ECLI:CZ:US:2007:1.US.2342.07.1
sp. zn. I. ÚS 2342/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Mazalem, advokátem se sídlem Písek, Národní svobody 26, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, čj. 5 As 73/2006 - 121, spojené s návrhem na zrušení některých ustanovení soudního řádu správního, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §70 písm. c), §71 odst. 2 věta druhá, §75 odst. 2 věta první a §104 odst. 4 soudního řádu správního se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2006, čj. 10 Ca 237/2004 - 82. Tímto rozsudkem jmenovaný krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu v Písku o povolení stavby komunikace na označených pozemkových parcelách. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje porušením "ústavně zaručeného práva na spravedlivé projednání jeho záležitosti soudem", tedy porušení čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Současně stěžovatel navrhl zrušení ustanovení §70 písm. c), §71 odst. 2 věta druhá, §75 odst. 2 věta první a §104 odst. 4 s. ř. s., protože jsou "v rozporu s ústavním zákonem a jejich uplatněním nastaly skutečnosti, které jsou předmětem ústavní stížnosti" (aniž předložil jakoukoliv další argumentaci, která by tvrzení stěžovatele podepřela).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Námitka stěžovatele, že Nejvyšší správní soud porušil jeho základní práva tím, že nepostupoval podle §109 s. ř. s., není namístě, neboť Nejvyšší správní soud podle tohoto ustanovení postupoval. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. Stěžovatel na podporu svého tvrzení o protiústavnosti napadeného rozhodnutí nepřinesl žádné ústavně relevantní námitky, kromě zcela obecných tvrzení, že Nejvyšší správní soud porušil jeho základní práva již tím, že rozhodnutí krajského soudu nezrušil. Ústavní soud neshledává nic protiústavního na právním závěru Nejvyššího správního soudu, podle něhož "důvody, které lze v kasační stížnosti s úspěchem uplatnit, se vztahují právě k napadenému rozhodnutí krajského soudu. [...] Nejvyšším správním soudem není přezkoumáváno rozhodnutí žalovaného o odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, ale rozhodnutí krajského soudu rozhodujícího ve správním soudnictví. [...] v kasační stížnosti musí stěžovatel uvést, v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí soudu. Omezí-li se pouze na výtky směřující proti rozhodnutí správního orgánu, aniž jakkoli zpochybní rozhodnutí soudu, je jeho kasační stížnost nedůvodná, neboť výtky v ní obsažené jdou mimo rámec rozhodnutí krajského soudu." Ústavní soud naopak shledává tento závěr v souladu se zásadou "Vigilantibus iura", tedy že "jen bdělým svědčí jejich práva", přičemž takovýto závěr je zejména v souladu s účelem obligatorního právního zastoupení stěžovatele v řízení o kasační stížnosti (viz ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.).
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud tedy dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto mu nezbylo než podanou stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Tím odpadla i základní podmínka projednání návrhu na zrušení v ústavní stížnosti označených ustanovení zákona č. 150/2002 Sb., (soudního řádu správního), který má akcesorickou povahu a sleduje tak osud ústavní stížnosti. Proto byl odmítnut i návrh na zrušení vybraných ustanovení zmíněného zákona podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu