ECLI:CZ:US:2007:1.US.225.06
sp. zn. I. ÚS 225/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti Mgr. P. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, se sídlem Zahradnická 140, 261 01 Příbram, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2006, č. j. 9 To 12/2006-121, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 4. 2006, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 7. 2. 2006, č. j. 9 To 12/2006-121 (dále jen "usnesení"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 8. 11. 2005, č. j. Nt 103/2005-89, jímž citovaný soud zamítl jeho návrh na povolení obnovy řízení ve věci skončené rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 2002, č. j. 1 T 53/2001-2498.
Uvádí, že se měl dopustit trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona. V žádosti o obnovu řízení navrhl provedení dalších svědeckých výpovědí a předložil nové důkazy listinné, obzvláště pak posudek znaleckého ústavu ECOJUR. Obecné soudy je však z části neprovedly a ve zbytku se s nimi vypořádaly paušálním způsobem.
Bylo mu též znemožněno řádně se v průběhu řízení hájit, když soud druhého stupně rozhodl dříve, než obdržel odůvodnění podané stížnosti. Přitom toto odůvodnění zaslal do tří dnů od obdržení písemného vyhotovení rozhodnutí.
Rovněž je přesvědčen, že jeho odsouzení má charakter perzekuce běžného obchodního jednání a v případě rovného přístupu ke všem osobám by muselo dojít ke stíhání dalších stovek podnikatelů v České republice, kteří se ke "škodě" jiných podnikatelů snaží dosáhnout zisku.
Za nepřiměřený považuje i uložený trest, neboť jeho výše neodpovídá výši trestů ukládaných jiným pachatelům za obdobné trestné činy při stejné výši škody a míře zavinění.
Stěžovatel se cítí nadále nevinen a má za to, že došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, 3, čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Vrchní soud vyjádřil názor, že ke stěžovatelem namítaným pochybením nedošlo a navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, popřípadě odmítnuta. Většina stěžovatelem navrhovaných důkazů byla provedena a neprovedení ostatních bylo řádně zdůvodněno. Tvrzení stěžovatele, že vrchní soud neměl před svým rozhodováním k dispozici odůvodnění stížnosti stěžovatele, je nepravdivé.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice. Pravdivost stěžovatelova tvrzení, že vrchní soud rozhodl dříve, než obdržel odůvodnění podané stížnosti, lze jednoznačně posoudit na základě spisového materiálu a jinak neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by mohly mít vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře předmětný spis sp. zn. Nt 103/2005 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu." Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 [ÚS1][Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417]). Nelze také v jakékoli nové skutečnosti či důkazu spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 [ÚS2][Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409]).
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny zákonem stanovené předpoklady. Právě naplnění těchto předpokladů bylo předmětem řízení, jehož výsledky stěžovatel ústavní stížností napadá.
Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení stěžovatelových základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle názoru Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Těmto požadavků v projednávané věci obecné soudy dostály, když neprovedení navrhovaných důkazů řádně odůvodnily (viz zejména str. 7 - 9 rozhodnutí soudu prvého stupně).
Tvrzení stěžovatele, že soud druhého stupně rozhodl dříve, než obdržel odůvodnění stěžovatelem podané stížnosti do rozhodnutí soudu stupně prvého, nemá oporu ve spisovém materiálu. Vrchní soud ve věci rozhodoval dne 7. 2. 2006 a z usnesení (viz jeho str. 1), z protokolu o neveřejném zasedání (list č. 119 spisu), i z přípisů založených ve spise (listy č. 101-105 a 108-118 spisu) s daty podání 24. 1. 2006 a 26. 1. 2006 je naopak zřejmé, že vrchní soud z předmětného odůvodnění stížnosti vycházel.
Ústavní soud neshledal důvodů k vyhovění ústavní stížnosti ani pokud jde o námitky, že odsouzení má charakter perzekuce běžného obchodního jednání a že výše uloženého trestu je nepřiměřená. Zde se totiž nejedná o tvrzení v původním řízení neznámých skutkových okolností relevantních pro povolení obnovy řízení. Uplatnění takovýchto argumentů mohlo eventuálně připadat v úvahu pouze v ústavní stížnost, která by směřovala proti původním rozhodnutím ve věci, nikoliv až nyní, kdy jsou předmětem řízení před Ústavním soudem pouze rozhodnutí, kterými byl zamítnut návrh na obnovu řízení.
Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, potažmo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jednání před soudem prvého stupně bylo ústní, veřejné, stěžovatel se ho mohl zúčastnit, podávat návrhy, vyjádřit se ke všem skutečnostem. Obecné soudy svá rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů, a jejich rozhodnutí, nezajistily spravedlivý výsledek.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu