ECLI:CZ:US:2007:1.US.241.07
sp. zn. I. ÚS 241/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obce Štěpánov, Štěpánov, Horní 7, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2006, čj. 6 Cmo 97/2005 - 50, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2005, čj. 20 Cm 84/2001 - 37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (odvolací soud) a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (soud prvního stupně) ve výroku o nákladech řízení, pro údajné porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 14 odst. 1 věty první Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Krajský soud označeným rozsudkem určil, že pohledávka stěžovatelky za úpadcem AURA-INGSTAV Kojetín spol. s r. o., ve výši 24 500 000,-- Kč, je po právu a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolání stěžovatelky nebylo úspěšné, protože Vrchní soud v Olomouci odmítl neaplikovat ustanovení §25a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě argumentuje neústavností citovaného §25a, které je podle stěžovatelky v rozporu s rovností procesních stran a je "nemorální a nesprávné".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce ústavní zásady rovnosti a zákazu diskriminace zaujalo právní stanovisko již plénum Ústavního soudu ČSFR ve svém nálezu ze dne 8. 10. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (č. 11 ročníku 1992 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR). Podle tohoto nálezu relativní rovnost, jak ji chápou moderní ústavy, požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů. Speciální normy mohou, pro určité obory, stanovit zvláštní kritéria rovnosti, která ze všeobecného principu neplynou, protože aplikací zásady rovnosti nejsou stanoveny tak přesné meze, aby vylučovaly jakékoliv volné uvážení těch, kteří ji aplikují. Je ovšem třeba požadovat, aby zákonodárný orgán podložil své rozhodnutí objektivními a racionálními kritérii. Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň s tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.
Tento nález se stal posléze základem konstantní judikatury Ústavního soudu České republiky [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (návrh prezidenta republiky na zrušení §34 zákona ČNR č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a techniků činných ve výstavbě, publikovaný in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 209, č. 168/1995 Sb.; nález sp. zn. Pl. ÚS 3/95, stejná sbírka, sv. 4, str. 91, č. 265/1995 Sb. ("malé nezávislé pivovary") a další judikatura]. Z citované judikatury vyplývá, že takto chápaný princip rovnosti dává zákonodárci poměrně velké pole politického uvážení, jehož rozumnost pochopitelně Ústavní soud nepřezkoumává a v zájmu zachování dělby moci ani přezkoumat nemůže. Ústavní soud proto zasáhne jen tehdy, pokud zákonodárcovo rozhodnutí odlišit dvě srovnatelné skupiny případů zcela zřejmě není založeno na objektivních a racionálních kritériích, které odpovídají určitým veřejným hodnotám.
Podstatou ústavní stížností není návrh na přezkum ústavnosti individuálního soudního rozhodnutí, ale zpochybnění ústavnosti obecné právní úpravy, zakotvené v §25a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Toto ustanovení je, podle názoru Ústavního soudu, na objektivních a racionálních kritériích postaveno (viz shora). Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Vrchního soudu v Olomouci, že smyslem tohoto ustanovení "je umožnit správci vedení sporů i tam, kde by správce jinak neměl k jejich vedení potřebné finanční prostředky." Jinými slovy, specifika konkursního řízení odůvodňují, aby se v těchto sporech odchýlila zákonná úprava náhrady nákladů řízení od úpravy obecné a touto formou znevýhodnila účastníky řízení v jejich sporech se správcem konkursní podstaty.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu