ECLI:CZ:US:2007:1.US.22.06
sp. zn. I. ÚS 22/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 3, proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1317/2005, a Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 7 To 148/2005, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2005, čj. 11 T 300/2004 - 174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se J. S. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 12 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR, podle ustanovení §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a podle ustanovení §188 odst. 1 TrZ. Trestné činy spáchal tím, že dne 1. 9. 2004 v dřevěné chatce na zahradě domu, kde má trvalé bydliště, bez povolení vyrobil psychotropní látku metamfetamin - pervitin, kterou měl připravenou k pozdějšímu předávání dalším osobám z řad toxikomanů. Téhož dne ve 23.45 hod. byl zadržen Policií ČR s osmi ampulemi s obsahem 6,41 g sypké látky obsahující 2,87 g metamfetaminu. Na stejném místě - v dřevěné chatce přechovával věci, suroviny a další materiál k výrobě uvedené psychotropní látky. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třicetičtyř měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku a bylo mu uloženo ústavní protitoxikomanické ochranné léčení.
Porušení shora uvedených ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval v tom, že přepisy telefonních odposlechů neobsahují autentické přepisy telefonních hovorů a nebyl vypracován znalecký posudek na srovnání hlasů volajících s jeho hlasem. Ačkoli ve svém odvolání navrhl provedení tohoto znaleckého posudku, odvolací soud mu nevyhověl a tento svůj závěr dostatečně nezdůvodnil, proto se jedná o tzv. opomenutý důkaz. Současně tvrdil, že domovní prohlídka ze dne 1. 9. 2004 byla provedena v rozporu se zákonem a ústavním pořádkem, neboť byla vykonána dříve než bylo zahájeno trestní řízení a nelze ji považovat za neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Navíc byla provedena i v jiných prostorách, než které byly výslovně uvedeny v příkazu k domovní prohlídce, a to v dřevěné chatce, která k bytu nepřináležela. Kromě toho, příkaz k prohlídce nebyl doručen vlastníkovi předmětné dřevěné chatky.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil odvolací soud a soud prvního stupně. S ohledem na obsah ústavní stížnosti, v níž byly uplatněny prakticky shodné námitky vznesené již v řízení před soudem prvního stupně a v rámci odvolání, plně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí s tím, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
Ústavní soud své rozhodnutí o citované vyjádření odvolacího soudu nijak neopíral, neboť nepřineslo žádné nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci. Z tohoto důvodu nebylo toto vyjádření zasláno stěžovateli k podání případné repliky.
Po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 11 T 300/2004, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost pouze vyjadřuje nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Stěžovatel v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy, zejména před odvolacím soudem. Se všemi námitkami stěžovatele se přitom obecné soudy přesvědčivě vypořádaly, a to včetně jejich řádného odůvodnění. Na jejich závěrech nehodlá Ústavní soud nic měnit. Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat skutková a právní zjištění obecných soudů, pokud jsou racionálně a přesvědčivě zdůvodněna, jak tomu bylo v projednávané věci.
Námitkami stěžovatele, že nebyl učiněn autentický přepis záznamu hovorů a že nebyl vypracován znalecký posudek na srovnání hlasů volajících osob s jeho hlasem, se v předchozích řízeních zabýval zejména odvolací soud. Odposlechy byly nařízeny v souladu s trestním řádem, na návrh dozorujícího státního zástupce, soudcem Městského soudu v Brně (č. l. 40 - 41 spisu). Protokol o záznamu telekomunikačního provozu je proveden dostatečným způsobem, obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§88 odst. 4 TrŘ) i s uvedením údajů o obsahu provedených záznamů. Z obsahu hovorů je nepochybné, že stěžovatel pervitin nejen vyráběl, ale byl domluven i na jeho následném prodeji, což koresponduje i s dalšími ve věci provedenými důkazy (např. záznamy o sledování stěžovatele, potvrzující pohyb stěžovatele ve shodě s obsahem zaznamenaných hovorů). I s ohledem na další, ve věci provedené důkazy nemohla obstát námitka stěžovatele zpochybňující autenticitu přepisů odposlechů.
Nelze přisvědčit ani tvrzení, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru fonoskopie a že se tedy jedná o tzv. opomenutý důkaz. Stěžovatel v odvolání provedení tohoto znaleckého posudku nenavrhoval, pouze konstatoval, že takový znalecký posudek nebyl proveden. V tomto směru odvolací soud a před tím již soud prvního stupně poukázaly na skutečnost, že mobilní telefon se SIM kartou s odposlouchávaným telefonním číslem používal právě stěžovatel, měl ho u sebe při svém zadržení dne 1. 9. 2004, a následný pohyb stěžovatele, který byl orgány policie sledován, odpovídal obsahu těchto hovorů. Z těchto důvodů obecné soudy dospěly k jednoznačnému závěru, že odposlouchávané hovory vedl právě stěžovatel, aniž by bylo nutné provádět dokazování znaleckým posudkem ke srovnávání hlasů stěžovatele a volajících osob, neboť v tomto ohledu nebylo nutno rozptylovat žádné pochybnosti.
Opodstatněnou není ani námitka stěžovatele, týkající se provedení domovní prohlídky. Při zvažování podmínek pro aplikaci procesních institutů musí orgány činné v trestním řízení zohlednit jak procesní principy spravedlivého procesu a právo na obhajobu, tak legitimní společenský zájem na efektivním trestním postihu závažné kriminality. Při kolizi různých individuálních a společenských zájmů připouštějí ústavní předpisy zásahy do základních práv a svobod, včetně zásahů do nedotknutelnosti obydlí (čl. 12 Listiny), přičemž meze těchto zásahů musí být upraveny zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny), v daném případě trestním řádem.
Otázkou zákonnosti provedené domovní prohlídky jako neodkladného úkonu se zabýval již soud prvního stupně, který uvedl, že domovní prohlídku lze jednoznačně považovat za neodkladný úkon, neboť nesnesl z hlediska dosažení účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, neboť hrozila ztráta důkazů. Na základě operativního šetření orgánů Policie ČR bylo zjištěno podezření, že v předmětné zahradní chatě na zahradě u domu může stěžovatel provádět výrobu pervitinu. Vzhledem k tomu, že bylo dáno podezření, že se v těchto prostorách nacházejí věci, které by mohly stěžovatele usvědčit z dané trestné činnosti, byla provedena domovní prohlídka ještě před zahájením trestního stíhání. V případě opačného postupu by reálně hrozila ztráta těchto důkazů, neboť stěžovatel by měl čas tyto věci z uvedených míst odklidit (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně). Ze spisového materiálu vyplývá, že domovní prohlídka byla provedena na základě odůvodněného příkazu soudce (č. l. 71 - 72 spisu). Splňuje-li domovní prohlídka podmínky neodkladného úkonu (§160 odst. 4 TrŘ) a podmínky stanovené v §83, §85 a násl. TrŘ, jak tomu bylo v dané věci, lze obsah tohoto úkonu použít jako důkaz v trestním řízení.
K tvrzení stěžovatele, že policejní orgán měl nejdříve zahájit trestní stíhání a poté provést domovní prohlídku, Ústavní soud dodává, že v době vydání příslušného příkazu existovalo sice na straně orgánů činných v trestním řízení podezření, že pachatelem trestných činů nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů je stěžovatel, ale toto podezření nedosahovalo té úrovně, aby bylo možno vydat usnesení o zahájení trestního stíhání. Vzhledem k tomu, že z hlediska účelu trestního řízení nesnesla domovní prohlídka odkladu do doby než bude najisto postaveno "důvodné podezření" a zahájeno trestní stíhání stěžovatele, neboť hrozilo reálné nebezpečí ztráty důkazních prostředků, nacházejících se v dřevěné boudě, byla domovní prohlídka provedena ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele, tzn. že v dané věci měla charakter neodkladného úkonu a jako taková byla ex lege přípustná.
Neobstojí ani námitka, že příkaz k domovní prohlídce nebyl řádně doručen majiteli dřevěné chatky a že prohlídka byla provedena v prostorách v příkazu výslovně neuvedených. Podle ustanovení §83 odst. 1 TrŘ musí být příkaz k domovní prohlídce doručen osobě, u níž se prohlídka koná, a to při prohlídce. Osobou, u níž se prohlídka koná, je osoba, která prohlíženého obydlí skutečně užívá (např. nájemník, podnájemník apod.). V projednávané věci byl příkaz doručen stěžovateli v 0.40 hod. dne 2. 9. 2004 a s prohlídkou bylo započato v 01.30 hod. dne 2. 9. 2004. Domovní prohlídka byla provedena v bytě stěžovatele a v dřevěné chatce, stojící na zahradě domu, v jehož bytě stěžovatel bydlel, a kterou stěžovatel, jak sám uvedl při výslechu, užíval. Proto ji opatřil zámkem a měl od ní klíče i při svém zadržení, tzn. že se jednalo o prostor k bytu přináležející. Z uvedeného je tedy zřejmé, že domovní prohlídka byla provedena v souladu s příkazem k domovní prohlídce a prostorách tam uvedených.
Nad rámec je vhodné doplnit, že se stěžovatel mýlil, pokud v ústavní stížnosti tvrdil, že domovní prohlídka byla provedena dříve než bylo zahájeno trestní řízení. Trestním řízením se rozumí podle ustanovení §12 odst. 10 TrŘ jakékoli "řízení podle tohoto zákona", takže domovní prohlídka může v odůvodněných případech předcházet zahájení trestního stíhání, které počíná doručením usnesení o zahájení trestního stíhání. Zahájit trestní stíhání podle §160 odst. 1 TrŘ lze až poté, "je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba". Porovnáním textu je zřejmé, že trestní řízení je širší pojem než pojem trestní stíhání, které je určitým úsekem trestního řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, příp. jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé. Ze spisového materiálu vyplývá, že domovní prohlídka byla nařízena a provedena sice před zahájením trestního stíhání stěžovatele, ale v rámci trestního řízení, jako ex lege přípustný neodkladný úkon.
Posouzení shora uvedených námitek stěžovatele vyčerpávajícím způsobem provedly již obecné soudy, které provedly všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, že věnovaly patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontovaly, vyhodnotily a podrobně popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Proto lze v podrobnostech odkázat na jejich řádně odůvodněná rozhodnutí.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly nezákonně a že by došlo k zásahu do stěžovatelova základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nebyl porušen ani čl. 12 odst. 2 Listiny, neboť domovní prohlídka byla provedena pro účely trestního řízení, na základě písemného odůvodněného příkazu soudce a v souladu s trestním řádem.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu