ECLI:CZ:US:2007:1.US.243.04
sp. zn. I. ÚS 243/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. S., zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 863/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 130/2001, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2001, čj. 1 T 35/2000 - 5148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností Š. S. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 protokolu č. 3 k Úmluvě.
Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud postupoval podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu ve výroku týkajícího se stěžovatele.
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu. Tímto rozsudkem byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byli stěžovatel a obžalovaní E. S. a M. S. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), účinného v době činu, a odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem. Po zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud znovu rozhodl tak, že stěžovatele spolu se shora označenými obžalovanými uznal vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 TrZ, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se dopustili tím, že ve druhé polovině roku 1993, ačkoli věděli, že společnost Severin a Severin, spol. s r. o., jejímiž byli společníky, neuhradila společnosti SFINX České Budějovice, a. s., zboží v hodnotě 1 887 154,80 Kč, objednávali či souhlasili s objednáním zboží od této společnosti v celkové hodnotě 12 547 284,60 Kč. Přitom byli srozuměni s tím, že ve stanovených lhůtách splatnosti nebude jejich společnost schopna vystavené faktury uhradit. První faktura byla vystavena 20. 9. 1993, se splatností 20. 11. 1993, a poslední dne 20. 12. 1993, se splatností 20. 1. 1994, přičemž k účinnému sloučení společnosti Severin a Severin, spol. s r. o., se společností Eurimex, s. r. o., došlo až v únoru 1994. Za to byli odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem.
Rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 3. 5. 2005 byla stěžovateli udělena milost, spočívající v prominutí uloženého trestu odnětí svobody v trvání pěti let nepodmíněně (čl. 62 písm. g) Ústavy ČR).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že nebyl stíhán způsobem, který stanoví zákon, neboť obžaloba byla nesrozumitelná, takže nevěděl, jaké jednání je mu kladeno za vinu, resp. proti jakým obviněním se má bránit. Porušení ústavně zaručených práv spatřoval rovněž v tom, že ve výroku odsuzujících rozsudků (ve skutkové větě) absentuje výslovné uvedení skutečnosti, že daného trestného činu se dopustili "společným jednáním" a chybí i odkaz na ustanovení §9 odst. 2 TrZ (v právní větě). Tím byla také nesprávně určena výše škody, způsobená trestným činem podvodu, neboť mu byla přičtena celá výše škody, aniž by bylo konkretizováno jeho jednání anebo uvedeno, že ke spáchání označeného trestného činu došlo společným jednáním. Dále tvrdil, že právní posouzení skutku je v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem a tuto námitku obsáhle odůvodnil. Po sloučení společností ztratil jakýkoliv vliv na možnost uhrazení závazků zanikající společnosti, neboť se nestal ani společníkem nástupnické společnosti, ani se nestal jejím statutárním orgánem. Nelze mu proto přičítat k tíži skutečnosti, které nemohl ovlivnit (uhrazení závazků ke společnosti SFINX, a. s.). Obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly solventností společnosti Severin a Severin, spol. s r. o. Přitom z objemu finančních částek, které přicházely společnosti na účet, je zřejmé, že společnost Severin a Severin, spol. s r. o., byla schopna své závazky hradit, což zpochybňuje podvodný úmysl. Další spornou skutečností v rámci dokazování je existence kupní smlouvy na IV. čtvrtletí roku 1993, kterou se však nepodařilo dohledat a o níž mluví pouze svědek Smrž - podnikový právník společnosti SFINX, a. s. V závěru stěžovatel tvrdil, že byl zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát svým smluvním závazkům.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), vyjádřil Nejvyšší soud ČR, odvolací soud a soud prvního stupně. Uvedené soudy v podstatě poukázaly na části odůvodnění svých rozhodnutí, v nichž se námitkami uplatněnými stěžovatelem v ústavní stížnosti zabývaly a navrhly ústavní stížnost odmítnout, příp. zamítnout.
Ústavní soud neopíral své rozhodnutí o citovaná vyjádření, neboť nepřinesla nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci. Z tohoto důvodu nebyla uvedená vyjádření zaslána stěžovateli k podání případné repliky.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, tedy v daném případě v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a Nejvyšším soudem ČR. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Podstatu ústavní stížnosti lze rozdělit do tří částí. V první části stěžovatel tvrdil, obžaloba byla nesrozumitelná a nevěděl, jaké jednání je mu kladeno za vinu. Druhá část námitek se týká absence výslovného vyjádření, že trestný čin byl spáchán ve spolupachatelství a odkazu na příslušné zákonné ustanovení a v třetí části vyjádřil stěžovatel nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy.
Námitka stěžovatele, že z důvodu nesrozumitelnosti nevěděl, proti jakým obviněním se má bránit, není důvodná. Stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví trestní zákon. Z napadených rozhodnutí obecných soudů jednoznačně vyplývá, že stěžovateli bylo po celou dobu trestního stíhání kladeno za vinu vědomé podvodné vylákání zboží od společnosti SFINX, a. s., v roce 1993. O tom, že stěžovatel věděl, jaké jednání je mu kladeno za vinu, svědčí také jeho obhajoba (viz např. str. 9 - 10 rozsudku soudu prvního stupně), v níž popřel, že by se odběrem zboží v rozhodném období dopustil podvodného jednání vůči poškozené společnosti.
Nepřípadnou je námitka týkající se nevyjádření spolupachatelství v rozhodnutí obecných soudů, kterou se zabýval již odvolací soud i Nejvyšší soud ČR. Ústavní soud neakceptuje právní názor stěžovatele, podle něhož skutečnost, že se s dalšími shora uvedenými spoluobžalovanými dopustili jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 TrZ společně, měla být, pod sankcí protiústavnosti, vyjádřena ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku právní kvalifikací "spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ", a to z následujících důvodů.
Na rozdíl od přípravy k trestnému činu, pokusu trestného činu nebo organizátorství, návodu a pomoci, které trestní zákon výslovně označuje za zvláštní formy trestného činu (§89 odst. 1 TrZ), spolupachatelství tuto povahu nemá a žádné zákonné ustanovení nevyžaduje, aby ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku bylo vyjádřeno, kromě popisu skutkových okolností, i výslovným právním závěrem o tom, že trestný čin spáchal obviněný jako spolupachatel. Ve srovnání se samostatnými formami trestného činu upravenými v ustanoveních §7, §8 a §10 TrZ, není spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 TrZ žádnou samostatnou formou trestného činu, ale pouze formou trestné činnosti. Tento fakt se projevuje jednak tím, že spolupachatelství není zmíněno v ustanovení §89 odst. 1 TrZ a jednak tím, že v ustanovení §9 odst. 2 TrZ je trestní odpovědnost spolupachatele vymezena tak, jako by trestný čin spáchal sám. Není proto nutné ve výroku o vině, ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 TrŘ, při označení trestného činu výslovně uvádět, že jde o spolupachatelství a citovat ustanovení §9 odst. 2 TrZ. Absence citace předmětného zákonného ustanovení nečiní výrok o vině neúplným, a tudíž ani nezákonným ani porušujícím ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Spáchání trestného činu ve spolupachatelství stačí vyjádřit v popisu skutku, tj. ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, neboť mimo to, že je jedním z hledisek pro ukládání trestu [§31 odst. 2 písm. a) TrZ], nemá zvláštní právní význam.
V posuzovaném případě z popisu skutku, který byl kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 TrZ, byť není užit přímo výraz "společným jednáním", bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že stěžovatel a spoluobvinění E. a M. S.i se trestného činu dopustili společně, tzn. že jednali "společně" a že všichni odpovídají za následek, který byl jejich jednáním způsoben.
S ohledem na uvedené je nedůvodná i námitka stěžovatele, týkající se přičtení celé výše škody, pro jejíž způsobení byl uznán vinným. V případě, kdy obvinění jednají ve spolupachatelství, jako tomu bylo i v dané věci, odpovídají společně za následek, který je výsledkem jejich jednání, na kterém se každý z nich, byť i různým způsobem, podílel. Pokud stěžovatel a spoluobvinění E. a M. S. byli uznáni vinnými jako spolupachatelé, kteří společným jednáním způsobili škodu trestným činem, kterým byli uznáni vinnými, odpovídá každý z nich za celou způsobenou škodu a jsou povinni ji nahradit rukou společnou a nerozdílnou.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani třetí část námitek, týkající se hodnocení důkazů obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považoval by takové rozhodnutí za protiústavní. Takový stav však v souzené věci nenastal.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry obecných soudů na straně druhé. Obecné soudy svůj závěr, že stěžovatel svým jednáním uvedl poškozenou společnost v omyl, způsobil škodu velkého rozsahu a v příčinné souvislosti sebe nebo jiného obohatil, tj. že se jednání kladeného mu za vinu dopustil, přesvědčivě zdůvodnily. Dostatečným způsobem se vypořádaly také s otázkou naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu.
Obecné soudy uvedly, že stěžovatel a spoluobžalovaní E. a M. S., jako společníci firmy Severin a Severin, spol. s r. o., uzavřeli dohody o odebírání zboží od poškozené společnosti SFINX, a. s., které obsahovaly výhradu vlastnictví k dodávanému zboží. Společnost rovněž informovali, že zboží s jejich souhlasem může být dodáváno i jiným firmám, s nimiž obchodovali. Současně souhlasili s tím, aby toto zboží bylo fakturováno jejich společnosti. Tento souhlas nikdy neodvolali, stejně jako nevznesli výhrady proti fakturám za dodané zboží, uvedeným ve výrokové části rozsudku. Stěžovatel a ostatní spoluobvinění byli povinni uhradit zboží dodané jejich firmě či jiným firmám v dohodnutých lhůtách splatnosti, což neučinili. Sloučení jejich firmy s jinou společností nastalo až po lhůtě splatnosti poslední faktury. Namísto poklesu objednávek zboží v rozhodném období (září 1993 až prosinec 1993), což by byl logický důsledek stěžovatelem a dalších spoluobviněných tvrzených snah o ukončení podnikání pro vzájemné neshody, došlo k masivnímu nárůstu objednávek zboží na míru, jaká dosud v historii společnosti Severin a Severin, spol. s r. o., nebyla. Ačkoli si byl stěžovatel i ostatní spoluobvinění vědomi, že dosud neuhradili poškozené společnosti zboží v hodnotě přesahující 1 800 000,-- Kč, přesto v rozhodném období (viz shora), odebrali zboží v hodnotě cca 12 miliónů korun, aniž by do té doby byli schopni uhradit již zmíněné dříve odebrané zboží. Stěžovatel a spoluobžalovaní předstírali okolnosti (schopnost uhradit vzniklé závazky), které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, neboť si byli vědomi, že nejsou schopni převzaté závazky splnit. Naopak, výší odběru zboží byli srozuměni s tím, že svým jednáním způsobí společnosti SFINX, a. s., rozsáhlou škodu.
V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Ty se podrobně zabývaly vzájemnou provázaností a nepřehledností pohybu zboží mezi stěžovatelem, podnikajícím jako fyzická osoba pod jménem STEVE, společností Severin a Severin, spol. s r. o. (v níž stěžovatel působil jako jednatel se znalostí její finanční situace a uzavíral za ni smlouvy), prodejnou SEVA (provozovanou spoluobžalovanou E. S.), faktickými převody zboží mezi společností Severin a Severin, spol. s r. o., a O. O. T. Brno, s. r. o., která využívala sklad společnosti Severin a Severin, spol. s r. o., stejně jako vztahem ke společnosti Eurimex, s. r. o., s níž byla společnost Severin a Severin, spol. s r. o., v únoru roku 1994 sloučena a následně formálně převedena na další osobu. Poukázaly mj. také na korespondenci poškozené společnosti se společností Severin a Severin, spol. s r. o., v projednávaném období, otázky platební schopnosti společnosti Severin a Severin, spol. s r. o. (str. 13 - 16 rozsudku soudu prvního stupně, str. 5 rozsudku odvolacího soudu), sloučení této společnosti s další společností a možností stěžovatele ovlivnit úhradu závazků ke společnosti SFINX, a. s. (str. 27 rozsudku soudu prvního stupně).
V projednávané věci tedy stěžovatel nebyl odsouzen pro neschopnost dostát svému smluvnímu závazku (čl. 8 odst. 2 Listiny), ale proto, že v rozhodné době objednal nebo souhlasil s objednáním zboží od společnosti SFINX, a. s., s vědomím, že není schopen dostát smluvním závazkům a uváděl poškozenou společnost SFINX, a. s., v omyl. Následkem jeho vědomého podvodného jednání byl porušen zájem společnosti SFINX, a. s., na ochraně jejího majetku před podvodným jednáním.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že neshledal důvod pro odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť v projednávané věci byla stěžovateli, rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 3. 5. 2005, udělena milost, spočívající v prominutí trestu odnětí svobody uloženého shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu, čímž byl naplněn účel návrhu na odklad vykonatelnosti (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), který v důsledku udělené milosti pozbyl rozumného smyslu. Nad rámec uvedeného je vhodné připomenout, že návrh na odklad vykonatelnosti má akcesorickou povahu, tzn. že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud. Pokud je ústavní stížnost z důvodů zjevné neopodstatněnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu