závěry. S tímto hodnocením důkazů stěžovatel nesouhlasí a domnívá se, že absence svědeckých výpovědí ke skutečnému chování vedlejšího účastníka je zásadní a směrodatná, neboť má bezprostřední vliv na váhu, jakou lze přikládat znaleckým závěrům. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž namítané porušení spatřuje v tom, že znalecký posudek nekoresponduje se skutkovými okolnostmi případu, tudíž bylo povinností soudu provést jím navržené důkazy k objasnění rozporů. V další části ústavní stížnosti vznesl stěžovatel námitky k využití žaloby na určení, když měla být podána žaloba na plnění.
Relevantní znění příslušného článku Listiny upravující základní právo, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že v odvolacím řízení nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že odmítl buď sám nebo prostřednictvím okresního soudu provést výslech svědků, kteří by měli prokázat bezproblémové chování vedlejšího účastníka. Též ohledně námitky o nedostatku naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení odkázal na odůvodnění rozsudku. Krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za zcela bezdůvodnou a nepodloženou. Uvedl, že oba soudy se důsledně vypořádaly se všemi fakty a skutečnostmi, rozhodovaly na základě řádně zjištěného skutkového stavu podloženého znaleckým posudkem, aniž by přitom došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces. Proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost v plném rozsahu zamítl.
Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka neobsahují žádné nové skutečnosti, nebylo třeba je zasílat stěžovateli k případné replice.
Z přiložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník podal u okresního soudu žalobu, kterou se vůči stěžovateli domáhal určení, že je vlastníkem specifikovaných nemovitostí v kat. úz. Lanškroun. V žalobě uvedl, že uzavřeli dne 16.2.2001 kupní smlouvu, která je absolutně neplatná, protože on ji uzavřel v duševní poruše, která ho činila k tomuto úkonu neschopným, a že smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatel navrhl zamítnutí žaloby, jednak proto, že nárok žalobce byl nesprávně procesně uplatněn, jednak proto, že není pravda, že by vedlejší účastník uzavíral smlouvu v duševní poruše, když nebyl k rozhodnému dni zbaven způsobilosti k právním úkonům. Okresní soud rozsudkem ze dne 10.6.2005, č.j. 6 C 9/2003-172, žalobě vyhověl. Nejprve se vypořádal s existencí naléhavého právního zájmu na žalobě podle §80 písm. c) obč. soudního řádu, posléze se zabýval platností kupní smlouvy. V této věci vedl dokazování a na základě znaleckých posudků (jednoho z nich zpracovaných pro účely jiného soudního řízení, v němž byla prokázána neplatnost darovací smlouvy ze dne 21.12.2000) vzal za prokázané, že vedlejší účastník v rozhodný den nebyl schopen platně učinit takový právní úkon, jakým je uzavření kupní smlouvy, kde předmětem byl prodej nemovitostí. S ohledem na provedené důkazy soud zamítl návrh stěžovatele na vyhotovení revizního znaleckého posudku, jako nadbytečného, ze stejného důvodu zamítl i návrhy na dokazování výslechem svědků. Stěžovatel rozsudek okresního soudu napadl odvoláním, přičemž odvolací námitky koncentroval do tvrzení o nedostatku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě a do tvrzení o zkrácení svých procesních práv nevyhověním jeho důkazním návrhům. Prvostupňový rozsudek napadl v nákladovém výroku též vedlejší účastník. Krajský soud neshledal žádné z odvolání důvodným a rozsudek potvrdil. Oběma námitkám stěžovatele se krajský soud náležitě věnoval. Ohledně první zdůraznil, že cílem určovací žaloby je dosažení změny zápisu v katastru nemovitostí, ohledně druhé uzavřel, že s přihlédnutím ke všem znaleckým posudkům, které byly ke zdravotnímu stavu vedlejšího účastníka vyhotoveny, nelze učinit jiný závěr, než k jakému došel okresní soud.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s obsahem rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho práva na spravedlivý proces K tomu Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem krajského soudu (též okresního soudu) nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo bránit se proti určovací žalobě. Jeho obrana by však mohla být úspěšná pouze tehdy, pokud by nebyla prokázána vada v postupu při převodu vlastnického práva z vedlejšího účastníka na stěžovatele. Taková vada - absolutní neplatnost právního titulu, tj. kupní smlouvy - však prokázána byla. V tomto směru unesl vedlejší účastník důkazní břemeno ohledně tvrzení o nedostatku způsobilosti k právním úkonům. Ústavní soud v další fázi posuzoval, zda by stěžovatelovy námitky ohledně tohoto předmětu dokazování nemohly být kvalifikovány jako tzv. opomenuté důkazy. K této problematice Ústavní soud připomíná, že k ní existuje četná judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 16.2.1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94 plyne, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§153 odst. 1, §157 odst. 2 obč. soudního řádu); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 obč. soudního řádu (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§120 odst. 1 al. 2 obč. soudního řádu). Uvedené zásady spravedlivého procesu obecné soudy, dle přesvědčení Ústavního soudu, neporušily, jak zřetelně vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí. Obdobnou praxi uplatňuje i Evropský soud pro lidská práva, dle něhož tomuto soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení vnitrostátního soudu svým vlastním. Jeho úkolem je ujistit se o tom, zda řízení ve své komplexnosti, včetně způsobu přípustnosti svědectví, bylo "spravedlivé" ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (např. rozsudek ve věci Schuler Zgraggen proti Švýcarsku z roku 1993, A-263, §66).
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon o Ústavní soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění případných pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k formulaci jeho případné repliky ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního. Z tohoto důvodu a s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie Ústavní soud upustil od výzvy stěžovateli k odstranění vad podání, která spočívá v nedoložení plné moci právního zástupce.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
Vojen Güttler,
předseda senátu